TŘICET PĚT

SBÍHÁNÍ

80

Jak už bylo řečeno, Pitt si luxus sebelítosti nedopřával příliš často. U jiného člověka by něco takového považoval za opovrženíhodnou známku slabosti a změkčilosti. Čas od času si nicméně lítostivě posteskl nad faktem, že obyvatelstvo Rotoru až příliš rádo nechávalo všechna nepříjemná rozhodnutí na něm.

Byla tu sice Rada, to ano, řádně zvolená a úzkostlivě se podílející na schvalování zákonů a přijímání rozhodnutí — všech, jen ne těch důležitých, těch, které měly co dělat s budoucností Rotoru.

Ty ponechávali jemu.

Dokonce mu je ponechávali jakoby 'mimochodem'. Důležité záležitosti se prostě ignorovaly, jednoduše byly jakousi vzájemnou, nepsanou dohodou považovány za neexistující.

Byli zde, uprostřed neobydlené hvězdné soustavy, beze spěchu budovali nové kolonie, bláhově se domnívali, že mají před sebou nekonečnou spoustu času. Všude panovala spokojená představa o tom, že než vyplní tento pás asteroidů (což potrvá celé generace — věc, které nikdo ze současníků nepřikládal žádnou důležitost), bude hyperposilování na takové úrovni, že nalézání a kolonizace nových planet bude poměrně jednoduchá záležitost.

Času byla spousta. Celá věčnost.

Jedinému Pittovi se zdálo, že času se nedostává, a že mohl každým okamžikem, bez varování, vypršet.

Kdy mohou ve sluneční soustavě objevit Nemesis? Kdy se ostatní kolonie rozhodnou následovat příklad Rotoru?

Jednoho dne k tomu musí dojít. S Nemesis, neúprosně se přibližující směrem ke Slunci, která nakonec dosáhne bodu — jistě, stále velmi vzdáleného, ale přitom dostatečně blízkého — ve kterém by lidé ve sluneční soustavě museli být slepí, aby si jí nevšimli.

Pittův počítač, (za pomoci jednoho programátora, který byl přesvědčený, že pracuje nad problémem čistě akademického zájmu), předběžně spočítal, že za necelých tisíc let bude její odhalení nevyhnutelné a kolonie se začnou jedna po druhé vytrácet.

Nato Pitt zadal otázku: Přišly by kolonie k Nemesis?

Odpověď zněla ne. Hyperposilování by tou dobou bylo daleko efektivnější, daleko lacinější. Kolonie budou vědět víc o nejbližších hvězdách — které z nich mají planety a jaké. Nebudou se zdržovat rudým trpaslíkem, ale namíří si to k hvězdám, jako je Slunce.

Země zůstane beznadějně sama. Vyděšená vesmírem, zdegenerovaná a propadající se stále hlouběji do bahna a bídy. Uběhne na ní tisíc let a zlověstné poslání Nemesis vyjde na světlo. Co podniknou? Dlouhé cesty podnikat nemohou. Jsou to Pozemšťané — k pevnině přikovaní tvorové. Budou muset počkat, dokud se Nemesis dostatečně nepřiblíží. Nebudou mít kam odejít.

Pitt před sebou spatřil obrázek vratkého světa, který se snaží se zajistit si bezpečnost v mnohem stabilnější nemesijské soustavě, doufá najít útočiště u hvězdy, jejíž soustava byla vystavěna dostatečně pevně, aby se nerozpadla, když sama zničí soustavu, kterou bude míjet.

Byl to děsivý scénář a přesto neodvratný.

Proč se nemohla Nemesis od Slunce vzdalovat? Všechno by bylo docela jiné. Nalezení Nemesis by bylo postupem času stále nepravděpodobnější a kdyby k němu přece jen došlo, byla by Nemesis jako útočiště tím nevhodnější a hůře dosažitelná.

Jenže tak tomu nebylo. Pozemšťané přiletí; nahrne se sem zdegenerovaná pozemská sebranka všemožných splácaných umělých kultur. Co Rotořanům zbude jiného, než je zničit ještě v otevřeném vesmíru? Ale budou mít nějakého jiného Januse Pitta, aby je přesvědčil, že jiné řešení neexistuje? Budou mít do té doby nějakého jiného Januse Pitta, který dohlédne na to, aby měl Rotor zbraně a odhodlání to učinit, až nadejde čas?

Počítačová analýza byla navíc zrádně optimistická. K objevu Nemesis ve sluneční soustavě musí dojít během následujícího, přibližně, tisíce let, říkal počítač. Jenže kdy? Co když k němu dojde zítra? Co když k němu došlo před třemi lety? Nemohou nějaké kolonie, které se snaží dosáhnout nejbližší hvězdy a nevědí nic užitečného o těch vzdálenějších, už teď být Rotoru na stopě?

Pitt se každého dne probouzel s otázkou: Dnes?

Proč bylo tohle utrpení rezervováno zrovna pro něj? Proč všichni ostatní sladce spali na klíně věčnosti, zatímco on jediný se musel každého dne utkávat s představou rovnající se konci světa?

Jistá opatření již samozřejmě učinil. Zřídil Pátrací službu rozesetou po celém prstenci, orgán, jehož úlohou bylo dohlížet na automatické receptory neustále pročesávající oblohu a na velkou vzdálenost zjišťovat případný hojný energetický odpad přibližující se kolonie.

Nějaký čas trvalo, než se všechno náležitě zaběhlo, ale už to bylo dvanáct let, co jim neunikla jediná, i ta nejpochybnější informace, a čas od času se objevilo něco, co se zdálo dostatečně sporné, aby se to dostalo až k Pittovi. A pokaždé, když k tomu došlo, spustilo to poplašný signál v Pittově mozku.

Zatím se pokaždé ukázalo, že to byla nějaká hloupost, a jeho počáteční úlevu vždy vystřídal určitý druh vzteku namířeného proti Pátračům. Pokud bylo něco nejistého, tak od toho dali ruce pryč, nechali to plavat a přenechali to Pittovi. Ať se s tím vypořádá on, ať trpí on, ať dělá on všechna složitá rozhodnutí.

Právě v takových okamžicích se projevovala Pittova bolestínská sebelítost a on se začal znepokojeně ošívat nad myšlenkou, že by to mohla být známka slabosti.

Jako třeba tohle. Pitt prstem píchl do zprávy, kterou mu před chvílí počítač odkódoval a která měla na svědomí jeho sebelítostivé přemítání nad ustavičnou, nesnesitelnou a nevděčnou službou rotorskému lidu.

Tohle byla po čtyřech měsících první zpráva, která se k němu dostala, a její důležitost mu připadala minimální. Přibližoval se podezřelý zdroj energie, ale vzhledem k jeho pravděpodobné vzdálenosti to byl zdroj neobyčejně malý — asi o čtyři třídy menší než ten, který by mohl pocházet z kolonie. Byl to zdroj tak malý, že nemělo smysl se tím zabývat.

Toho ho mohli ušetřit. Poznámka, že vlnová struktura zdroje se zdá být lidského původu, byla naprosto nesmyslná. Jak mohli říct o zdroji tak slabém něco víc, než že to není kolonie, a tedy nemůže být lidského původu, ať má jakou chce vlnovou strukturu?

Ti natvrdlí Pátrači mě už nebudou dlouho rozčilovat, rozhodl se Pitt.

Rozmrzele zprávu odsunul a zdvihl poslední zprávu od Ranay D'Aubissonové. Ta holka ještě stále nedostala Nákazu. Jako nějaký šílenec, nepřestávala trvat na tom, aby se mohla čím dál komplikovanějším způsobem vystavovat nebezpečí — a přesto zůstávala nedotčená.

Pitt si povzdechl. Třeba je to jedno. Zdálo se, že děvče chce zůstat na Erythro. Kdyby tam zůstala, může to být stejný úspěch, jako kdyby dostala Nákazu. Vlastně by to donutilo Eugenii Insignovou zůstat na Erythro s ní a on by se jich zbavil obou. Ale cítil by se bezpečnější, kdyby byla Kopule pod velením Ranay D'Aubissonové, která by mohla dohlížet jak na matku, tak na dceru, než pod Genarrovým. Bude to muset v budoucnosti zařídit, ale tak, aby z Genarra neudělal mučedníka.

Že by z něj udělal komisaře Nového Rotoru? Na to by se bezesporu pohlíželo jako na povýšení a on by to mohl jen stěží odmítnout, zvláště když by ho to teoreticky stavělo na stejnou úroveň s Pittem. Anebo by to Genarrovi poskytlo příliš reálné moci, ne jenom její zdání? Existovalo jiné řešení?

Bude si to muset promyslet.

Nesmysl! O kolik snazší by bylo, kdyby ta holka dostala Nákazu.

V návalu vzteku nad tím, že to Marlene odmítala učinit, znovu uchopil zprávu o přibližujícím se energetickém zdroji.

Jen se podívejme! Malý obláček energie a oni se ho tím dovolí obtěžovat. Tohle jim trpět nebude. Vyvolal na počítači rutinu k okamžitému vysílání. Nikdo ho nebude otravovat malichernostmi. Dávejte pozor na kolonie!