„Za předpokladu, že se nám do toho nebudou plést žádné konkurenční civilizace,“ zamručel Leverett.

„Předpoklad, který můžeme brát jako daný, až do doby, kdy ho budoucnost vyvrátí. Seznámíte nyní tedy s naším rozhodnutím komisaře Pitta, vyberete jednoho Rotořana, který půjde s námi, abychom se mohli co nejdřív vydat zpátky na Zemi?“

V tu chvíli se Fisher předklonil: „Mohl bych navrhnout, aby tím Rotořanem byla má dcera Marlene —“

Ale Genarr ho nenechal domluvit:

„Lituji, Crile. Už jsem s ní o tom hovořil. Ona tento svět neopustí.“

„Když s ní půjde její matka, tak —“

„Ne, Crile. Její matka s tím nemá nic společného. I kdybyste chtěl, aby se k vám Eugenie vrátila a Eugenie by se rozhodla s vámi odejít, Marlene by i tak zůstala na Erythro. A kdybyste se rozhodl tu zůstat s ní, tak byste si stejně nepomohl. Je ztracená jak pro vás, tak i pro svoji matku.“

Fisher reagoval zlostně: „Je to ještě dítě. Nemůže sama dělat taková rozhodnutí.“

„Naštěstí pro vás, pro Eugenii, pro nás všechny, jak jsme zde a možná i pro celé lidstvo, ona takové rozhodnutí dělat může. Abych řekl pravdu, slíbil jsem jí, že až skončíme, a to jsme myslím právě udělali, tak ji s naším rozhodnutím seznámíme.“

Wu zapochyboval: „To snad nebude třeba.“

Leverett se usmál: „Co blázníš, Sievere, přece se nemusíme ptát o dovolení nějaké holky.“

Genarr řekl:

„Vyslechněte mě, prosím. Je to zapotřebí a musíme se jí ptát o dovolení. Dovolte mi malý experiment. Já navrhuji, abychom zavolali Marlene a sdělili jí, na čem jsme se dohodli. Pokud si někdo z vás myslí, že to je zbytečné, ať odejde. Ať vstane a odejde.“

Leverett řekl:

„Myslím, že jsi ztratil rozum, Sievere. Já si nehodlám hrát na školu s nějakou dospívající holkou. Promluvím si s Pittem. Kde máte vysílačku?“

Vstal, hned nato se však zapotácel a svezl se k zemi.

Wu se začal polekaně zdvihat: „Pane Leverette —“

Leverett se překulil a opřel o ruce. „Pomozte mi někdo.“

Genarr mu pomohl na nohy a potom zpátky do křesla. „Co se ti stalo?“ zeptal se ho.

„Nejsem si jistý,“ váhal Leverett. „Strašlivým způsobem mě na vteřinu rozbolela hlava.“

„Takže jsi nebyl schopen opustit tuto místnost.“ Genarr se obrátil k Wuovi. „Když si myslíte, že není zapotřebí uvědomit Marlene, ráčil byste opustit tuto místnost?“

S nesmírnou opatrností, oči upřené na Genarra, se Wu pomalu zdvihl z křesla, trhl sebou a znovu se posadil.

Zdvořile pronesl: „Možná bychom měli tu mladou dámu přece jen zavolat.“

Genarr řekl: „Taky že musíme. Na tomto světě je totiž každé přání této mladé dámy zákonem.“

91

„Ne!“ vyrazila ze sebe Marlene s takovou silou, že se to rovnalo skoro výkřiku.

„To nemůžete udělat!“

„Co nemůžeme udělat?“ zeptal se Leverett a jeho bílé obočí se spojilo do zachmuřené čáry.

„Použít Erythro jako přestupní stanici — nebo něco podobného.“

Leverett na ni upíral hněvivý pohled a už už se chystal něco říct, když ho Wu předešel. „Proč ne, mladá dámo? Je to pustý, nevyužitý svět.“

„Není pustý a není nevyužitý. Strýčku Sievere, řekni jim to.“

Genarr řekl: „Marlene se vám snaží sdělit, že Erythro obývá nespočetné množství prokaryotních buněk schopných fotosyntézy. Proto je v atmosféře Erythro kyslík.“

„Výborně,“ řekl Wu. „A co má být?“

Genarr si odkašlal. „Jednotlivě jsou tyto buňky tak primitivní, jak jen může být život nad virovou úrovní, ale jak je patrno, jednotlivě se na ně pohlížet nedá. Dohromady tvoří totiž jeden nesmírně složitý organismus. Organismus obepínající celý svět.“

„Organismus?“ Wu zachovával zdvořilý tón.

„Jeden organismus. Marlene ho nazývá jménem planety, jelikož jej lze těžko rozlišit.“

Wu řekl:

„Mluvíte vážně? Jak víte o tom organismu?“

„Převážně díky Marlene.“

„Díky této mladé dámě,“ řekl Wu, „která může být hysterická?“

Genarr zdvihl prst. „Nepokoušejte se na ni žádným způsobem útočit, ani slovně ne. Nejsem si jistý, zda má Erythro — onen organismus — smysl pro humor. Víme o něm převážně díky Marlene — ne však pouze díky ní. Když Saltade Leverett vstal, aby odešel, byl sražen k zemi. Když jste před malou chvíli napůl povstal vy, možná abyste také odešel, udělalo se vám špatně. To jsou reakce Erythro. Chrání Marlene tím, že přímo působí na náš mozek. V počátcích naší existence na tomto světě organismus nechtěně zapříčinil menší epidemii mentální poruchy, kterou jsme nazvali erythrejskou Nákazou. Obávám se, že kdyby si to organismus přál, mohl by nám přivodit nevratné mentální změny; nebo, pokud by si to opravdu přál, i smrt. Prosím, nechtějte to zkoušet.“

Fisher řekl: „Chceš říct, že to není Marlene, kdo —“

„Ne, Crile. Marlene má určité schopnosti, ale ty nejsou rozvinuté do té míry, aby mohly někomu ublížit. To Erythro představuje nebezpečí.“

„Jak tomu nebezpečí můžeme zabránit?“ zeptal se Fisher.

„Předně tím, že budete Marlene pozorně naslouchat. Potom také tím, že necháte mě, abych s ní hovořil. Mě Erythro zná, když nic víc. A věřte mi, když vám říkám, že chci Zemi zachránit. Nemám nejmenší chuť zavinit smrt několika miliard lidí.“

Obrátil se k Marlene. „Marlene, chápeš, v jakém nebezpečí se Země nachází, že? Tvá matka dokázala, že přiblížení Nemesis může Zemi zničit.“

„Já vím, strýčku Sievere,“ řekla Marlene zmučeným hlasem, „ale Erythro patří sobě.“

„Třeba by se o sebe podělila, Marlene. Dovolí, aby na planetě byla Kopule. Nezdá se, že bychom ji rušili.“

„Ale v Kopuli není ani tisíc lidí a navíc v ní zůstávají. Erythro Kopule nevadí, protože tím může studovat lidská vědomí.“

„Tím více je bude moci studovat, až sem dorazí Pozemšťané.“

„Osm miliard?“

„Ne, ne všech osm miliard. Přijdou se sem usadit pouze dočasně a potom zase někam odletí. Vždycky tu bude jen zlomek populace.“

„I tak to budou miliony, tím jsem si jistá. Nemůžeš je všechny namačkat do Kopule a zásobit je potravinami, vodou a vším, co budou potřebovat. Budeš je muset pustit na Erythro a terraformovat ji. Erythro by to nepřežila. Musela by se bránit.“

„Jsi si tím jistá?“

„Musela. Ty by ses nebránil?“

„Znamenalo by to smrt miliard lidí.“

„S tím nemůžu nic dělat.“ Stiskla rty a potom řekla: „Existuje jiný způsob.“

Leverett rozmrzele zabručel: „O čem to děvče mluví? Jaký jiný způsob?“

Marlene vrhla krátký pohled na Leveretta, potom se otočila ke Genarrovi. „Já nevím. Ale Erythro ano. Alespoň — alespoň říká, že ta vědomost se nachází zde, ale ona ji neumí vysvětlit.“

Genarr zdvihl obě ruce, aby zastavil příval otázek. „Nechtě mluvit mě!“

Potom se Marlene, velmi rozvážně, otázal: „Marlene, uklidni se. Jestli se bojíš o Erythro, tak je to zbytečné. Víš přece, že se dokáže ubránit sama proti čemukoli. Pověz mi, jak jsi to myslela, když jsi řekla, že to Erythro neumí vysvětlit.“

Marlene se nedostávalo dechu, mluvila pomalu. „Erythro ví, že ta vědomost je zde, ale schází jí lidská zkušenost, lidská věda, lidský způsob myšlení. Nerozumí tomu.“

„Je ta vědomost v myslích zde přítomných?“

„Ano, strýčku Sievere.“

„Nemůže si je prohlédnout?“

„Zranila by je. Moji si může prohlédnout, aniž by ji zranila.“

„Myslel jsem si to,“ řekl Genarr, „ale je ta vědomost ve tvé mysli?“

„Ne, ovšemže ne. Ale moji mysl může použít k tomu, aby si prohlédla ostatní. Tvoji. Otcovu. Všech.“

„Je to bezpečné?“

„Erythro si myslí, že ano, ale — ach, strýčku Sievere, já se bojím.“

„Já jsem musel zešílet,“ zašeptal Wu a Genarr si rychle přiložil k ústům ukazováček.

Fisher se zdvihl. „Marlene, nesmíš —“

Genarr ho zuřivým mávnutím umlčel. „Nic s tím nenaděláte, Crile. V sázce jsou miliardy lidských životů — hovoříme o tom stále znovu a znovu — nezbývá nám než organismu dovolit, aby se pokusil o to, co je v jeho silách. Marlene.“