— Vidím Watsone, že jste slušně pohnul s obrázky ruského rébusu. Ale vše po pořádku, a k těm novinám se ještě vrátíme, pokud najdeme odpověď na otázku „Jak to chápat?“

S těmi slovy Holmes otevřel svůj notebook, vzal disketu a překopíroval na ni nějaké soubory, načež se natáhl s disketou ke mně.

— Na té disketě je soubor, který, jak jsme se domluvili před třemi týdny, jsem nazval „Poslední gambit“. Všechna moje setkání a rozhovory s množstvím různých lidí ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Španělsku, Egyptě, Indii, jsem v míře svých možností zapsal do toho souboru. Mimochodem, velmi mi to pomáhalo osmyslet nové informace, které se ke mně dostávaly často naprosto neočekávaně. Doufám, Watsone, že máte také podobné zápisky, a jsem připraven se s nimi seznámit. Pojďme se domluvit, že dnes bude odpočinek, výměna obecných dojmů a čtení souboru „Poslední gambit“, a zítra od rána přistoupíme k práci nad „pikniky“. Zde mám také kopie novin a rozličných prací, které mi laskavě zanechali lidé, se kterými jsem hovořil. Ale předtím než začnete číst moje zápisky, Watsone, poprosil bych vás, abyste se seznámil s touto prací, kterou mi dal v Káhiře jeden velmi zajímavý člověk. Zápis rozhovoru s ním je na té disketě. Mě se zdá, že ten zápis zasluhuje zvláštní pozornost ve světle té činnosti, kterou se oba zabýváme.

Přinesl jsem svoje poznámky Holmesovi a nechal ho odpočívat po cestě, a sám jsem se vrátil k sobě a ponořil se do čtení textu z Egypta. Byl natolik neobyčejný a skutečně významný pro naši dlouhou společnou činnost, že jsem se rozhodl ho zde uvést v plném znění, se všemi poznámkami a vsuvkami neznámých autorů z Ruska.

O principech tandemní činnosti

Vyšší žrečestvo dávného Egypta používalo v organizaci své činnosti principy sudosti i lichosti. V dobách, předcházejících exodu židů z Egypta se skládalo z desítky vyšších zasvěcených Severu a desítky vyšších zasvěcených Jihu

[45]

, a každá desítka měla v čele jedenáctého žrece, jejího prvohierarchu a vedoucího.

To znamená, každý vedoucí desítky, v případě hlasování v ní

[46]

, podle svého uvážení, jsa nejvýše zasvěceným, tj. mající v jedenáctce největší znalosti, podporoval jeden z dvou názorů, mezi které se mohly rovným dílem rozdělit hlasy podřízené desítky žreců, znajících méně než on díky podmínkám vystavění hierarchie. To zabezpečovalo garantované přijetí konkrétního rozhodnutí ohledně každé otázky v každé z týmů v celku, na Severu i na Jihu, nezávisle na tom, jak se názorově rozdělila desítka, podřízena svému představenému (prvohierarchovi).

Ale pokud oba týmy pracovali spolu, pak situace „hlasování“, ve které se názory rozdělily způsobem „11 pro a 11 proti“ nejenže nebyla vyloučena, ale byla i statisticky předurčena samotnými principy systému, protože vedoucí (prvohierarchové) každé desítky si byli rovni v právech, a jejich názory byly ve stejné míře autoritativní pro všechny ostatní.

Pokud se hlasy dokonce ne obou týmů jako celků, ale jen jejich představených dělili rovným dílem mezi dvěma vzájemně se vylučujícími názory ve vztahu ke konkrétní otázce, pak rovnoprávní vedoucí týmů byli zavázáni vypracovat spolu ve dvojici nový názor, společný pro oba.

Takovým způsobem se vyšší mocenská struktura dávného Egypta matematicky popisovala svéráznou formulí „2 x (1 + 10)“.

Jistě, je lehké si představit, že dva nejvyšší žrecové se mohli domluvit losovat a přijmout jedno ze dvou řešení, určené náhodně. Takový přístup k řešení problémů odstranění neurčitosti v přijímání rozhodnutí (v případě rozdělení hlasů rovným dílem mezi dvěmi vzájemně se vylučujícími variantami) je pochopitelný a přijatelný pro drtivou většinu milovníků „hlasovacích systémů“.

A vybudování mnohých z nich na základě lichého počtu účastníků hraje roli právě „házení korunou“ takového druhu, protože málokdo může dopředu předpovědět, jak se hlasy rozdělí při synchronním hlasování skupiny, a na čí straně se ocitne jediný rozhodující hlas.

Nicméně, ačkoliv podle vyřčeného předpokladu se mohli vedoucí desítek domluvit losovat, bylo by to z jejich strany porušením systémotvorných principů jejich pracovní struktury „2 x (1 + 10)“, kterou oni sami cíleně sestrojili a udržovali při směně pokolení takovou, aby statisticky předurčeně dopouštěla možnost rozdělení hlasů na dvě stejné poloviny mezi dva vzájemně se vylučující názory na jednu a tutéž otázku.

Jinými slovy, ačkoliv prvohierarchové, kteří vedli desítky vyššího žrečestva, zjevně nebyli hloupější než současní demokratizátoři a mohli se dovtípit, že podobná nemožnost přijetí určitého rozhodnutí při stejném počtu hlasů „za“ i „proti“ se dá lehce odstranit losem, ale kromě toho chápali i něco dalšího: lepší je to nedělat. A právě toto, že rozhodnutí otázky je skutečně lepší nenechávat na nepředvídatelné náhodě, a v řadě případů je lepší ho ani nesvěřovat většině hlasů

[47]

, nechápou naivní stoupenci hlasovacích systémů; a také stoupenci monarchie, starající se o automaticky nevyhnutelné přijetí rozhodnutí v libovolné otázce převahou minimálně jednoho hlasu při lichém počtu členů hlasující „komise“.

Tato zvláštnost pracovní žrečeské struktury „2 x (1 + 10)“ předpokládá, že při nesouhlasných názorech dvou rovnoprávných prvohierarchů v jedné a téže otázce, oni oba měli povinnost stát se účastníky nějakého dalšího procesu vypracování a přijetí řešení, vědomě vylučujícího nepostižitelnou náhodu losování, a stejně tak převahu jednoho hlasu. To je jediné rozumné vysvětlení pro takovou

systémově vyjádřenou

nepřijatelnost pro vyšší žrečestvo Egypta přijímání rozhodnutí na základě

nepředvídatelné

náhody, a stejně tak na základě

nepředvídatelného

jednoho rozhodujícího hlasu.

A pokud pracovní struktura „2 x (1 + 10)“ existovala v průběhu staletí bez bojů mezi prvohierarchy jejích větví a nebyla nahrazena strukturou, vyjádřující princip rozhodujícího hlasu, pak to znamená, že prvohierarchové skutečně uměli zabezpečit akceschopnost systému na základě principu „jeden rozum – dobře, dva - lépe“

[48]

  a podloženě cílevědomě vybrat z dvou vzájemně se vylučujících variant tu lepší, nebo vypracovat třetí variantu, lepší než obě předchozí.

Jinými slovy, umně uskutečňovali

tandemní princip

  ve své intelektuální a v

celkové psychické

činnosti, který od nich

[49]

zdědili i rabíni Velké synagogy dávnověku, čímž vyvolali údiv a nepochopení A. Revillea svou náklonností k párnosti bez jakýchkoliv zjevně vyjádřených homosexuálních příčin, čímž by možná vše vysvětlili freudisté.

Nicméně ve společnosti téměř všeobecné gramotnosti, lenosti a neschopnosti přemýšlet, ve které žijeme i my, i čtenáři tohoto textu, je jedním z nejlehčích činů – napsat, a stejně tak i přečíst slova „intelektuální činnost na základě tandemního principu“. Praktické chápání, a tím spíše uskutečnění ve svém vlastním životě toho, na co ony ukazují, je mnohem těžší, než napsání nebo přečtení slov.

První, co může příjit na mysl čtenáři, je vzpomínka na dvojkolo, na kterém pedály šlapou dva cyklisté zároveň a synchronizovaně. Ti, kdo nejen viděli dvojkolo, ale i na něm jezdili ve dvojici, si pravděpodobně zapamatovali lehkost jízdy ve srovnání s kolem pro jednoho, vznikající proto, že odpor prostředí vůči tandemu je jen málo vyšší, než u kola pro jednoho, a energovybavenost je přibližně dvojnásobná. Ale pravděpodobně také to, že pokud váš partner v tandemu mydlí nohama, jen aby nebrzdil tempo, s jakým vy šlapete ze všech sil, bude vám to poměrně méně příjemné, než vézt pasažéra na kole pro jednoho.