— Kdo jsou to asasínové? — ozval se Paolo.

— Nevznikli jen tak z ničeho. Jejich zakladatelem byl Hasan, syn Sabbacha, nebo také „Stařec z Hory“, který základy svého vnímání světa získal v sektě ismaílitů. Té tajné organizaci šiítů (vzniklou v Chalifátu v 8. století) se v době nekonečných rozepří a palácových převratů podařilo osvobodit z vězení Ubejdallacha, kterého považují za potomka Ismaíla – sedmého imáma, odvozujícího svůj původ od Fátimy, dcery Mohameda. Posadili ho na trůn v Tunisku, čímž založili dynastii Fátimovců (ve 12. století, na počátku svého úpadku, dynastie chalífů-ismaílitů ovládla téměř celou severní Afriku, Sicílii, Egypt a Sýrii). Vládci byli nejen více než blahosklonní k doktríně, která jim zabezbečila trůn, oni ji kompletně přijímali a umně využívali jako nástroj upevnění své moci.

Když ovládli Egypt, Fátimovci vytvořili v Káhiře lóži „Dojjal-Doat“. Přičemž vrchní kněz sdílel moc s vládcem. Téměř všichni členové-absolventi zastávali vysoké funkce u dvora. Proto zde bylo mnoho zájemců o učení. Navenek káhirská lóže spíš připomínala univerzitu, než tajný spolek. V nádherné budově, které jí přidělili, byly chráněny cenné rukopisy, knihy, vědecké instrumenty, a chalíf každoročně vyhrazoval na potřeby vzdělání čtvrt milionu zlatých mincí. Nicméně kromě dobrého vzdělání existoval i skrytý cíl: kompletní změna vnitřní bytosti žáka.

Fakticky to jsou zombie, vytvořené v rámci davově-“elitárního“ systému historicky zformovaného islámu, které hierofanti využívají podle principu: „Každý mírou svého chápání pracuje na sebe, a mírou nechápání na toho, kdo chápe více.“ Není od věci připomenout, že řád ismaílitů je aktivní dodnes. Nemyslím, že asasíni nebo nějací jiní arabští teroristé chápou dnes  procesglobalizace více než trockisté, a tak  všichni společně s obdivuhodnou horlivostí  „tahají kaštany z ohně“ pro realizaci biblického projektu.

Znova nastoupila delší pauza. Každý přemýšlel nad tím, co řekli Andrej a Paolo. Přišla paní domu, starší dáma s krásnou strohou tváří a pozvala všechny na boční terasu, na které byl připravený stůl. Když Holmes za světla přijížděl k třípatrovému domu, obrátil pozornost na jeho originální architekturu: z ulice vypadal jako koráb s několika palubami. Všechny terasy byly zároveň malé domácí sady: všude byly květiny, exotické jižní keře a dokonce nevelké stromy s citrusovými plody. A protože spodní terasy sahaly daleko dopředu, z horní terasy se odkrýval krásný výhled na kvetoucí sad. V paprscích zapadajícího slunce se na horizontu rýsovaly kontury dalekého Madridu. Hosté se posadili za stůl a Holmes nemohl odtrhnout zrak od panoramatu starého města, které se před ním rozprostíralo.

Když se vrátil do hotelu a podíval se na poslední zprávy, pokusil se systematizovat vše, co ten den slyšel a udělal si odpovídající poznámky do svého notebooku. Po večeři Holmes slyšel od Andreje mnoho nového z hlavního dokumentu „Mrtvé vody“ - „Dostatečně všeobecné teorie řízení“, a na rozloučenou mu pan Verov předal kopii chybějících vydání „Hodiny zvratů“ a slíbil, že v případě získání nových materiálů mu dá elektronickou poštou vědět . Paolo ho vybavil rozsáhlou bibliografií o historii trockismu a kopiemi jednotlivých dokumentů, kterými disponoval sám. Všichni dohromady spoléhali na Holmesovy a Watsonovy analytické schopnosti .

Další den Holmes brouzdal starým Madridem, dlouho seděl v malých útulných kavárnách, kterých zde bylo nekonečné množství, sledoval turisty, — to znamená, navenek zahálel, ale ve skutečnosti intenzivně přemýšlel, porovnával, co  slyšel ve Vaduzu a El-Eskorialu. Skládaly se mu dosud ještě matné představy o metodách matričního řízení, ale zároveň měl pocit, že ještě chybí něco velmi důležitého, o čem se mohl zatím jen dohadovat, ale nevěděl, koho by měl požádat o radu nebo kde by si o tom mohl něco přečíst. Zároveň cítil, že to něco velmi důležitého si ho najde. S těmito myšlenkami se vrátil do pokoje, chystaje se informovat Watsona v Londýně o svých dalších plánech, když se najednou ozval známý hlas Antonia.

— Holmesi, promiňte že ruším tak pozdě, ale už potřetí se vám pokoušíme dovolat.

— Stalo se něco důležitého, Antonio? — napjatě se zeptal Holmes.

— Zapněte si televizi, za pět minut začnou zprávy. Pedro Collado, majitel bytu, kde jsme se včera sešli, měl pravdu. Dnes ve 13.44 moskevského času spadlo ruské letadlo Tu-154 na lince 1814 z Tel Avivu do Novorosijska poblíž Soči do moře. Všichni zahynuli. Příčiny neštěstí se vyjasňují.

Holmes zapnul televizi. Všechno přesně. Matrice „pikniků“ pracuje. Téměř automaticky si zapsal souřadnice neštěstí: 42.11 severní šířky a 37.37 východní délky. Otevřel kalendář s postavou, krmící ptactvo. Spočítal viditelné, to znamená nezakryté průduchy v ohradě nábřeží. Bylo jich přesně 37. Uhádnout přesně koordináty katastrofy sedm let dopředu? To nemůže být realita! Vzpomněl si na zápisky o metodách statistiky, kde se, jak si pamatoval, v komentářích hovořilo, že to jsou „Boží hry“. Ne, Andrej měl pravdu: všemohoucí nehraje v kostky. Všechno jsou to prvky matričního řízení, a matrice formují často bezmyšlenkovitě lidé, a potom sami šlapou na odpovídající hrábě. Stop, ale vždyť teprve včera Andrej překládal povídku, která Holmese zaujala, na opačné straně listu vydání „Doba zvratů“ s „herkou historie“. Povídka byla směšná, nazývala se „Hrábě“ a stavěla na fonetické podobnosti ruských slov „hrábě“ (grabli) a „okradení“ (ograblenie). Znamená to tedy, že dnes někdo okradl sám sebe?

Holmes zavolal do Londýna. Watson byl doma a podle hlasu bylo vidět, že hovor čekal. Byl zjevně něčím znepokojen a informoval, že slyšel o tragédii Tu-154 nad Černým mořem, ale nic konkrétního na to téma zatím říct nemůže. Holmes mu připomenul 7. září a slíbil se za týden vrátit do Londýna.

5 – 7. října. Egypt. Káhira

Ranním letem Holmes odletěl do Káhiry. Na letišti ho uvítal Mahmúd, velmi uctivý spolupracovník firmy a hned ho odvezl do hotelu Sheraton. Holmesovi zařídili pokoj v 10. patře této věže s exotickým názvem Nefertiti s výhledem na Nil. Polední říjnové slunce rozpálilo vzduch do +33 stupňů celsia, ale na balkóně bylo příjemně: vysoký tlak a suchý vzduch eliminoval pocit vedra. Dole se pohyboval nepřetržitý proud automobilů 16-ti milionové metropole. Konference se konala v jednom z mnoha konferenčních sálů hotelu. Nic zvláštního – obvyklá současná akce: nudná vystoupení; grafy, ilustrující tendence firem k bankrotu; výdaje na pojištění, pády příjmů atd. Holmes vzal některé brožury, které by mohly zaujmout vedení firmy, a už se chystal odejít do bufetu, když k němu znenadání Mahmúd přivedl vysokého, mohutného muže arabského zevnějšku. Měl světlou košili a sněhobílé sako s kravatou.

— Pane Holmesi, dovolte abych vám představil pana Alefa Salema, majitele velké nábytkové továrny v Káhiře a velmi zajímavého člověka.

Holmes stiskl suchou a pevnou Salemovu ruku.

— Chystal jsem se s vámi setkat v Londýně, pane Holmesi, kam jsem měl jet na obchodní cestu. Ale mezi organizátory této konference je jeden můj dobrý známý. Spatřil v seznamech přihlášených vaše jméno a laskavě mě informoval o vaší návštěvě Káhiry. A já se rozhodl využít příležitosti. Promiňte, Holmesi, ale mám na srdci něco poměrně neobyčejného, nespojeného s tématy této konference.

Pan Salem byl trochu nervózní.

— Pane Saleme, vy jste tuším dokončil Cambridge?

— Přesně tak, Holmesi. Právnickou fakultu a nějakou dobu jsem se zabýval moderní filosofií. Chtěl bych vás pozvat zítra na oběd k sobě domů; slibuji vám dobrou indickou kuchyni, pokud nemáte nic proti.

— Proč indickou, když jsme v Egyptě?

— Moje žena je z Indie.

Holmes se rozhodl pro vabank. Anglické slovo „piknik“ má mnoho významů a pokud by se třeba i mýlil ve svých předpokladech, připravená fráze bude svébytným kontrastem k dokonalé Salemově angličtině.

— Chtěl byste mi ukázat „piknik“?