„Pod zemí?“ vybuchl Jarlow. „Proč by měl být pod zemí? Vzduch, teplota a všechno ostatní, pokud to můžeme posoudit, je v pořádku. Před čím by se měl skrývat?“

„Před světlem, to je jedna věc,“ odsekl Fisher. „Mluvím o Rotořanech. Řekněme, že planetu opravdu kolonizovali. Proč by měli chtít zůstávat pod červeným světlem Sousední hvězdy, světlem, ve kterém by se rotorskému rostlinstvu nedařilo a ve kterém by se sami cítili sklíčeně? Pod zemí by mohli mít umělé osvětlení a jak oni, tak rostliny by na tom byli lépe. Kromě toho —“

Odmlčel se a Wendelová řekla: „Pokračuj. Co ještě?“

„Museli byste znát Rotořany. Žijí uvnitř svého světa. Jsou na to zvyklí a považují to za normální. Držet se na povrchu by se jim nezdálo přirozené. Zakopali by se, to je jasné.“

Wendelová zauvažovala: „Takže chceš říct, že Blankowitzová neuronovým detektorem zaznamenává přítomnost lidských bytostí pod povrchem planety.“

„Ano. Proč ne? To, že neuronový detektor zaznamenává jen slabou odezvu, je způsobeno tloušťkou zeminy mezi jejich příbytky a povrchem.“

Wendelová řekla: „Ale Blankowitzová zaznamenává víceméně stejnou odezvu jak na pevnině, tak na moři.“

„Po celé planetě. Velmi rovnoměrně,“ přisvědčila Blankowitzová.

„Dobře,“ řekl Fisher. „Tak domácí inteligence v mořích a Rotořané na pevnině. Proč ne?“

„Počkat. Odezvu zaznamenáváš všude, že?“ obrátil se Jarlow na Blankowitzovou.

„Všude. Zaregistrovala jsem sice nějaké výkyvy, ale odezva je tak nepatrná, že to nemohu tvrdit s jistotou. Ano, zdá se, že inteligentní život se nachází po celé planetě.“

Jarlow podotkl:

„V mořích bych to chápal, ale na pevnině? Myslíte si snad, že Rotořané za třináct let, za pouhých třináct let dokázali vybudovat síť tunelů pod povrchem celého světa? Jedna nebo dvě oblasti, ze kterých by přicházela odezva a zabíraly by nepatrnou část povrchu planety, prosím — potom bych možná uvažoval o možnosti, že se tam někde vrtají Rotořané. Ale pod celým povrchem? Prosím vás! To vykládejte někomu jinému.“

Wu se zeptal, „Mám to chápat tak, Henry, že nám naznačuješ, že neznámá cizí inteligence je pod celým povrchem planety?“

„Napadá vás snad jiné vysvětlení, pokud tedy nechceme ten Merryin přístroj považovat za úplný šrot?“

„V tom případě.“ řekla Wendelová, „si nejsem jistá, jestli bude bezpečné tam přistávat a pouštět se do průzkumu. Neznámá inteligence nemusí být nutně přátelská, a Superluminal není zařízený k vedení války.“

Wu se nevzdával:

„Já myslím, že to nemůžeme nechat jen tak plavat. Musíme zjistit, jaký druh inteligentního života se zde nachází a jak by mohl zasáhnout — pokud by vůbec mohl zasáhnout — do našich případných plánů evakuace Země a příchodu sem.“

Blankowitzová upřesnila: „Na jednom místě je odezva trošičku silnější než všude jinde. Ne moc. Mám ho zkusit znovu lokalizovat?“

„Do toho,“ povzbudila ji Wendelová. „Zkuste to. Můžeme podrobně prozkoumat jeho okolí a teprve pak se rozhodnout, zda sestoupit či nikoli.“

Wu nasadil shovívavý úsměv. „Jsem si jistý, že nám tam absolutně nic nehrozí.“

Wendelová se tvářila nešťastně.

85

Zvláštní na Saltadovi Leverettovi bylo to (podle Januse Pitta), že se mu venku v prstenci asteroidů líbilo. Jak se zdálo, existovali lidé, kteří skutečně dávali přednost samotě, kteří milovali soukromí.

„Ne, že bych neměl rád lidi,“ řekl by na to Leverett. „V holovizi si jich můžu užít, kolik se mi zachce — mluvit s nimi, naslouchat jim, smát se s nimi. Můžu s nimi dělat všechno, jen si je nemůžu ohmatat a očichat a to i tak nikdo nedělá. Kromě toho, máme v pásu asteroidů pět rozestavěných kolonií a já můžu kteroukoli z nich kdykoli navštívit a dosyta se lidí nabažit, taky si je i očichat, i když nevím proč.“

A potom, když se na Rotor — do „metropole“, jak ho tvrdošíjně nazýval — opravdu dostal, nepřestával se rozhlížet na všechny strany, jako kdyby čekal, že se ho lidé pokusí ušlapat.

Dokonce i křesla si prohlížel s podezřením a sedal si na nich takovým zvláštním bočním sešoupnutím, jako by doufal, že tím vymaže auru, kterou na něm zanechala předchozí zadnice.

Janus Pitt ho měl vždycky za ideálního úřadujícího komisaře projektu Asteroid. Toto postavení mu ve svém důsledku dalo volnou ruku ve všem, co mělo co činit s vnějším okrajem nemesijské soustavy. Nezahrnovalo to pouze rozestavěné kolonie, ale i samotné Pátrací jednotky.

Doobědvali v soukromí Pittových pokojů, protože Saltade by raději hladověl, než aby jedl v jídelně, do které měla přístup široká veřejnost (i kdyby tam byli jen oni dva a jedna osoba navíc, kterou by neznal). Pitt byl vlastně překvapený už tím, že Leverett svolil, že poobědvá s ním.

Nedbale si ho prohlížel. Leverett byl tak hubený a působil tak nedospělým a přitom pevným dojmem, že se zdálo, jako by ani nikdy nebyl mladý nebo že by někdy v budoucnosti zestárl. Oči měl bledě modré, vlasy bledě žluté.

Pitt řekl: „Kdy jsi byl naposled na Rotoru, Saltade?“

„Skoro před dvěma lety a beru to od tebe jako schválnost, že tím musím zase procházet, Janusi.“

„Jak to, co jsem udělal? Já tě sem přece nevolal, ale když už jsi tady, starý příteli, tak buď vítán.“

„Vyjde to nastejno, jako kdybys mě zavolal sám. Co má znamenat zpráva, kterou jsi nám zaslal a která říkala, že si nepřeješ být obtěžován maličkostmi? Že by ses už dostával do věku, kdy se cítíš tak 'veliký, že tě zajímají jen 'veliké věci?“

Pittův úsměv se pomalu vytrácel. „Nevím, o čem mluvíš, Saltade.“

„Dostal jsi od chlapců zprávu, že zachytili slabý zdroj radiace přicházející zvenčí. Nahlásili ti to a ty jsi poslal zpátky jednu z tvých skvělých replik o tom, že si nepřeješ být obtěžován.“

„Ach, to!“ (Pitt si vzpomněl. Tehdy ta chvilka sebelítosti a podrážděnosti. Proč by nemohl být někdy podrážděný?) „Tvoji lidé mají přece pátrat po koloniích. Neměli by mě zatěžovat takovými drobnostmi.“

„Jestli k tomu přistupuješ takhle, prosím. Jenže teď hoši zachytili něco, co není kolonie, a odmítají ti to nahlásit. Hlásili to mně a chtěli, abych s tím šel za tebou já, navzdory tvému příkazu, že si nepřeješ být obtěžován malichernostmi. Myslí si, že je to má práce, nějak to s tebou vyřídit a mně se to přitom ani trochu nelíbí, Janusi. To už je z tebe, v tvém nebezpečně pokročilém věku, takový mrzutý dědek?“

„Přestaň štěkat, Saltade. Cože mi to měli nahlásit?“ řekl Pitt a měl v hlasu víc než jen náznak mrzutosti.

„Zaregistrovali vesmírné plavidlo.“

„Co tím myslíš — plavidlo? Ne kolonii?“

Leverett pozdvihl sukovitý ukazováček. „Ne kolonii. Řekl jsem plavidlo.“

„Nechápu.“

„Co je na tom k nepochopení? Potřebuješ počítač? Jestli ano, máš ho před sebou. Vesmírné plavidlo je dopravní prostředek na cesty vesmírem s posádkou na palubě.“

„Jak velké?“

„Tak pro půltucet lidí, předpokládám.“

„Tak to musí být jedno z našich.“

„Není. O všech našich plavidlech máme záznamy. Tohle prostě není rotorské výroby. Pátrací jednotky se ti to možná zdráhaly nahlásit, ale i tak si o něm samy něco zjistily. S konstrukcí lodi, jaké je toto plavidlo, nemá žádný počítač našeho systému nic společného, jenže podobnou věc nemohl bez počítače nikdo postavit.“

„Takže tvůj závěr zní?“

„Že to není rotorské plavidlo. Pochází odjinud. Mí chlapci byli zticha a podle tvých instrukcí tě neobtěžovali až do té doby, dokud existovala aspoň malá naděje, že by plavidlo mohlo být naší výroby. Když se s konečnou platností ukázalo, že naše není, tak to hodili na mě s tím, že by se ti to mělo říct, ale oni že to neudělají. Víš, Janusi, existuje určitá hranice, kdy se takové zacházení s lidmi obrátí proti tobě.“

„Buď zticha,“ řekl podrážděně Pitt. „Jak by nemohlo být naše? Odkud by se vzalo?“

„Předpokládám, že ze sluneční soustavy.“

„Nesmysl! Plavidlo velikosti, jakou jsi uvedl, s půltuctem lidí na palubě, by v žádném případě nemohlo uskutečnit cestu ze sluneční soustavy sem. I kdyby objevili hyperposilování. což je dokonce pravděpodobné, půltucet lidí by nemohlo v tak těsných prostorách přežít cestu trvající dva roky. I kdyby to byla nějaká zvláštní, speciálně cvičená posádka, která by na takový úkol měla ty nejlepší předpoklady a která by takovou cestu byla schopná dokončit alespoň v částečně příčetném stavu, tak by to stejně nikdo ve sluneční soustavě neriskoval. Něco takového může úspěšné zvládnout pouze celá kolonie, vyvážený svět obývaný lidmi, kteří jsou na něj od narození zvyklí.“