— Na co tady čekají? — zeptal se Holmes.

— Přivezli čerstvé kokosové ořechy, pokud chcete, před obědem je můžete vyzkoušet – výborně hasí žízeň.

Holmes souhlasil spíše ze zvědavosti. Postavili se do řady a mohl pozorovat, jak opálený a bosý Ind bral ořechy z hromady, jedním přesným úderem velké mačety odsekával vršek a podával ořech poutníku. Ten ho bral dvěma rukama, umisťoval do otvoru plastikovou slámku a pomalu pil obsah. Chuťově to byla kyselá, chladná a trochu trpká tekutina. Po vegetariánském obědě v jídelně ašrámu se Holmes a Prakaš vřele rozloučili s Grišou a místním taxíkem se vydali známou cestou na letiště. V letadle o 155 místech nebylo více než dvě desítky pasažérů. Podle zevnějšku a způsobu mluvy to byli velmi bohatí Američané. Kupodivu se chovali velmi zdrženlivě a působili jako členové nějaké sekty. Holmes se usadil u okýnka a zaujatý svými myšlenkami se díval na vzdalující se přistávací plochu a zeleň kopců, rozdělenou na pravidelné čtverce.

Po návratu do Bombaje Holmes téměř nevycházel z pokoje. Prakaš dvakrát telefonoval, navrhl procházku po Bombaji: na nábřeží, do muzea Gándhího, do místního ašrámu Sai Baby, ale Holmes pokaždé zdvořile odmítl s odkazem na únavu a zaneprázdněnost. A zaneprázdněný skutečně byl – celý den proseděl nad notebookem. Snažil se zapsat čerstvé dojmy a všechny detaily uběhlých dvou dnů, protože dobře věděl: to, co se nyní zdá nevýznamné a obyčejné, se za týden, měsíc, rok, může ukázat mimořádně důležité pro vyšetřování, které prováděl. Hotelová obsluha několikrát přinesla kávu, čaj, salát, obložené chlebíčky. Holmes všechno snědl, neobraceje pozornost na chuťové vjemy, které v něm doslova otupěly. Večerní slunce už osvítilo vrcholky palem v kulatém vnitřním dvoře hotelu, když se zastavil a přečetl si pracovní soubor, jehož název určil ještě v Londýně Watson – „Poslední gambit“. Holmes byl velmi překvapený – uplynul už snad více než den? Prověřil si to: ve středu ve 14:00 s Prakašem přiletěli do Puttaparti, a v 16:00 Holmes už seděl v letadle směrem na Bombaj. Požádal obsluhu o budíček ve 23.00 a šel spát.

Prakaš ho přivezl na letiště, když registrace cestujících už končila. Noční Bombaj provázela Holmese mořem světla; dole – Indický oceán, vepředu – Evropa, Frankfurt nad Mohanem, Londýn. Zachumlavší se do teplého vlněného plédu, Holmes se pokusil usnout a skoro se mu to povedlo. Malá přestávka ve Frankfurtu, kde se mu povedlo vypít šálek čaje, a v 8.35 se letadlo přesně podle plánu dotklo přistávací dráhy letiště Heathrow. Holmes se podíval na hodinky, jež nastavil na greenwichský čas už ve Frankfurtu, a pomyslel si, že paní Hudsonová už dokončuje prostírání stolu k snídani. Byla sobota, 13. října 2001. Uběhly přesně tři týdny od okamžiku, kdy z tohoto letiště odletěl do Curychu.

Část 4. Znovu Holmes a Watson

Ráno. Sobota. 13. října. Londýn

Za hodinu a něco byl Holmes v jídelně, kde Watson dokončoval svou snídani, zatímco se paní Hudsonová pokoušela skrýt radost obvyklým mumláním, pobíhaje okolo nájemníka, který přiletěl z dalekých krajů.

— A kdo vás honí po celém světě, pane Holmesi? Nemůžete zůstat doma? Celou noc prosedět v letadle. A kvůli čemu?.. Ne, ne, nic mi potom není. Nemám ráda ty „boingy“, zvláště teď, když stále padají tu na zem, tu do vody...

— To právě chci pochopit, paní Hudsonová, proč padají. A v letadle je také možné spát, tomu nic nebrání. Měl jsem dvě volná sedadla vedle a výborně jsem si odpočinul.

Holmes skutečně vypadal odpočatý a zářivý.

— Nu, drahý Watsone, „pikniky“ skutečně cestují po celém světě.

— Radši povězte, Holmesi, o vašich příhodách. Mám dojem, že jste za tři týdny obletěl půl zeměkoule.

Holmes se podíval do okna, za kterým padal obvyklý londýnský déšť, a na jeho tváři se objevil úsměv spokojenosti.

— Vypadá to, že se vám stýskalo po našich mlhách a deštích? - zeptala se paní Hudsonová.

Najednou jsem si vzpomněl, že když jsem sestupoval z trupu „boingu“ v Heathrow, nevědomky jsem pronesl frázi: „Jaká skvělá velká klimatizace na celou dobrou starou Anglii!“

Holmes rychle posnídal a přesunuli jsme se do jeho pracovny, kam paní Hudsonová přinesla kávu. Holmes si zapálil dýmku, zabafal s nějakou jemu dříve nevlastní vnitřní ostražitostí, a přistoupil k vyprávění.

— První příhoda byla na curyšském letišti. Během procedury vízové kontroly jsem si všiml cestujícího, který přiletěl z Frankfurtu nad Mohanem. Přesněji, ne ani tak samotného cestujícího, jako spíše novin, které držel v ruce.

Holmes vyložil na stůl známé noviny. Byla to „Izvestija“ č. 175 z 22. září.

— Je mi jasné, Holmesi, proč jste na ni obrátil pozornost.—

— Naprosto správně, Watsone, — číslo vydání odpovídá číslu boeingu 767, který prorazil jižní věž WTC, no a přirozeně, den vydání novin – 22.září. Mějte za to, Watsone, že číselné shody jsem si pro sebe poznamenal automaticky, a tím by pravděpodobně i vše skončilo, pokud by neznámý pasažér neprošel pasovou kontrolou pár minut přede mnou. Když jsem si vzal věci, spěchal jsem k východu, kde mě čekal Luis Renier, představitel naší firmy ve Švýcarsku, když můj pohled padl na sedačku v čekárně, na které leželo právě to vydání, na které jsem před několika minutami náhodou obrátil pozornost. Co předpokládáte, Watsone, co jsem si pomyslel?

— Pravděpodobně, že jedna a tatáž věc se nemůže jednoduše tak dvakrát ocitnout v centru pozornosti v chaotické vřavě letiště.

— Naprosto správě. A přece jen jsem chvíli stál a přemýšlel,jestli je mám vzít nebo ne. A možná bych nevzal, pokud bych si nevšiml této fotky v pravém horním rohu první strany.

Holmes vzal noviny, z jejichž první strany se na mě dívala usmívající se ruská tenistka Anna Kurnikovová.

— Drahý Watsone, co vám na fotka připomíná?

— Vůbec nic... Nu, vytvářejí image nové modelce, a skončí-li v pornu nebo ve „vysoké módě“ je nevýznamný detail...

— Přesně takový dotaz jsem zadal Luisi Renierovi, který mě čekal, a ten místo odpovědi jen pokrčil rameny.

— No a já k tomu mohu dodat, že k šachům ta „dívka“ nemá už naprosto žádný vztah.

— Přeložte, prosím, nadpisy pod fotografií, možná vám něco naznačí?

— „Anna Kurnikovová. Dlouho očekávaná perspektiva“ A o něco níže je název článku: „Nic osobního“ s krátkým objasněním tématu - „Americký playboy chce nafotit ruskou krásku.“ Chápu, co máte na mysli, Holmesi, ale moje intuice mi nic neříká o spojení té dívky s „pikniky“

— Nu a titulky první strany? Možná vám něco napoví ony, Watsone?

— „Soumrak svobody“, „Americká tragédie může pohřbít demokracii“, — pomalu, jako školák, jsem překládal titulky první strany, dál hleděl na fotografii sympatické tenistky a v mysli si opakoval nadpisy pod fotografií.

Ne, Holmes měl pravdu, ta dívka mi někoho přece jen připomínala, ale... mezi ženami, které jsem znal, nebyly modelky pro „playboye“. A mezi neznámými... To nemůže být pravda! Znovu se mě zmocnil podivný pocit, který jsem zažil v hotelu Waldorf po rozhovoru s Galbou.

— Podle mého, Holmesi, jsem ji poznal, je to Afrodita Kallipiga.

— Jak jste to řekl, Watsone? — zeptal se Holmes. — S pěkným zadkem? Ale vždyť ta dívka má obnažená záda, ne zadek.

— Ano, jistě, — už s větší jistotou, jako na zkoušce, jsem pokračoval, — to je Afrodita Kallipiga, což v překladu z řečtiny znamená „s pěkným zadkem“. Její socha stojí v Národním muzeu Neapole, a kdysi byla obzvláště uctívána v Syrakusách. Snímek té sochy, jako i snímek Kurnikovové v „Izvestiji“, je v pravém horním rohu „Post historického pikniku“. Tam je Afrodita Kallipiga s plakátem „Svobodnému Rusku – Svobodnou lásku“, a zde - „Soumrak demokracie“. Jak to chápat, Holmesi?