Řekla: „Marlene stále víc a víc touží být venku v té nekonečné pustině a stále méně a méně ji zajímá naše společnost. Nakonec najde způsob, jak tam žít a bude se vracet ve stále se prodlužujících intervalech — a potom nás opustí docela.“

„Možná máš pravdu, ale život je jedna velká symfonie po sobě jdoucích ztrát. Ztrácíš své mládí, rodiče, lásky, přátele, klid, zdraví a nakonec i život. Vzpouzet se ztrátě člověku nepomůže a navíc ztratí vyrovnanost a klid mysli.“

„Nikdy nebyla šťastné dítě, Sievere.“

„Kladeš si to za vinu?“

„Měla jsem ji víc chápat.“

„Na to nikdy není pozdě. Marlene toužila po světě a teď ho má. Svoji zvláštní schopnost, která jí vždycky byla spíš na obtíž, chtěla přeměnit na způsob, jak přímo komunikovat s jiným vědomím, a to se jí teď splnilo. Chceš ji nutit, aby se toho vzdala? Chceš se vyhnout ztrátě její více či méně stálé přítomnosti tím, že jí přivodíš mnohem větší ztrátu, než si ty a já vůbec dokážeme představit — ztrátu opravdového využití jejího neobyčejného mozku?“

Insignové se podařilo slabě se usmát, přestože se jí oči měla plné slz. „Ty bys přemluvil i králíka, aby vylezl z nory.“

„Ale? Moje mluvení nebylo nikdy tak působivé jako Crilovo mlčení.“

„To bylo něco jiného.“ Svraštila obočí. „Ale na tom nezáleží. Teď jsi tu ty, Sievere, a jsi pro mě velkou útěchou.“

Genarr smutně poznamenal: „Nic mě o mém věku nepřesvědčuje tolik jako fakt, že skutečně nalézám útěchu v tom, že jsem pro tebe útěchou. Oheň nešlehá vysoko, když nežádáme to nebo ono, ale pouze útěchu.“

„Na tom určitě není nic špatného.“

„Jistě, vůbec nic. Myslím, že je mnoho dvojic, které prošly peřejemi vášní a obřady extáze, aniž by oba v sobě nalezli útěchu, a nakonec byli možná ochotni to všechno za ni vyměnit. Nevím. Tichá vítězství bývají tak tichá. Nejdůležitější, ale nepovšimnuta.“

„Jako ty, můj ubohý Sievere?“

„Tak pozor, Eugenie. Celý život jsem strávil snahou, abych se nechytil do pasti sebelítosti a ty mě do ní nesmíš lákat, jenom sledovat mé utrpení.“

„Ach, Sievere, já se nechci dívat, jak trpíš.“

„Přesně tohle jsem chtěl od tebe slyšet. Vidíš, jak jsem prohnaný? Ale jestli chceš náhradu za Marleninu přítomnost, tak já ti budu stále nablízku, když budeš potřebovat útěchu. Nic na světě by mě od tebe neodlákalo — kdybys chtěla, abych zůstal.“

Stiskla mu dlaň. „Nezasloužím si tě, Sievere.“

„Nepoužívej to jako výmluvu, abys mě neměla, Eugenie. Já jsem ochoten 'nechat se na tobě promarnit' a ty by ses mě neměla před touto 'svrchovanou obětí pokoušet zastavit.“

„Nenašel jsi nikoho lepšího?“

„Nehledal jsem ho. Taky jsem mezi rotorskými ženami nezaregistroval zvláštní zájem. Kromě toho, co bych dělal s někým lepším? Jak nudné by to bylo — nabídnout se jako zasloužený dar. Mnohem romantičtější je být darem nezaslouženým, darem z nebes.“

„Zářit jako Bůh ve své blahosklonnosti vůči nehodným.“

Genarr živě přikývl. „To by se mi líbilo. Ano. Ano. To je přesně představa, která se mi zamlouvá.“

Insignová se znovu usmála, tentokrát už uvolněněji. „Ty jsi taky blázen. Víš, nějak jsem si toho nikdy nevšimla.“

„Mám v sobě netušené poklady. Až mě lépe poznáš — pozvolna, samozřejmě —“

Přerušilo ho ostré zabzučení přijímače depeší.

Zamračil se. „Tak to vidíš, Eugenie. Když tě do něčeho konečně vmanévruju — už ani nevím, jak se mi to podařilo — když se mi už už chystáš skočit kolem krku, tak nás přeruší. Ale podívejme!“ Hlas se mu najednou docela změnil. „To je od Saltada Leveretta.“

„Kdo je to?“

„Vlastně ho neznám. Jestli vůbec kdo. Je to někdo, kdo má k poustevníkovi nejblíž ze všech lidí, co jsem kdy potkal. Pracuje v pásu asteroidů, protože se mu tam líbí. Už roky jsem toho starého podivína neviděl. Vlastně ani nevím, proč říkám 'starého', je mu tolik, co mně.

Navíc je to zakódované. Zakódované na mé otisky prstů, jak se tak dívám. Tedy dostatečně tajné, abych tě, dřív než to otevřu, požádal, abys odešla.“

Insignová se okamžitě zdvihla, ale Genarr ji kývnutím usadil zpátky do křesla. „Co blázníš, Eugenie? Tajnůstkářství není nic víc než jen byrokratický nesmysl. Kašlu na něj.“

Přitiskl na depeši palec a na jejím povrchu se začala objevovat jednotlivá písmena. Genarr to komentoval: „Vždycky jsem si říkal, že kdyby někdo neměl palce —“ Zmlkl.

Mlčky jí podal depeši.

„Smím to vůbec číst?“

Genarr zavrtěl hlavou. „Ovšem, že ne, ale koho to zajímá. Jen čti.“

Přehlédla depeši téměř jediným pohledem. Zdvihla hlavu. „Cizí loď? Co nevidět přistane tady?“

Genarr přikývl. „Tak to tam aspoň stojí.“

Insignová vyskočila: „Ale co Marlene? Je venku.“

„Erythro ji ochrání.“

„Jak to můžeš vědět? Na té lodi mohou být cizinci. Skuteční cizinci. Ne lidé. Ta věc na Erythro s nimi nemusí nic svést.“

„My jsme na Erythro také cizinci a přesto nás má zcela pod kontrolou.“

„Musím tam jít.“

„Co tím —“

„Musím být s ní. Pojď se mnou. Pomoz mi. Přivedeme ji zpátky do Kopule.“

„Jestli to jsou nějací hrůzostrašní a všemocní vetřelci, tak nás žádná Kopule —“

„Ach, Sievere, copak teď je čas na logické uvažování? Prosím. Musím být u své dcery!“

87

Prohlíželi si snímky, které pořídili. Tessa Wendelová zavrtěla hlavou: „Neuvěřitelné. Celý ten svět je absolutně pustý. Kromě toho tady.“

„A inteligence všude,“ řekla Merry Blankowitzová se svraštělým obočím. „O tom už teď, když jsme tak blízko, není pochyb. Pustý nebo ne, inteligence tam je.“

„Ale nejintenzivnější v té kopuli, je to tak?“

„Ano, kapitánko. A také nejsnáze postřehnutelná. A nejpovědomější. Vně kopule existují mírné rozdílnosti a já si nejsem jistá, co znamenají.“

Wu podotkl, „Doposud jsme nikdy netestovali jinou vyšší inteligenci než lidskou, takže to samozřejmě —“

Wendelová se k němu obrátila. „Zastáváte názor, že inteligence vně kopule není lidského původu?“

„Jelikož jsme se shodli na tom, že lidé by se za třináct let nedokázali podkopat pod celou planetou, jaké jiné možné vysvětlení nám zbývá?“

„A kopule? Ta je lidského původu?“

„To je něco docela jiného,“ odvětil Wu, „bez ohledu na Blankowitzové plexony. Jsou na ní vidět astronomické přístroje. Kopule — nebo její část — je astronomická observatoř.“

„A nemohla by mimozemská inteligence mít také svoje astronomy?“ zeptal se Jarlow s nádechem jízlivosti.

„Jistě,“ odpověděl Wu, „Ale ti by měli přístroje zhotovené pro ně. A když se na to dívám, tak vidím něco, co mi připadá jako infračervený počítačový snímač přesně toho typu, jaký bych mohl vidět na Zemi — Dobrá, řeknu to takhle. Zapomeňme na podstatu inteligence. Vidím přístroje, které byly buďto přímo zhotoveny ve sluneční soustavě nebo byly zhotoveny podle výkresů používaných ve sluneční soustavě. O tom není sporu. Nedokážu si představit, že by nějaká cizí inteligence mohla bez kontaktu s lidskými bytostmi zhotovit takové přístroje.“

„Výborně,“ řekla Wendelová. „Souhlasím s vámi, Wu. Ať už je na samotné planetě cokoli, pod kopulí jsou, nebo byli, lidé.“

„Neříkejte jen 'lidé, kapitánko,“ opravil ji důrazně Fisher. „Jsou to Rotořané. Na tomto světě nemohou být mimo nás žádní jiní lidé.“

„O tom také není sporu,“ řekl Wu.

Blankowitzová se podívala pozorněji: „Taková malá kopule. Rotor musel mít desítky tisíc obyvatel.“

Fisher zabručel:

„Šedesát tisíc.“

„Tam se přece nemohli všichni vejít.“

„Předně,“ řekl Fisher, „tu mohou existovat další kopule. I když planetu tisíckrát obletíme a tak si nejrůznějších objektů nemusíme všimnout.“

„Ale toto je jediné místo, kde typ plexonů vypadá jinak. Kdyby takových kopulí bylo víc, tak bych je byla zaregistrovala, tím jsem si jistá,“ odporovala Blankowitzová.

„Nebo,“ pokračoval Fisher, „další možnost je, že to, co vidíme, je pouze nepatrná část stavby, která může sahat, co my víme, do hloubky několika mil pod povrchem.“