„Nicméně,“ odporoval Leverett, „máme tady malé kosmické plavidlo nerotorské výroby. To je fakt, a ujišťuji tě, že ti nezbývá nic jiného, než se ním smířit. Odkud si myslíš ty, že se tu vzalo? Nejbližší hvězda je Slunce, to je rovněž fakt. Jestli nepřiplulo ze sluneční soustavy, tak pochází z jiné soustavy a jeho cesta trvala mnohem déle než dva roky a něco. Jestli jsou dva roky a něco nesmysl, všechno ostatní je také naprostý nesmysl.“

Pitt řekl:

„A co když na něm vůbec nejsou lidé? Co když jde o cizí formu života, s jinou psychikou, schopnou vydržet dlouhé cesty v těsných prostorách.“

„Nebo to jsou lidé, kteří jsou takhle velicí“ — a Leverett udělal centimetrovou mezeru mezi palcem a ukazováčkem — „a tohle plavidlo je pro ně kolonie. Bohužel — nic z toho. Nejsou to mimozemšťané. Nejsou to ani žádní skřítkové. Plavidlo sice není rotorského původu, ale lidského ano. Mimozemská kosmická loď by vypadala docela jinak, byla by postavená pro tvory, kteří by nám nebyli vůbec podobní. A toto plavidlo je lidského původu, stejně jako sériové označení na jeho boku, které je v pozemské abecedě.“

„To jsi mi neřekl!“

„Nepovažoval jsem to za nutné.“

„Může to být pozemská loď, ale může být automatizovaná. Může mít na palubě roboty.“

„Může,“ řekl Leverett. „Máme ji v tom případě zničit? Jestli na ní nejsou lidské bytosti, nepřináší to s sebou etické problémy. Zničení cizího majetku, koneckonců, to oni vnikli do našeho výsostného území.“

„Uvažuji o tom.“

Leverett se doširoka usmál:

„Tak na to rychle zapomeň! Tohle plavidlo totiž více jak dva roky vesmírem neputovalo.“

„Co tím myslíš?“

„Už jsi zapomněl, jak Rotor vypadal, když jsme sem dorazili? My jsme strávili dva roky cestou sem, z toho polovinu doby v normálním vesmíru při rychlosti o něco menší, než je rychlost světla. Při této rychlosti byl povrch celý obroušený od srážek s atomy, molekulami a prachovými částečkami. Dalo to hodně leštění a opravování, jak si vzpomínám. Copak si to nepamatuješ?“

„A ta loď?“ zeptal se Pitt, aniž by se namáhal odpovědět, jestli si to pamatoval.

„Září, jako kdyby urazila běžnými rychlostmi jen pár milionů kilometrů.“

„To je nemožné. Přestaň si se mnou hrát.“

„To není nemožné. Pár milionů kilometrů při běžných rychlostech je všechno, co uletěli. Zbytek cesty urazili — v hyperprostoru.“

„O čem to mluvíš?“ Pittovi začínala docházet trpělivost.

„O superluminálním letu. Mají ho.“

„Ten je teoreticky nemožný.“

„Opravdu? Pokud tě tedy napadá, jak to vysvětlit, tak do toho.“

Pitt na něj zíral, ústa dokořán. „Ale —“

„Já vím. Fyzikové tvrdí, že je to nemožné, ale oni ho přesto mají. Teď ti něco řeknu. Jestli mají superluminální let, musí mít i superluminální komunikaci. A v tom případě sluneční soustava ví, kde teď jsou a taky ví, jaká je situace. Jestli loď zničíme, sluneční soustava se to dozví a my tu máme vmžiku celou flotilu podobných plavidel, ale bitevních.“

„Co tedy navrhuješ?“ Pitt zjistil, že v současné chvíli není schopný uvažovat.

„Co jiného než je přátelsky přivítat, zjistit co jsou, kdo jsou, co tu dělají a co chtějí? Já osobně si myslím, že chtějí přistát na Erythro. My tam budeme muset přistát také a promluvit si s nimi.“

„Na Erythro?“

„Když budou na Erythro, Janusi, kde jinde chceš, abychom byli my? Musíme se s nimi sejít tam. Nic jiného nám nezbývá.“

Pitt ucítil, jak mu mozek znovu začíná fungovat. „Když se ti to tedy zdá nevyhnutelné, neujal by ses toho sám? S lodí a posádkou, samozřejmě.“

„Chceš říct, že ty se toho neujmeš?“

„Jako komisař? Nemohu přece vítat nějaké neznámé plavidlo.“

„Aha, to by bylo pod tvou úroveň, chápu. Takže se mám s těmi mimozemšťany, trpaslíky, roboty nebo bůhví čím ještě setkat já a bez tebe.“

„Budu s tebou v neustálém kontaktu, Saltade. Jak zvukovém tak obrazovém.“

„Na dálku.“

„Ano, ale tvá případná úspěšná mise bude z mé strany náležitě oceněna.“

„Ale podívejme. V tom případě —“ Leverett vrhl na Pitta vyzývavý pohled.

Pitt vyčkal a potom řekl:

„Chceš si určit cenu?“

„Chci navrhnout cenu. Jestli chceš, abych se s nimi na Erythro setkal já, potom chci Erythro.“

„Co tím myslíš?“

„Chci Erythro jako svůj domov. Mám už po krk asteroidů. Mám už po krk Pátracích jednotek. Mám už po krk lidí. Stačil mi Rotor. Chci prázdný svět. Celý. Chci tam mít nějaký slušný příbytek, zásoby a jiné nezbytnosti z Kopule, vlastní farmu a vlastní zvířata, tedy jestli se mi je podaří udržet při životě.“

„Jak dlouho už po něčem takovém toužíš?“

„Nevím. Narůstalo to ve mně postupně. A když jsem se teď ocitl zde a můžu si Rotor s těmi jeho tlačenicemi a kraválem zase jednou pořádně užít, zdá se mi Erythro lepší než kdy jindy.“

Pitt se zamračil. „To už jste dva. Jsi stejný jako ta potrhlá holka.“

„Jaká potrhlá holka?“

„Dcera Eugenie Insignové. Insignovou, předpokládám, znáš.“

„Tu astronomku? Jistě. Její dceru neznám.“

„Naprostý pomatenec. Chce zůstat na Erythro.“

„To za pomatenost nepovažuju. Naopak to považuju za velmi rozumné. Když o tom tak přemýšlím, pokud říká, že chce zůstat na Eythro, neměl bych nic proti dámské společnosti —“

Pitt vztyčil prst. „Řekl jsem 'holka'.“

„Kolik jí je?“

„Patnáct.“

„Aha. No co, jednou bude starší. Bohužel já taky.“

„Není to žádná neodolatelná krasavice.“

„Kdyby ses na mě dobře podíval, Janusi,“ řekl Leverett, „tak bys zjistil, že já taky ne. Moje podmínky znáš.“

„Chceš, abych to oficiálně vložil do počítače?“

„Aby se neřeklo, co ty na to?“

Pitt se neusmál. „Dobrá. Takže se pokusíme dávat pozor, kde přistanou, a přichystáme tě na cestu na Erythro.“

TŘICET ŠEST

SETKÁNÍ

86

Eugenie Insignová prohodila tónem, který byl něco mezi rozpaky a nespokojeností:,Marlene si dnes ráno zpívala. Něco jako: 'Domove, domove mezi hvězdami, kde všechny světy svobodně se točí. “

„Tu písničku znám,“ přikývl Genarr. „Zazpíval bych ti ji, ale nedržím melodii.“

Právě skončili s obědem. Obědvali společně každý den — bylo to něco, na co se Genarr těšil s mlčenlivým zadostiučiněním, přestože předmětem jejich hovoru bývala pravidelně Marlene a přestože Genarr cítil, že Insignová se na něj obrací pouze ze zoufalství, protože s kým jiným by si na toto téma mohla svobodně pohovořit?

Bylo mu to jedno. Rád přivítal každou záminku –

„Nikdy předtím jsem ji neslyšela zpívat,“ řekla Insignová. „Vždycky jsem si myslela, že to neumí. Ve skutečnosti má příjemný kontraalt.“

„To musí být známka toho, že je šťastná — (nebo) vzrušená —(nebo) uspokojená — prostě něčeho dobrého, Eugenie. Můj osobní pocit je ten, že si našla své místo ve vesmíru, našla osobní důvod, pro co žít. Není dáno všem, aby ho našli. Většina z nás, Eugenie, se vleče kupředu, hledá smysl vlastního života a nenachází nic. Končí s něčím mezi do nebe volajícím zoufalstvím a tichou rezignací. Já osobně jsem typ toho tiše rezignovaného.“

Insignová se usmála, a jakoby nuceně. „Což si o mně, předpokládám, nemyslíš.“

„Do nebe volající zoufalec nejsi, Eugenie, ale máš tendenci pokračovat ve ztracených bitvách.“

Sklopila oči. „Tím myslíš Crila?“

Genarr řekl: „Když se domníváš, že tím myslím Crila, tak tedy ano. Ale ve skutečnosti jsem měl na mysli Marlene. Byla venku nejméně desetkrát. Zbožňuje to. Činí ji to šťastnou a ty tu přesto sedíš jako hromádka neštěstí. Co ti na tom pořád tak vadí?“

Insignová zaváhala, vidličkou tápala po talíři. Potom odpověděla: „Pocit ztráty. Její nespravedlnost. Crile se rozhodl a já ho ztratila. Marlene se rozhodla a já ji ztrácím — když ne kvůli Nákaze, tak kvůli Erythro.“

„Já vím.“ Genarr se natáhl pro její ruku a ona mu ji, víceméně bezmyšlenkovitě, vložila do dlaně.