Přibližně takto, jako v cyklistice, stojí záležitosti s tandemním principem v sféře intelektuální činnosti: pokud dva v tandemu našli cesty, jak zabezpečit sečítání svých osobních možností, pak efektivnost tandemu převyšuje možnosti každého z jeho účastníků, a výhody tandemního principu „jeden um – dobře, dva – lépe“ jsou pro ty, kdo ho byl schopen realizovat, nevyvratitelné; pokud dva jedinci při pokusu vytvořit tandem nesčítají své možnosti, pak ten, čí osobnostní duchovní kultura je rozvinutější, bude muset svým úsilím vléct přes „dráhu životních překážek“ i svého partnera, i všechny tandemní výsledky, což se v některých případech může ukázat nad jeho síly i v případě, že individuální možnosti by mu dovolily se přes „dráhu překážek“ dostat samotnému poměrně lehce.
Avšak tandemní princip intelektuální činnosti disponuje jednou zvláštností: na rozdíl od cyklistiky, kde tandem, na který je možné nasednout a projet se, předjížděje cyklisty-jednotlivce, je jasně viditelný a hmatatelný, pak v intelektuální činnosti všechny pozitivní efekty vznikají a projevují se jen v případě sečítání schopností účastníků. Sečítání může fungovat od začátku, v tom případě se tandem formuje „samo sebou“ bez jakýchkoliv záměrných úsilí z jejich strany, ale z této příčiny také může zůstat neviditelný pro vědomí, zaujaté jinými problémy, může zůstávat v oblasti nevědomé psychické činnosti. Pokud sečítání od začátku nenastane, a lidé se nedovtípí o možnosti dosažení tandemního efektu ve své činnosti, pak ani nepodniknou cílevědomé kroky k tomu, aby, změnou svého vztahu k sobě a ostatním, zabezpečili sečítání schopností v tandemu.
To jsou dvě příčiny, kvůli kterým tandemový princip „jeden um – dobře, dva – lépe“ zůstal vně zkoumání psychologických škol různého druhu: pokud byl realizován, pak není o čem mluvit, protože není cílem, ale prostředkem k dosažení nějakých cílů; pokud nebyl realizován, paknení o čem mluvit jednoduše z důvodu absence předmětu rozhovoru. My mu udílíme velkou pozornost proto, že je částečným cílem, který se po dosažení stává prostředkem k uskutečnění jiných, důležitějších cílů.
Ačkoliv už žrečestvo starověkého Egypta se opíralo ve své činnosti na tandemní princip, metody pěstování intelektuální činnosti na jeho základě byly v systému zasvěcení starověkého Egypta buď nezjevné (to je podle našeho chápání zákonů šíření a zachování informace ve společnosti pravděpodobnější
); nebo zjevné metody byly vlastnictvím jen nejvýše zasvěcených.V prospěch řečeného v předcházejícím odstavci hovoří i ty historické okolnosti, za kterých Egypt přestal být Egyptem a „sám o sobě“ zmizel z historické arény. Proběhlo to v důsledku toho, že konceptuální moc – struktura vyššího žrečestva Egypta „2 x (1 + 10)“, stojící staletí nad faraonem a státností, opustila Egypt v době Mojžíše spolu se kněžími a služebníky Amona, kteří se v období egyptského zajetí židů zamaskovali mezi starověkými židy. Jak si poté vedl Egypt faraonů je obecně dobře známo, ačkoliv ten proces uvadání historikové nespojují s odchodem a zmizením žrečeské pracovní struktury „2 x (1 + 10)“
.V doslovu I.Kacnelsona k románu B.Pruse „Faraon
“ se podotýká, že v egyptském dávnověku bylhistoricky reálný
vrchní žrec Amona v Thébách Cherichor, který obsadil egyptský trůn odstraněním Ramsese XII,historicky reálného
posledního faraona XX. dynastie (což posloužilo B.Prusovi jako reálný základ pro zápletku jeho románu). V té době se Egypt rozpadl na dvě části a následně se stal kořistí cizozemců, po míře toho, jak svévole a nevědomost „elity“ a žrečestva, degradujícího na úroveň žaludečně-prospěchářského znacharstva, přivedla k progresivnímu pádu kvality řízení, které skončilo o několik století později za Kleopatry finálním krachem.I.Kacnelson, jako i mnozí další, neobrací vnímání na to, že ty reálné události krachu XX. dynastie a panování vrchovního znacharstva v roli faraonů nastaly až PO exodu židů z Egypta, známého z Bible. To znamená poté, co Egypt už porodil globální doktrínu zotročení na základě lichvářské doktríny židovských klanů, podřízených nástupcům hiearchie egyptského Amona (biblického obecně, i církevně-“pravoslavného“ Amina, Amena, konkrétně).
Po startu té agrese metodou „kulturní spolupráce“, globálnímu znacharstvu, které zdeformovalo Zjevení (předané skrz Mojžíše) příkazy k lichvě a rasizmu, začala kultura Egypta jako státního útvaru překážet. S cílem zabezpečení principu „konce do vody
“ („důkazy pod koberec“, zbavit se důkazů, pozn. překl.), byl představiteli hierarchie v osobách jejích představených narušen princip vypracovávání řešení dvěma paralelními a rovnoprávnými větvemi „2 x (1 + 10)“. Tím samým byla historicky reálnému Cherichorovi vytvořena možnost stát se jediným akceschopným prvohierarchou té úrovně znacharstva, kterou obešli stranou při zasvěcování do globálních plánů, aby ona, zůstávajíc v Egyptě, se nemotala pod nohy uchazečům o světovládu.Možná, že nechápeje podstatu a efektivnost tandemového principu vypracovávání řešení a
jediného velení při jeho realizace v životě
(to leželo na faraonovi a hierarchii státní správy), jsa nezasvěceným do smysluplnosti architekturysystému řízení Egyptem při směně pokolení
, pod jehož mocí žil Egypt v průběhu několika tisíciletí, reálný Cherichor – individualista svými mravními ideály a světonázorem – sám usiloval o převzetí kompletní vyšší státní moci a zaujal pozici faraona. To mu bylo dovoleno neformálním systémem „2 x (1 + 10)“ žreců, kteří začali usilovat o globální absolutní vnitrosociální moc, proto, že již více nepotřebovali, aby mocenské struktury Egypta svými možnostmi převyšovaly mocenské struktury jiných států. Z pohledu neformální struktury „2 x (1 + 10)“, která se stala nadstátní a mezinárodní, všechny státy jí měly ustupovat v efektivnosti mocenských struktur, a jejich kultury (států) měly být unifikovány i v tomto smyslu. Přechod k monarchii v Egyptě, ve které monarcha stojí nad kněžími, ze setrvačnosti nazývaných „žrečestvem“, řešil právě tento problém. Znamenalo to ztrátu udržitelnosti (stability) systému společenského samořízení staroegyptského regionálního davo-“elitarizmu“, který do té doby podporoval život egyptské regionální civilizace během tisíciletí, a dokonce ji dokázal provést skrz vojenské a sociální katastrofy (krachy řízení) bez ztrát svébytnosti její kultury.Tak staroegyptský žrečeský systém „2 x (1 + 10)“ - díky tandemovému principu dokonalejší a bezchybnější ve vypracovávání řešení než „liché“ systémy – přestal dohlížet na výkonné struktury (faraona a státní aparát) a nějakou dobu existovala v skryté formě v prostředí starověkých židů.
Později se projevil otevřeně svou vrchní částí v osobách dvou vyšších rabínů, stojících v čele Velké Synagogy starověku přibližně od roku 230 př.n.l. během celého období, dokud starověká Judea, nebyla popořadě přinucena z jejich strany opět sehrát po prvních příchodu Krista egyptskou „hru“ „Konce a začátky do vody Lety
“.To je obecně vše, co je možné z obecně známé historie zjistit o roli tandemového principu v minulosti. Předtím, než přejít k analýze jeho možností v současnosti a perspektivách, je třeba poznamenat, že psychika představitelů dávného žrečestva, pracujícího na základě tandemového principu, se viditelně odlišovala od psychiky druhé části žrečestva, lidí podobných Cherichorovi, dávajících přednost tomu, realizovat řízení na základě individuálních možností; a kromě toho, i psychika ostatního obyvatelstva, nepatřícího k žrečeským strukturám, se z velké části odlišovala od psychiky vyšších hierarchů
.50
Je poměrně těžké mluvit o tom, pro co nejsou v kultuře „slova“.
51
Jedna, byť možná ne hloupá, ale svévolně využívajíc sexuální pudy mužů Kleopatra, jejíž vláda skončila její sebevraždou a připojením Egypta k Římu jako provincie, tu strukturu zaměnit nemohla. Ale Kleopatra je poslední z řady egyptských vládců, vládnoucích bez podpory žrečeské struktury, která opustila Egypt dříve. Na dobu její vlády jen připadla poslední etapa procesu začatého mnohem dříve, a kterému se ona bránit nemohla, protože to byl dlouhý proces, nedostupný vnímání a chápání povrchnímu umu rozmarné královny a jejího okolí.
52
Ten román, vydaný roku 1895 a mnohokrát znovuvydaný v Rusku po roce 1895, je jedním z mála děl, kde jsou procesy společenského samořízení ve státě popsány v uměleckých obrazech v jejich spojení s procesem samořízení globální civilizace. Zvláštní role románu spočívá v tom, že autor věrně uviděl a popsal v tom procesu samořízení davově-“elitární“ společnosti funkční roli různých společenských skupin, stabilních v následnosti generací. Pokud v románu izolovat zápletku řízení, pak stojí za to obrátit pozornost na následující systém vztahů:
• rolníci a řemeslníci, tj. národní masy, zapojené v produktivní práci, jsou vně sféry jejich profesionalizmu ve společenském sjednocení práce, plně závislí na činnosti hodnostářského korpusu, představujícího státní aparát na místech (scéna „živých obrazů“ v chrámu);
• veškerá periferie hodnostářského (úřednického) korpusu na místech a v odvětvích (v armádě), početně převyšující centrální aparát – dvůr faraona – přesto, neschopná samostatně se postavit politice centra se také ocitá v plné závislosti na něm;
• klíčová scéna románu – epizoda národního hněvu, zsynchronizované znacharstvem se slunečním zatměním. Ona ukazuje, že i centrální aparát, v čele se svou nominální hlavou faraonem, je ohraničen v činnosti činností egyptského znacharstva (obvykle nazývaného „žrečestvem“), protože administrativní „elita“ není schopna na základě svého vnímání světa odlišit manažersky významnou informaci, od šumu: pro to jsou třeba konzultace se znachary, což znacharům dovoluje manipulovat různými vrstvami společnosti za pomoci dávkování konzultací;
• ale ukazuje se, že i hierarchie znacharů Egypta nebyla svobodná ve svých činech, a přiznávala patronát Babylonské hierarchie znacharů, a byla nucena souhlasit s jejím vyslancem a kardinálně změnit politiku Egypta. To je přijímáno faraonem jako záškodnictví a zrada, protože on nepatří do skupiny zasvěcených, kteří jsa věrní disciplíně hierarchie, nemají právo vysvětlovat mu veškerý objem příčinno-důsledkových vazeb v jejich konzultativní, ve vztahu ke státnímu aparátu, činnosti.
To znamená systém vztahů „
natstátní znacharstvo – klany znacharstva ve státě – elitární aparát státního řízení – národní masy, zapojené v produktivní činnosti
“ je ukázán ve své podstatě správně ohledně jejich možností a podstaty jejich činnosti v davově-“elitární“ společnosti.Pokud provést paralelu se současností, pak se změnilo jen jedno: znacharstvo vnitrostátní a znacharstvo globální nekoná ve společnosti tak otevřeně, jako tomu bylo v Egyptě, a jak je ukázáno B.Prusem v románu. Znacharstvo se zamaskovalo v jiné sociální skupiny, přičemž v biblické civilizaci vládnoucí znacharstvo a její místní periferie se ztotožňuje s „elitou“ (odsud plyne i ztotožnění hodnostáře církve K.Pobedonoscova, zdrceného mravně a světonázorově Biblí, s vrchním žrecem, které se odehrálo mezi inteligencí Ruska při vydání románu v začátku vládnutí Nikolaje II; jde o to, že žrečestvo se kultem oddělovalo od davu, ale samo nebylo rozdrcenou autoritou kultu); a vnitrostátní znacharstvo, které se neprodalo nadstátnímu globálnímu a nebylo jím rozdrceno světonázorově, bylo ze sféry řízení života společnosti a konzultací státního aparátu vytěsněno do sféry „chiropraxe“ a prostonárodní praktické magie, ačkoliv čas od času se aktivizovalo i v politice skrz „řádové“ struktury prostonárodu. Vedle toho, je třeba poznamenat, že i B.Prus byl produktem biblické civilizace a také z nějakých jemu vlastních příčin vnesl vklad v ochranu její stability. To se projevilo v odražení v románu židovsko-lichvářského tématu.
• Lichvářství, podle zápletky románu dusící Egypt, je „pověšeno“ na Féničany, kteří zmizeli z historické arény a dnes nejsou přítomni jako živá národní kultura.
• Milenka mladého faraona, který vstoupil v konflikt s vyšším žrečestvem, Sára a její syn žid-následník egyptského trůnu, jsou nevinné oběti despotizmu hierarchií znacharstva. Něco podobného mělo místo i v mládí Nikolaje II: existovala i židovská milenka, ale třetí oddělení zasáhlo a do svatby a následníka-žida to nedošlo.
Zloúmyslnému a despotickému znacharstvu Egypta je v románě mimochodem postaven Mojžíš, který je charakterizován postavou žrece jako nějaký „žrec-odpadlík“, který narušil klanovou disciplínu hierarchie, v následku čehož Sára na řece otevřeně zpívá chvalozpěv, v kterém se oslavuje Jediný Nejvyšší Bůh. To vědění bylo v Egyptě údělem vyšších zasvěcených, skrytých v chrámech, a nepodléhalo propagandě mezi lidmi, protože by vedlo k zničení pozemské hierarchie znacharstva kvůli její neadekvátnosti té kultuře, ke které vyzýval Mojžíš.
Ale, poukázav na tu pravdu, B.Prus neprocitoval vnitrosociální doktrínu Bible, podle které je lichvářská vláda na státy a národy nikoliv údělem Féničanů, ale údělem historicky reálného i současného židovstva, jehož předkové odmítli misi vzdělávání všech národů skutečnou relígií, předloženou jim skrze Mojžíše, skrz což měli možnost ochránit se před despotizmem egyptského znacharstva, které vybralo židovstvo jako nástroj realizace světové nadvlády.
Tím samým, bez ohledu na záměry B.Pruse, se ta doktrína lichvářského parazitizmu
mlčky ztotožňovala
s učením Mojžíše, proroka Nejvyššího Boha, pro což nejsou žádné historické ani religiózní příčiny. A soucitný vztah čtenáře k nevinné Sáře a jejímu synu, se také má mlčky rozšířit na celou židovskou diasporu, které tu doktrínu lichvářské tyranie během historie realizuje.53
A stejně tak začátky historie současné biblické civilizace – do vody Lety (řeky zapomnění v řecké mytologii).
54
Leta je v mytologii antických Řeků řekou zapomnění, oddělující království mrtvých od světa živých. Při jejím překročení zemřelí ztrácejí paměť o pozemském životě.
55
Vědění, kterým disponovali představitelé různých skupin společnosti, vyjádřené v té či oné terminologii či symbolice, je jen „přídavkem“ (nadstavbou) nad typem psychiky. Proto možnost nebo nemožnost realizovat tandemový princip v intelektuální činnosti nezávisí na úrovni vzdělání jednotlivých sociálních skupin.