Marlene se zeptala.

„A našla jsi mě?“

„A našla jsem tebe.“

„Ale proč? Proč jsi mě hledala?“ otázala se dychtivě Marlene.

Postava se rozkolísala a o něco zprůhledněla. „Proto, abych tě našla.“

To nebyla žádná odpověď. „Proč chceš, abych byla s tebou?“

Postava začala mizet a i myšlenka byla spíše neurčitá. „Proto, abys byla se mnou.“

A byla pryč.

Pouze její podoba byla pryč. Marlene nepřestávala vnímat její ochranu, náruč tepla. Proč ale zmizela? Že by se jí svou otázkou znelíbila?

Zaslechla zvuk.

Na pusté planetě je snadné naučit se v rychlosti určovat si jednotlivé zvuky, protože jich není mnoho. Zvuk tekoucí vody nebo křehký zvuk vanoucího větru. Existují předpokládané zvuky, které způsobujete sami — klopýtnutí, zašelestění šatů, dýchání.

Marlene zaslechla něco, co nebylo ani jedním z nich a otočila se tím směrem. Zpoza skalnatého výklenku po její levici vyklouzla hlava muže.

Nejprve ji, samozřejmě, napadlo, že si pro ni přišel někdo z Kopule a pocítila nával zlosti. Proč ji neustále sledují? Odedneška odmítne nosit vysílačku a potom ji nebudou moci lokalizovat jinak než naslepo.

Ale tuto tvář neznala a v Kopuli už bezpochyby znala každého. Možná neznala jednotlivá jména ani nic o jejich nositelích, ale kdyby spatřila někoho z Kopule, jistě by si jeho tvář dokázala zařadit.

Tuto novou tvář nikde v Kopuli nezahlédla.

Oči se na ni upíraly. Ústa měl ten člověk malinko pootevřená, jako kdyby těžce dýchal. A potom ten někdo, kdokoli už to byl, přešel pahorek a rozběhl se k ní.

Otočila se k němu čelem. Ochrana, kterou kolem sebe cítila, byla silná. Nebála se.

Zastavil se deset stop od ní, oči vytřeštěné, nakláněl se dopředu, jako kdyby narazil na nějakou nepřekročitelnou bariéru, která ho zbavila schopnosti pohybu.

Nakonec přiškrceným hlasem zvolal: „Roseanne!“

89

Marlene si ho pečlivě prohlížela. Jeho mikropohyby byly nedočkavé a vyzařoval z nich pocit vlastnictví: blízkost, moje, moje, moje.

O krok ustoupila. Jak je to možné? Proč by si měl –

Zamžená vzpomínka na holosnímek, který viděla, když byla ještě malá holčička –

Potom už nešlo dále zapírat. Jakkoli šíleně to znělo, jakkoli nepředstavitelně –

Jako by se schoulila uvnitř svého ochranného přehozu, když řekla: „Otče?“

Vyřítil se k ní, jako by se ji chystal sevřít do náruče, a ona znovu ustoupila. Zarazil se a položil si ruku na čelo, jako kdyby zápasil s mdlobami.

Řekl: „Marlene. Chtěl jsem říct Marlene.“

Vyslovil to špatně, zaznamenala Marlene. Dvojslabičně. Ale to se dalo pochopit. Odkud by to mohl vědět?

Objevil se druhý muž a postavil se vedle něj. Měl rovné černé vlasy, široký obličej, úzké oči a nažloutlou pokožku. Marlene v životě neviděla nikoho, kdo by vypadal jako on. Civěla na něj a musela se ovládat, aby neotevřela pusu.

Druhý muž se tichým, nedůvěřivým hlasem zeptal toho prvního: „Tohle je vaše dcera, Fishere?“

Marlene se rozšířily oči. Fisher! Tak je přece její otec!

Otec se na druhého muže nedíval. Pouze na ni. „Ano.“

Ten druhý řekl, ještě tišeji: „Na první rozdání, Fishere? Přijdete si sem a první, koho potkáte, je vaše dcera?“

Fisher se pokusil odtrhnout oči od dcery, ale nepodařilo se mu to. „Už to tak bude, Wu. Marlene, tvé příjmení je Fisherová, že? A tvá matka se jmenuje Eugenie Insignová. Je to tak? Já jsem Crile Fisher, tvůj otec.“

Natáhl k ní ruce.

Marlene si byla dobře vědoma, že toužebný pohled na otcově tváři byl naprosto upřímný, ale znovu ustoupila o krok a chladně se zeptala: „Jak to, že jsi tady?“

„Přišel jsem ze Země, abych tě našel. Abych tě našel. Po všech těch letech.“

„Proč jsi mě chtěl najít? Opustil jsi mě, když jsem byla dítě.“

„Musel jsem, ale udělal jsem to s přesvědčením, že se pro tebe vrátím.“

Další hlas — mrazivý, ocelový — je přerušil: „Takže ses vrátil pro Marlene? Pro nic jiného?“

Stála tam Eugenie Insignová, tvář bledou, rty téměř bezbarvé, ruce roztřesené. Za ní stál Siever Genarr, vypadal ohromeně, ale držel se v pozadí. Nikdo z nich neměl ochranný oblek.

Insignová, napůl hysterická, vyhrkla: „Myslela jsem si, že to budou kolonisté ze sluneční soustavy. Myslela jsem si, že to mohou být nějaké mimozemské bytosti. Počítala jsem se všemi možnostmi, které jsem si jen dokázala představit, se vším, co mě jen mohlo napadnout, když jsem se dozvěděla, že tu přistane nějaká neznámá loď. V životě by mě nenapadlo, že to může být Crile Fisher. Vracející se pro Marlene!“

„Přišel jsem s ostatními s důležitým posláním. Tohle je můj kolega Čao-Li Wu. A — a —“

„A najednou potkáš mě. Napadlo tě vůbec někdy, že by k tomu mohlo dojít? Nebo se tvé myšlenky soustřeďovaly výhradně na Marlene? Jaké je to vaše důležité poslání? Najít Marlene?“

„Ne, to není naše poslání. Jen mé nejvroucnější přání.“

„A já?“

Fisher sklopil zrak. „Přišel jsem pro Marlene.“

„Tak pro ni sis přišel? Abys ji odvezl s sebou?“

„Myslel jsem —“ začal Fisher, ale ztratil řeč.

Wu všechno udiveně sledoval. Genarr se zlostně mračí.

Insignová se prudce otočila k dceři. „Marlene, šla bys někdy s tímto mužem?“

„Nehodlám jít nikam a s nikým,“ hlesla Marlene.

Insignová vyhrkla: „Tady máš svou odpověď, Crile. Není to jen tak opustit mě a nechat s ročním dítětem a za patnáct let se vrátit se slovy: 'Mimochodem, tentokrát si ji beru já. A o mně ani zmínka. Biologicky je to tvá dcera, ale nic víc. Patří mi právem patnáctileté lásky a péče.“

Marlene řekla: „Kvůli mně se nemá smysl hádat, mami.“

Čao-Li Wu udělal krok vpřed. „Omlouvám se, byl jsem vám sice představen, ale mně nebyl představený prozatím nikdo. Vy, madam, jste?“

„Eugenie Insignová Fisherová,“ ukázala na Fishera. „Jeho žena — kdysi.“

„A ta dívka je vaše dcera, madam?“

„Ano. To je Marlene Fisherová.“

Wu se mírně uklonil. „A tento gentleman?“

Genarr se přestavil: „Já jsem Siever Genarr, velitel kopule, kterou vidíte za mnou na horizontu.“

„Ach, skvělé. Veliteli, rád bych si s vámi promluvil. Je mi líto této rodinné scény, ale s naším posláním to nemá nic společného.“

„A v čem tedy vaše poslání spočívá?“ zavrčel další nový hlas. Přicházela k nim bělovlasá postava se svěšenými koutky úst a v rukou s něčím, co musela být zbraň.

„Nazdar, Sievere,“ řekla, když procházela kolem Genarra.

Genarr vypadal překvapeně. „Saltade? Co tu děláš?“

„Reprezentuji komisaře Januse Pitta z Rotoru. Opakuji svoji otázku, pane. Jaké je vaše poslání? A jaké je vaše jméno?“

„Mé jméno vám sdělím snadno,“ řekl Wu, „jméno ano. Doktor Čao-Li-Wu. A vy, pane?“

„Saltade Leverett.“

„Těší mě. Přicházíme v míru,“ řekl Wu s pohledem upřeným na zbraň.

„To doufám,“ temně pronesl Leverett. „Mám s sebou šest lodí, které mají tu vaši na mušce.“

„Opravdu?“ podivil se Wu. „Taková malá kopule a tak velká flotila?“

„Tato malá kopule je pouze základna,“ odpověděl Leverett. „Flotilu mám. Být vámi, nespoléhal bych se na to, že blafuju.“

„Dobrá, dám na vaše slova,“ řekl Wu, „ale naše maličká a samotinká loď přichází ze Země. Dorazila sem, protože je schopná superluminálního přesunu. Víte, co to znamená? Let nadsvětelnou rychlostí.“

„Vím moc dobře, co to znamená.“

Genarr se najednou otázal: „Marlene, mluví doktor Wu pravdu?“

„Ano, strýčku.“

„Zajímavé,“ zamumlal Genarr.

Wu klidným hlasem poznamenal:

„Nesmírně mě těší, že tato mladá dáma potvrdila moje slova. Mám to chápat tak, že je rotorskou kapacitou na superluminální přesun?“

„Chápejte si to, jak chcete,“ řekl netrpělivě Leverett. „Proč jste tady? Nikdo vás sem nezval.“

„To je pravda. Nevěděli jsme, že tu najdeme někoho, koho budeme muset žádat o souhlas. Ale nyní vás snažně žádám, abyste nepodléhali zbytečným nepřátelským emocím. Při sebemenším náznaku nepřátelství z vaší strany naše loď prostě zmizí v hyperprostoru.“