Изменить стиль страницы

Blankowitzová řekla:

„Já jsem biofyzik, a jestli je na této planetě nějaký život, potom bez ohledu na to, co dalšího na ní můžeme najít, ji musíme prozkoumat.“

Wendelová se podívala z jednoho na druhého a se slabým ruměncem ve tváři řekla:

„Asi nám nic jiného nezbývá.“

84

„Čím víc se přibližujeme,“ řekla Tessa Wendelová, „a čím víc informací shromažďujeme, tím je to všechno stále víc a víc zmatenější. Může snad někdo pochybovat o tom, že se jedná o mrtvý svět? Na noční straně žádná světla; žádné známky po vegetaci ani žádné jiné formě života.“

„Žádné zjevné známky,“ opravil ji nevzrušeně Wu. „Ale něco kyslík ve vzduchu udržovat musí. Nejsem chemik a tak mě nenapadá žádný chemický proces, kterým by se to dalo vysvětlit. Vás ano?“

Nečekal na odpověď. „Abych řekl pravdu,“ pokračoval, „vážně pochybuji, že by chemik dokázal přijít s nějakým chemickým vysvětlením. Když je tam kyslík, musí to být biologický proces, který ho produkuje. Nic jiného prostě neznáme.“

Wendelová řekla: „Takto ale usuzujeme na základě naší zkušenosti s jedinou, kyslík obsahující atmosférou, kterou známe — pozemskou. Jednoho dne se nám možná vysmějí. Může se ukázat, že galaxie se přímo hemží kyslíkovými atmosférami, které nemají s přítomností života nic společného, a my budeme na seznamu figurovat jako ti, co se vyvinuli, navzdory zákonitostem vesmíru, na planetě, která se jaksi vymkla přírodě a má biologický zdroj kyslíku.“

„Ne,“ ozval se nasupeně Jarlow. „Tak snadno se z toho ne-vyzujete, kapitánko. Můžete si malovat scénáře jaké chcete, ale nemůžete čekat, že se kvůli vám najednou změní zákony přírody. Jestli chcete atmosféru s nebiologickým zdrojem kyslíku, musíte nejdřív předložit mechanismus tohoto zdroje.“

„Ale vždyť ve světle odraženém od planety není ani stopy po chlorofylu.“

„A proč by mělo být?“ namítl Jarlow. „Je přece pravděpodobné, že pod selektivním světlem rudého trpaslíka se na planetě vyvinuly poněkud odlišné molekuly. Chcete slyšet, jaká je moje hypotéza?“

„Prosím,“ sykla Wendelová. „Připadá mi, že nic jiného nemáte.“

„Tak poslouchejte. Co doopravdy víme je, že pevniny planety se zdají být zcela zbaveny života. To ale nic neznamená. Do doby před čtyřmisty miliony let byly pozemské pevniny podobně sterilní a planeta měla přesto kyslíkovou atmosféru a překypovala životem.“

„Mořským životem.“

„Ano, kapitánko. Na mořském životě není nic špatného. A ten by zahrnoval řasy nebo jejich ekvivalenty — jiné mikroskopické rostliny, které by dokonale převzaly funkci továren na kyslík. Mořské řasy na Zemi produkují osmdesát procent kyslíku, který se každoročně dostane do atmosféry. Nevysvětluje se tím vše? Vysvětluje to kyslíkovou atmosféru a také zdánlivou neživost pevnin. Rovněž to znamená, že když přistaneme na sterilní souši planety, budeme ji moci bezpečně prozkoumat a pomocí techniky, kterou disponujeme, probádat moře. Podrobnější průzkum ponecháme pozdější expedici, která bude lépe vybavena.“

„To ano, jenže lidé jsou suchozemští živočichové. Pokud Rotor této soustavy dosáhl, tak se jistě pokusili souš kolonizovat a po takové kolonizaci není nikde ani náznak. Je opravdu nutné, abychom tento svět dále zkoumali?“ zeptala se Wendelová.

„Jistěže,“ odpověděl rychle Wu. „Nemůžeme se vrátit s pouhými dedukcemi. Potřebujeme fakta, důkazy. Můžeme navíc narazit na nějaké překvapení.“

„Vy snad nějaké očekáváte?“ zeptala se ho zlostně Wendelová.

„Na tom nezáleží, jestli nějaké očekávám či nikoli. Můžeme se snad vrátit na Zemi a říct jim — aniž bychom se o tom přesvědčili — že víme určitě, že nás tam žádná překvapení neočekávají? To by nebylo moc chytré.“

„Řekla bych,“ podotkla Wendelová, „že jste skoro až obdivuhodným způsobem změnil svůj názor. Nebyl jste to snad vy, kdo se chtěl vrátit, aniž bychom se k Sousední hvězdě vůbec přiblížili?“

„Pokud si vzpomínám,“ odsekl Wu, „změnil jsem názor za sebe. V každém případě, vzhledem k okolnostem, je průzkum nevyhnutelný. Já chápu, kapitánko, že ve hře je i jisté pokušení chopit se příležitosti navštívit pár dalších hvězdných systémů. Ovšem teď, když máme před sebou obyvatelný svět, se musíme vrátit na Zemi s maximálním množstvím informací, které mohou být pro naši planetu, v tom nejpraktičtějším slova smyslu, nesrovnatelně důležitější než jakékoli množství informací katalogového typu o nejbližších hvězdách. Kromě toho“ — s téměř překvapeným výrazem ve tváři ukázal na průhled — „já osobně si ten svět chci prohlédnout zblízka. Mám takové tušení, že to bude naprosto bezpečné.“

„Tak tušení?“ opáčila Wendelová uštěpačně.

„Je snad zakázané mít tušení, kapitánko?“

Merry Blankowitzová promluvila zastřeným hlasem: „Já mám také jedno tušení, které mi dělá starosti, kapitánko.“

Wendelová na mladou ženu překvapeně pohlédla. „To si stěžujete, Blankowitzová?“

„To ne. kapitánko. Jen jsem velmi znepokojená.“

„Proč?“

„Zkoušela jsem endéčko.“

„Neuronový detektor? Na pustý svět? K čemu?“

Blankowitzová odvětila: „Protože kvůli tomu tu jsem. Protože je to moje práce.“

„A výsledky jsou negativní,“ doplnila ji Wendelová. „Je mi líto, ale když navštívíme jiné hvězdné systémy, naskytne se vám další příležitost.“

„To je právě to, kapitánko. Výsledky nejsou negativní. Zachytila jsem přítomnost inteligence a proto jsem znepokojená. Je to nesmysl, jenže já nemám ponětí, co tu nehraje.“

„Třeba to nefunguje,“ nadhodil Jarlow. „Zařízení je nové, nebylo by nic divného, kdyby bylo nespolehlivé.“

„Ale proč by nefungovalo? Že by neuronový detektor zachycoval nás? Nebo jen ukazuje nesprávnou kladnou hodnotu? Všechno jsem zkontrolovala. Clonění je v naprostém pořádku a kdyby to byla nesprávná kladná hodnota, tak bych ji měla zachycovat i odjinud. Jenže, například, od plynného obra jsem žádné kladné odezvy nezachytila, ani od Sousední hvězdy, a stejně tak ani od jiných náhodných bodů ve vesmíru. Zato pokaždé, když ho zamířím na ten měsíc, tak dostanu kladnou odezvu.“

„Chcete říct,“ zeptala se překvapeně Wendelová, „že na světě, na kterém my nemůžeme zaznamenat známky života, vy zaznamenáváte inteligenci?“

„Je to velmi minimální odezva, jen tak tak, že se dá zachytit.“

„A co Jarlowovo vysvětlení, kapitánko?“ ozval se Fisher. „Jestli život existuje v mořích a my ho nemůžeme zaznamenat, protože nám to voda nedovolí, stejně tak tam může existovat i inteligentní život a právě ten možná doktorka Blankowitzová zaznamenává.“

Wu souhlasil: „Fisher má pravdu. Koneckonců je nepravděpodobné, aby podmořský život — jakkoli inteligentní — využíval technologii. Oheň v moři nerozděláte. Netechnická civilizace nebude asi nápadná, ale přesto může být vyspělá. A tvorů bez techniky, jakkoli inteligentních, se není proč bát, zvláště když nemohou opustit moře a když my zůstaneme na souši. Tím zajímavější to bude a tím naléhavější je potřeba průzkumu.“

„Chrlíš to ze sebe tak rychle, že člověk ani nestačí promluvit,“ rozezleně ho přerušila Blankowitzová. „Jsi totiž úplně vedle. Kdyby šlo o inteligentní podmořský život, zaznamenala bych pozitivní odezvu jen z oceánů. A já ji zaznamenávám odevšad a to víceméně rovnoměrně. Jak z moří, tak z pevniny. Vůbec tomu nerozumím.“

„Z pevniny také?“ zeptala se s neskrývanou nedůvěrou Wendelová. „Tak to musí být někde chyba.“

„Ale já ji nejsem schopna najít,“ řekla Blankowitzová. „To mě právě tak znepokojuje. Prostě to nechápu.“ Potom, jakoby na omluvu, dodala: „Je velmi slabá, jistě, ale je tam.“

Fisher řekl: „Myslím, že by se to dalo vysvětlit.“

Všechny oči se k němu okamžitě obrátily a on hned zaujal obranný postoj. „Možná nejsem vědec,“ řekl, „ale to neznamená, že nevidím něco, co samo bije do očí. V moři je inteligentní život, ale my ho nevidíme, protože ho skrývá voda. V pořádku, to mi dává smysl. Ale na pevnině je také inteligentní život. No a ten je také skrytý. Pod zemí.“