„Tak co? Ať si ji klidně vezme na Zemi. Proč by to mělo kapitánce vadit?“

„Nezapomeň, že tam má taky ženu.“

„Slyšela jsi ho někdy se o ní zmínit?“

„To nemusí znamenat, že —“

Náhle zmlkla. Zvenčí zaslechla zvuk kroků, vstoupil Crile Fis-her a kývl jim na pozdrav.

Blankowitzová se ho rychle zeptala, jako kdyby chtěla smazat předchozí téma rozhovoru:

„Je už Henry hotový se spektroskopií?“

Fisher zavrtěl hlavou. „To nevím. Je chudák celý nervózní. Řekl bych, že má strach, aby něco neinterpretoval chybně.“

„To snad ne,“ ozval se Wu. „Interpretaci má přece na starosti počítač. Může se za něj schovat.“

„To tedy nemůže!“ vzplanula Blankowitzová. „To mám moc ráda, když si vy, teoretikové, myslíte, že my, pozorovatelé, jenom dohlížíme na počítač, jednou dvakrát ho pohladíme, řekneme: 'Hodný pejsek', a potom si jen přečteme výsledky. Jenže tak to není. Co ti počítač řekne, záleží na tom, co do něho vložíš, a ještě nikdy jsem neviděla, že by se nějaký teoretik, když se mu výsledek daného pozorování nelíbí, nesnažil svalit vinu na pozorovatele. Ani jednou jsem neslyšela, že by řekl: 'To musí být nějaká chyba v počí — “

„Zadrž,“ přerušil ji Wu. „Přece se tu nezačneme navzájem obviňovat. Slyšela jsi někdy mě, že bych svaloval vinu na nějakého pozorovatele?“

„Kdyby se ti nezdála Henryho analýza —“

„Tak bych ji stejně přijal. O tomto světě totiž žádné teorie nemám.“

„Takže jen proto bys přijal bez rozdílu všechno, co by ti předložil.“

V té chvíli Henry Jarlow, s Tessou Wendelovou v těsném závěsu, vešel dovnitř. Vypadal jako bouřkový mrak, který se nemůže rozhodnout, zda už má začít pršet.

Wendelová řekla: „Tak dobrá, Jarlowe, jsme tu všichni. Tak nám tedy řekněte, jak to vypadá.“

„Potíž je v tom,“ spustil Jarlow, „že ve světle téhle neduživé hvězdy není dost ultrafialového záření, neopálil by se v něm ani albín. Musel jsem pracovat s mikrovlnami a ty mi pohotově sdělily, že v atmosféře tohoto světa jsou vodní páry.“

Wendelová netrpělivě pohodila rameny. „Tohle od vás slyšet nepotřebujeme. Na světě velikosti Země a s teplotou v rozmezí teploty tekuté vody určitě nějaká voda bude, a tedy i vodní páry. Tím se jen posunuje o jeden stupínek na stupnici obyvatelnosti, ale pouze o jediný a všeobecně očekávaný stupínek.“

„To ne,“ řekl Jarlow. „Obyvatelný je. O tom nepochybuji.“

„Kvůli vodní páře?“

„Ne. Mám něco lepšího.“

„Co?“

Jarlow se téměř zlověstně rozhlédl po ostatních čtyřech členech posádky a řekl: „Řekli byste, že je nějaký svět obyvatelný, kdyby už byl obývaný?“

„Ano, myslím, že bych to nejspíš musel připustit,“ přikývl klidně Wu.“

„Chcete mi snad naznačit, že z této vzdálenosti rozeznáte, jestli je tento svět obývaný?“ zeptala se ostře Wendelová.

„Ano, přesně to jsem měl na mysli, kapitánko. V jeho atmosféře je volný kyslík — a ve větším množství. Mohla byste mi vysvětlit, jak by to bylo bez fotosyntézy možné? A mohla byste mi tím pádem vysvětlit, jak by mohla být bez existence života možná fotosyntéza? A mohla byste mi dalším pádem vysvětlit, jak by mohla být nějaká planeta neobývaná, kdyby na ní neexistoval život vytvářející kyslík?“

Chvíli panovalo hrobové ticho, potom Wendelová řekla: „To je všechno tak hrozně nepravděpodobné, Jarlowe. Jste si jistý, že jste nezbabral program?“

Načež se Blankowitzová podívala na Wua a s rezignovaně zdviženým obočím k němu vyslala němý výkřik: „Vi-dí-í-í-í-š!“

Jarlow stroze odvětil: „V životě jsem nezbabral, jak to nazýváte, žádný program, ale samozřejmě se nechám rád poučit někým, kdo si myslí, že má o infračervené analýze atmosféry větší znalosti než já. Není to sice můj přímý obor ale pečlivě jsem se při ní držel Blancovy a Nkrumahovy metody.“

Crile Fisher, kterému od incidentu s Wuovým požadavkem vrátit se domů vzrostlo sebevědomí, se bez zaváhání zapojil do debaty.

„Podívejte se,“ řekl, „to se potvrdí nebo nepotvrdí, až se dostaneme blíž k planetě, ale proč bychom pro tuto chvíli nemohli předpokládat, že analýza doktora Jarlowa je správná, a uvažovat, kam se tím dostáváme? Pokud je v atmosféře tohoto světa kyslík, nemohli bychom rovněž předpokládat, že byl terraformován?“

Všechny oči se k němu obrátily.

„Terraformován?“ nechápavě opakoval Jarlow.

„Ano, terraformován. Proč ne? Máte svět, vhodný pro život, až na to, že má atmosféru z oxidu uhličitého a dusíku, jakou mají neživé světy — například Mars a Venuše. A tak do moře naházíte nějaké řasy a zakrátko je to 'Sbohem, oxide uhličitý, a 'Vítej, kyslíku. Nebo se s tím dá možná dělat něco jiného. Nejsem odborník.“

Nepřestávali na něj zírat.

Fisher pokračoval: „Důvod, proč o tom mluvím, je ten, že si vzpomínám, jak se o terraformování mluvilo na rotorských farmách. Pracoval jsem tam totiž. Dokonce jsem se zúčastnil i několika seminářů o terraformování, protože jsem si myslel, že by to mohlo mít něco společného s hyperposilovacím programem. Nemělo, ale aspoň jsem se něco dozvěděl o terraformování.“

Jarlowovi se konečně vrátil hlas: „Fishere, a při všem, co jste o terraformování zaslechl, nepamatujete se náhodou, že by se někdo zmínil, jak dlouho by to asi trvalo?“

Fisher rozhodil rukama. „Povězte mi to vy, doktore Jarlowe. Jsem si jistý, že nám to ušetří čas.“

„Dobrá. Rotoru trvalo dva roky, než sem dorazil — pokud sem dorazil. To znamená, že je tu třináct let. Kdyby celý Rotor netvořilo nic jiného než řasy a ty by se rozházely do oceánů, kde by žily, rostly a produkovaly kyslík tak, aby obsah kyslíku dosáhl současného stavu, který odhaduji na osmnáct procent, a aby se oxid uhličitý vyskytoval jen stopově, tak by to trvalo, řekneme, pár tisíciletí. Možná stovky let — za nepředstavitelně příznivých podmínek. Ovšem zcela jistě více než třináct let. A otevřeně řečeno, pozemské řasy jsou adaptovány na zcela pozemské podmínky. Jinými slovy, vůbec by nemusely růst nebo by mohly růst velmi pomalu, než by se adaptovaly. Třináct let by na tom zhola nic nezměnilo.“

Fishera to nevyvedlo z rovnováhy. „Ale kyslíku je tam spousta a oxid uhličitý žádný, takže když to není důsledkem počínání Rotořanů, tak koho? Nemyslíte, že bychom potom museli předpokládat, že na tom světě existuje nějaký nepozemský život?“

„A co jiného si myslíte, že předpokládám?“

„To musíme hned od počátku předpokládat všichni,“ řekla Wendelová. „Fotosyntézu provádí místní vegetace. Ani v nejmenším to nemusí znamenat, že tam jsou Rotořané, nebo že vůbec dorazili do této soustavy.“

Fisher vypadal pobouřeně. „Kapitánko,“ oslovil ji s ostentativní formálností, „musím vás upozornit, že stejně tak to neznamená, že tam Rotořané nejsou nebo že by do této soustavy nedorazili. Jestli má planeta vlastní vegetaci, tak to znamená, že žádného terraformování nebylo zapotřebí a Rotořané se na ni mohli nastěhovat rovnou, nic víc.“

„Já nevím,“ řekla Blankowitzová. „Měla bych si asi myslet, že je naprosto nemožné, aby vegetace vyvíjející se na jiné planetě mohla sloužit lidem za zdroj potravy. Pochybuji, že by ji lidé mohli ztrávit, nebo si na ni zvyknout, když by ji přece jen ztrávili. Pravděpodobnost, že by byla pro ně jedovatá, je jistě velmi vysoká. A pokud tam existuje rostlinstvo, musí tam existovat i živočišstvo, a důsledky tohoto faktu si už vůbec nedokážeme představit.“

„Přesto,“ nedal se Fisher, „je stále možné, že Rotořané ohradili kus půdy, odstranili z něj domorodý život a zasadili semena vlastních rostlin. Mám za to, že takto implantované rostlinstvo by se léty postupně rozšířilo.“

„Jeden dohad vedle druhého,“ zabručela Wendelová.

„V každém případě,“ zakončil Fisher, „je zcela zbytečné sedět a vymýšlet si nejrůznější scénáře, když nejlogičtější věc, která se nám nabízí, je planetu co nejpodrobněji prozkoumat — a to z co nejmenší možné vzdálenosti. Třeba i z jejího povrchu — jestli je to proveditelné.“

Wu s překvapivým důrazem přikývl: „Naprosto s vámi souhlasím.“