— Vy jste, pane Holmesi, naprosto správně obrátil pozornost na technologie, — začal vysvětlovat Griša. — Ale rozpracování libovolných technologií je úděl vědy, jež je ve vztahu k fundamentální vědě druhotná. A fundamentální vědy jsou zase druhotné ve vztahu k nejfundamentálnější vědě: filosofii. A není divu, že máme současnou technokratickou civilizaci, v jejímž základě leží biblické vnímání světa, obsluhované současnou západní filosofií. Takže veškerý pojmový a terminologický aparát technokratické biblické civilizace je skutečně vyjádřen v anglickém jazyce, což je symbióza latiny a starořečtiny, jíž byly psány první exempláře bible. Ale pokud půjdeme touto cestou, pak prohodíme příčinu a následek. A kde se můžete seznámit s ruským vnímáním světa a ruskou filosofií? Všichni naši Leonťevové, Solovjevové, Berdjaevové, Fedorovové a mnozí další se jen pokoušeli v ruštině kritizovat nebo převyprávět západní filosofy. Vznikala situace, že na jazyce civilizace, jejíž jméno je objímající ve vztahu ke všem národům světa, neexistuje chápání světa, vyjadřující její vnímání světa v konkrétní lexice. Nakolik jsem pochopil, na konci druhého tisíciletí, pokud počítat v křesťanském letopočtu, se nemohlo neobjevit a i se objevilo ruské chápání světa a ruská filosofie, jako fundament gradující nové civilizace. Nevím, kolik bude třeba času, ale jasné je jedno – ono zákonitě zrodí i novou fundamentální, i novou aplikovanou vědu, protože v nové filosofii se poprvé správně staví hlavní otázka: „Za jakým účelem má existovat věda?“ V západní filosofii, obsluhující biblické vnímání světa, se otázka staví jinak: „Jaká má být věda?“ V takto postavené otázce o roli vědy ve společnosti, otázka o mravnosti těch či oněch technologií jednoduše vůbec nevyvstane. A jakmile, pane Holmesi, někde v západním tisku se objeví místo otázky „Jak žít?“ otázka „Pro co žít?“ (za jakým účelem), vězte – voda nové koncepce, alternativní k biblické, už dělá i na Západě své dílo. A protože nové vnímání světa a nová filosofie, ho vyjadřující, existují v ruském jazyce, pak některé nové pojmy v angličtině jednoduše nejdou vyjádřit, a proto všichni po celém světě si budou osvojovat jazyk gradující globální civilizace – ruský. Tomu bude také pomáhat i nový informační stav, ve který v polovině 20. století vešla celá společnost.

Vy, pane Holmesi, byste se mnou měl souhlasit, že pokud byste ovládal ruský jazyk, pak byste na mnohé otázky našel odpovědi u sebe doma na monitoru počítače na stránkách dotu.ru, a ne během dlouhého cestování, které je v mnohém unavující, i když zajímavé.

— Vaše verze gradující globální civilizace a role ruského jazyka v ní zasluhuje pozornost, ale chtěl bych pochopit, v čem je smysl nového informačního stavu, o němž slyším poprvé.

— O novém informačním stavu jsme mnoho hovořili minulý rok s rusy. Řeč tehdy šla o procesu změny logiky sociálního chování společnosti jako celku. Nepochopil jsem vše hned, dokud mi neřekli jedno súfijské podobenství, které jsem si tehdy zapsal a přeložil do angličtiny, protože z mého pohledu ono velmi pěkně ilustruje informační stav společnosti na začátku třetího tisíciletí. Ale myslím, že budete schopen najít i originální text, protože vypravěč – Šáh Idris – žil dlouhou dobu v Anglii a psal v angličtině pro západní čtenáře.

Během řeči se Griša přehraboval v složce s papíry, než našel potřebný list.

— Pokud dovolíte, přečtu vám ho.

— Jistě, prosím.

— Podobenství se nazývá „Když se mění vody“ a dle mého má přímý vztah k „mrtvé vodě“ - takový název dali rusové koncepci, alternativní biblické.

Griša zakončil čtení. Holmes i Prakaš mlčeli, ponoření do svých myšlenek.

— Pokud nejste proti, — přerušil jejich přemýšlení Griša, — mohl bych dát i odpovídající komentář k tomu podobenství.

— Jistě, — řekl Holmes, — to je zajímavé.

— Je to jinotaj, — začal Griša, — ale podle názoru mých ruských přátel se dochoval přes věky ne náhodou. Pravda, ve vymyšlené pohádkové realitě ho někde občas někdo chápe, jako „transmutaci“ přírodní vody, a ne jako nějaké jiné „vody“, vlastní společnosti, která podle některých svých kvalit je v určitém smyslu analogická vodě v životě planety Země. Takovou analogií vody je v životě společnosti kultura – veškerá geneticky nepředávaná informace, předávaná z pokolení na pokolení. Přičemž materiální kulturní památky a objekty jsou vyjádřením psychické kultury (kultury vnímání světa, myšlení, osmyslení toho, co probíhá), jejíž každá etapa rozvoje předchází každé etapě rozvoje hmotné kultury, vyjadřující psychickou činnosti lidí a typ psychiky, převládající ve společnosti.

Súfí dávnověku mohl mít předtuchy ve „vnělexikálních“ subjektivních obrazech o změně kvality kultury, a proto měl nějakou představu v subjektivně-obrazné formě o každé z typů „vod“. Ale jen těžko by ho jeho současníci pochopili, mající subjektivně-obrazné představy jen o tom typu „vody“ (kultury, mravnosti a etiky), v které žili oni sami, a jen těžko by tu předpověď uchovali skrz staletí, pokud by jim řekl vše přímo. Ale pohádka, jako jinotaj o kouzelném neznámém a nepochopitelném, přežila mnohá pokolení.

Je přirozené, že z pohledu člověka žijícího v jednom typu kultury, náhle se ocitnout v jiném – kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní šíleným a možná vyvolat směrem k sobě „nepřátelství“ nebo soucit. Samotná společnost, žijící jinou kulturou, bude z pohledu toho, kdo se v ní náhle ocitl, také vypadat jako psychiatrická léčebna na svobodě. Jeho vztahy se společností se naladí teprve poté, co se přiblíží k nové kultuře, a nová „voda“ se stane základem jeho „fyziologie“ v přeměněné společnosti.

— Velmi zajímavá analogie, Grišo, — poznamenal Holmes. — Vy jste se, jak vidím, dobře připravil k novému informačnímu stavu, a nová voda se pro vás stala částí nové kultury.

— Ano, pane Holmesi, ale na to jsem potřeboval téměř celý rok. A řeknu více: byl to ten nejtěžší rok v mém životě, protože jsem musel přehodnotit vše, co pro mě bylo obvyklé a pohodlné.

— A začal být potom život lehčí?

— Ne, ne lehčí, možná dokonce těžší, ale mnohem zajímavější, protože cíle získali stabilitu a určitost.

— A proč se nevracíte do Ruska? Tam, nakolik chápu, jsou nyní ti, kdo přemýšlí podobně?

— To je pro mě nyní ta nejtěžší otázka. Ano, chtěl bych se vrátit do Ruska a nikdo by mě tady nemohl udržet. Rodiče se velmi těší. Ale objevil se u mě dříve pro mě netypický pocit povinnosti, ke které mě nic, kromě mého svědomí, nenutí. Pokud by mi tu misi, kterou zde plním, poručil stát, nebyl bych schopen udělat ani desetinu toho, co zde dělám z dobré vůle. V Rusku jsem měl velké peníze a velké možnosti ve smyslu materiálního zabezpečení, ale neměl jsem duševní rovnováhu. Tři roky nazpět jsem sem přijel, abych získal duševní klid a jak se mi zpočátku zdálo, získal jsem ho. Ale potom se se mnou začaly dít věci, které slovy nejdou popsat. Mohu jen provést nějakou analogii. Stalo se vám někdy Holmesi, že spíte, máte nádherný sen, probudíte se a máte jedinou myšlenku – jak se do něj znova vrátit? A když to nemůžete znovu udělat, v duši se vám objeví neklid, podráždění. Pokud se vám to stalo, tak mě pochopíte. A tento můj stav trval do příjezdu oněch rusů z Petrohradu. Ano, procitl jsem a uviděl veškerou nedokonalost okolního života. Někdy se mi stýská po tom překrásném snu, ve kterém jsem byl téměř dva roky; někdy se ve mně probouzí podráždění, ale usilím vůle ho potlačím a pokračuji ve svém dílu. Získal jsem okruh nových přátel, a mnozí rusové, kteří přijíždějí, se vracejí jiní a jak sami říkají, jakoby se probudili z hlubokého snu. Budu zde do té doby, dokud se neobjeví někdo mě rovný nebo lepší než já, schopný dávat lidem pít novou vodu. A nezáleží na tom, jaké bude národnosti: zde plně souhlasím s bratrem Prakaše.