Marlene obrátila oči v sloup. Zdálo se, že je v tranzu. „Strýčku Sievere,“ hlesla, „drž mě.“

Napůl klopýtající, napůl padající se vydala směrem ke Genarrovi, který ji zachytil a pevně stiskl. „Marlene — uvolni se — všechno dobře dopadne —“ Nepřestával přidržovat Marlenino strnulé tělo a opatrně se posadil do křesla.

92

Připomínalo to bezhlesý výbuch světla, který vyhladil svět. Nic nepřesahovalo vlastní hranice.

Genarr si ani neuvědomoval, že je Genarr. Vlastní já přestalo existovat. Existovala jen pableskující, vše propojující a velmi spletitá mlha, která vybíhala a rozdělovala se do vláken, která čím více se rozdělovala, tím byla spletitější.

Víření, vzdalování se a rozpínání s každým mlžným přiblížením. Znovu a znovu, hypnoticky, jako něco, co tu vždycky bylo a vždycky bude, až do konce věků.

Nekonečný pád do přibližujícího se ústí víru, které se věčně rozšiřovalo a nikdy nerozšířilo. Neustálá proměna beze změn. Obláčky formující se do nové spletitosti.

Znovu a znovu, bez konce. Žádný zvuk. Žádný vjem. Dokonce žádné vidění. Uvědomování si něčeho, co mělo vlastnosti světla, aniž by to bylo světlo. Bylo to vědomí, které si začínalo uvědomovat samo sebe.

A potom, bolestně — pokud ve vesmíru existovalo něco jako bolest — a se sténáním — pokud ve vesmíru existovalo něco jako zvuk — začalo všechno šednout a vířit, stále rychleji a rychleji, až dosáhlo jediného bodu světla, zazářilo a zhaslo.

93

Reálný vesmír působil těžkopádně.

Wu se protáhl a řekl:

„Cítil to ještě někdo?“

Fisher přikývl.

Leverett řekl: „Teď už věřím. Jestli tohle je šílenství, tak jsme blázni všichni.“

Genarr však stále držel Marlene a skláněl se nad ní s bolestnou starostlivostí. Dýchala přerývaně.

„Marlene. Marlene.“

Fisher se namáhavě postavil. „Je v pořádku?“

„Nevím,“ zamumlal Genarr. „Žije, ale to nestačí.“

Otevřela oči. Hleděla na Genarra, oči prázdné, zrak zastřený.

„Marlene,“ zoufale šeptal Genarr.

„Strýčku Sievere,“ zašeptala na oplátku Marlene.

Genarr se odvážil nadechnout. Aspoň že ho poznala.

„Nehýbej se,“ přikázal jí. „Počkej, až to přejde.“

„Už to přešlo. Já jsem tak šťastná, že to přešlo.“

„Ale jsi v pořádku?“

Odmlčela se a potom vydechla: „Ano, cítím se dobře. Erythro říká, že jsem v pořádku.“

Wu se zeptal: „Našla jsi tu skrytou vědomost, kterou jsme měli údajně mít?“

„Ano, doktore Wu. Našla.“ Přejela si rukou mokré obočí. „Byl jste to vy, kdo ji měl.“

„Já?“ zářil Wu. „Co to bylo?“

„Já tomu moc nerozumím,“ odpověděla Marlene. „Třeba budete vy, když vám to popíšu.“

„Když mi popíšeš co?“

„Něco, co gravitace od sebe odtahuje, místo aby to přitahovala.“

„Gravitační odpudivost, ano,“ řekl Wu. „Tvoří součást superluminálního letu.“ Zhluboka se nadechl a napřímil se. „Můj objev.“

„No, a když superluminálním přesunem proletíte blízko Nemesis,“ pokračovala Marlene, „způsobí to gravitační odpudivost. Čím rychleji poletíte, tím bude té odpudivosti víc.“

„Ano, odpudí loď od sebe.“

„A neodpudí se Nemesis v opačném směru?“

„Ano, v obráceném poměru hmotnosti, ale pohyb Nemesis bude nezměřitelně malý.“

„Ale co když se to bude opakovat stovky a stovky let?“

„Pohyb Nemesis bude i tak velmi malý.“

„Ale její dráha se mírně pozmění a během světelných let odchylka naroste do takové vzdálenosti, že Nemesis Zemi možná mine dostatečně daleko, aby ji ušetřila.“

„Hm —“ protáhl Wu.

Leverett vyhrkl: „Dalo by se něco takového propočítat?“

„Můžeme to zkusit. Kolem letící asteroid, vnořený na biliontinu sekundy z běžné rychlosti do hyperprostoru, z kterého by se vynořil o pár milionů mil dál. Asteroidy na orbitě Nemesis vnořované vždy na téže straně do hyperprostoru,“ Wu se pohroužil na chvíli do vlastních myšlenek. Potom omluvně dodal: „Časem bych na to určitě přišel sám.“

Genarr se pousmál: „Zásluha může být i tak vaše. Marlene to, koneckonců, našla ve vašem mozku.“

Rozhlédl se po ostatních třech a prohlásil: „Tak, pánové, pokud se nestane nic mimořádného, zapomeneme na využití Erythro coby přestupní stanice, neboť ona by to stejně nedovolila. Jestli se dokážeme naučit plně využívat mechanismus gravitační odpudivosti, nemusíme si s evakuací Země zatěžovat hlavu. Myslím, že tím, že jsme přizvali Marlene, se situace značně vylepšila.“

„Strýčku Sievere,“ řekla Marlene.

„Ano, drahoušku.“

„Mně se chce hrozně spát.“

94

Tessa Wendelová upírala na Crila Fishera vážný pohled. „Stále si říkám: 'Vrátil se. Nějak jsem byla přesvědčená, že se už nevrátíš, jakmile bylo jasné, že jsi našel Rotořany.“

„Marlene byla první — úplně první osoba, kterou jsem potkal.“

Díval se před sebe. Wendelová ho nerušila. Bude se s tím muset vyrovnat sám. Měli teď dost jiných námětů k přemýšlení.

Vraceli se s jedním Rotořanem: neurofyzičkou Ranay D'Aubissonovou. Před dvaceti lety pracovala v jedné nemocnici na Zemi. Určitě se najde někdo, kdo si ji bude pamatovat. Najdou se záznamy, které poslouží k její identifikaci. Stane se z ní živoucí důkaz toho, co dokázali.

Z Wua se stal také jiný člověk. Plný plánů o využití gravitační odpudivosti k ovlivnění pohybu Sousední hvězdy. (Teď už jí říkal Nemesis, ale kdyby někdy tušil, že dokáže formulovat plán, který by ji tak snadno odstranil z cesty, nemusela být pozemskou Nemesis vůbec.)

Také se z něj stal skromný člověk. Nechtěl, aby zásluha za objev byla připsána jemu, což se Wendelové zdálo naprosto neuvěřitelné. Řekl, že projekt vzešel z jednání, a že o tom nechce víc mluvit.

A co víc, byl pevně rozhodnutý se do nemesijské soustavy vrátit — a nejen proto, aby projekt řídil. Chtěl tam prostě být. „I kdybych měl jít pěšky,“ prohlásil.

Wendelová si uvědomila, že ji Fisher sleduje a mírně se přitom mračí. „Proč sis myslela, že se nevrátím, Tesso?“

Rozhodla se pro upřímnost. „Tvá žena je mladší než já a dcery by se nevzdala, tím jsem si byla jistá. A ty jsi tak zoufale chtěl zpátky svou dceru, že jsem si myslela —“

„Že zůstanu s Eugenií, protože to byl jediný způsob?“

„Tak nějak.“

Fisher zavrtěl hlavou. „Stejně by to nefungovalo. Nejdřív jsem si myslel, že je to Roseanne — moje malá sestřička. Hlavně očima, ale připomínala mi ji i jinak. Jenže ona byla něco mnohem víc než Roseanne, Tesso. Ona už nebyla člověkem, není člověkem. Vysvětlím ti to později. Já —“ zavrtěl hlavou.

„To nevadí, Crile,“ řekla Wendelová. „Vysvětlíš mi to, až budeš chtít.“

„Nebyla to zase naprostá prohra. Viděl jsem ji. Je naživu. Má se dobře. Nakonec myslím, že jsem ani víc nechtěl. Marlene je pro mě po tom všem — prostě Marlene. Zbytek svého života, Tesso, chci už jen tebe.“

„Budu ti jako útěcha stačit, Crile?“

„Budeš pro mě daleko víc než jen útěcha, Tesso. Formálně se rozvedu a tím pádem se my dva vezmeme. Rotor a Nemesis ponecháme Wuovi a my dva zůstaneme na Zemi nebo na kolonii, kterou si vybereš. Budeme oba pobírat slušnou penzi a galaxii a její problémy přenecháme jiným. Už jsme udělali dost. Tedy, pokud s tím budeš souhlasit.“

„Už aby to bylo.“

O hodinu později se ještě stále objímali.