76

„Dokonalé,“ prohlásila Tessa Wendelová. „Dokonalé, dokonalé, dokonalé.“ Udělala pohyb, jako kdyby něco zatloukala do zdi, rázně a silně. „Dokonalé.“

Crile Fisher věděl, o čem je řeč. Dvakrát, pokaždé jiným směrem, se přenesli hyperprostorem. Dvakrát Fisher uviděl, jak se hvězdy malinko pootočily. Dvakrát vyhledal Slunce, poprvé ho našel o něco matnější, podruhé o něco jasnější. Začínal si připadat jako hyperprostorový veterán.

„Mám to chápat tak, že Slunce nám už nedělá starosti?“

„Trochu, ale v dokonale předvídatelné formě, kdy všechny fyzické nesrovnalosti představují psychologické potěšení — jestli chápeš, co tím myslím.“

Fisher, v roli ďáblova advokáta, řekl: „Slunce je pěkně daleko. Gravitační efekt musí být skoro nulový.“

„To jistě,“ přitakala Wendelová, „jenže skoro nula není nula a jeho gravitační efekt se dá změřit. Dvakrát jsme proletěli hyperprostorem, poprvé po domnělé dráze šikmo směřující ke Slunci, podruhé po dráze vzdalující se od něj pod odlišným úhlem. Wu provedl předem výpočty a dráha, kterou jsme vykonali, se s jeho výpočty shoduje do posledního možného desetinného místa. Ten chlap je génius. Vplétá ty svoje zjednodušující finty do počítače takovým způsobem, že z toho člověku přechází zrak.“

„To věřím,“ zamumlal Fisher.

„Teď už je to bez jakýchkoli pochybností, Crile. Zítra můžeme být u Sousední hvězdy. I dnes — kdybychom měli hodně naspěch. Ne úplně vedle ní, samozřejmě. Po vynoření z hyperprostoru k ní z bezpečnostních důvodů možná budeme muset letět ještě relativně dlouho. Kromě toho neznáme s dostatečnou přesností hmotnost Sousední hvězdy, takže si nemůžeme dovolit příliš riskovat a vynořit se opravdu blízko. Nechceme, aby nás od sebe neočekávaně odmrštila a my se museli plahočit nazpátek.“ Obdivně pokývala hlavou: „Ten Wu. Mám z něho takovou radost, že to nejde ani popsat.“

Fisher opatrně nadhodil: „Jsi si jistá, že nemáš tak trochu vztek?“

„Vztek? Proč?“ Udiveně na Fishera pohlédla a potom řekla: „Máš dojem, že bych na něj měla žárlit?“

„No, já nevím. Nemůže dojít k tomu, že zásluha za vyřešení superluminálního letu bude připsána Čao-Li Wuovi — chci říct, vyřešení skutečného, reálného přesunu — a ty upadneš v zapomenutí? A zůstaneš v podvědomí pouze jako předskokan?“

„Ani náhodou, Crile. Je od tebe hezké, že si kvůli mně děláš starosti, ale nemusíš mít nejmenší strach. Má práce je podrobně zaznamenaná. Matematické základy superluminálního přesunu jsou mé. K technickým detailům jsem sice také přispěla, ale hlavní kredit za projekci lodi dostanou jiní, a právem. To, co udělal Wu, bylo, že do základních rovnic vložil korekční faktor. Nesmírně důležitý, samozřejmě, teď už je jasné, že by bez něj nebyl superluminální let prakticky možný, ale i tak je to jen poleva na dortu. A dort je můj.“

„Fajn. Jestli jsi si tím jistá, tak jsem rád.“

„Vlastně doufám, Crile, že Wu teď převezme otěže ve vývoji superluminálního přesunu. Faktem je, že nejlepší léta — myslím vědecká léta — mám za sebou. Jenom vědecká, Crile.“

Fisher se zazubil. „Já vím.“

„Ale jako vědec jsem už překročila svůj zenit. Má práce byla vlastně rozpracováním konceptů, které jsem měla v hlavě jako čerstvá absolventka Institutu. Šlo vlastně jen o dvacetileté vyvozování závěrů a víc, než jsem udělala, už asi ani udělat nelze. Teď je zapotřebí zcela nové koncepce, naprosto originálních nápadů ležících v odlišném, nezmapovaném teritoriu. A to já už nedokážu.“

„Ale jdi, nepodceňuj se tak.“

„Tenhle zlozvyk jsem ani nikdy neměla, Crile. Nové myšlenky jsou důvodem, proč je zapotřebí mládí. Nejen kvůli mladým mozkům, ale novým mozkům. Wu má takové možnosti, jaké ještě nikdo nikdy neměl. Jeho zkušenosti jsou při tom rozhodující — jsou jen jeho, nikoho jiného. A tak může mít nové nápady. Jistě, staví je na tom, co jsem před ním vyřešila já a mnohému vděčí mé škole. On je mým žákem, Crile, dítětem mého myšlení. Všechno, co vymyslí, mě jen 'zdobí. Žárlit na něj? On je má pýcha. Copak je, Crile, nevypadáš moc šťastně.“

„Jestli jsi šťastná, Tesso, potom jsem i já, bez ohledu na to, jak vypadám. Jenom mám pocit, že to, co se tu do mě snažíš nahustit, je teorie vědeckého pokroku. Nebylo snad v historii vědy, jako i ve všem ostatním, dost případů žárlivosti, kdy učitelé nenáviděli své žáky za to, že byli lepší než oni?“

„Jistěže ano. Mohla bych ti z hlavy vyjmenovat přinejmenším půl tuctu takových případů, ale to jsou temné výjimky a faktem zůstává, že já teď nic takového necítím. Neříkám, že časem nemůžu ztratit trpělivost s Wuem i s celým vesmírem, ale právě teď nic takového nehrozí a já mám v úmyslu si tento okamžik vychutnat, jak — Co je zas?“

Stiskla, tlačítko „Příjem“ a v okénku vysílačky se objevila trojrozměrná tvář Merry Blankowitzové.

„Kapitánko,“ řekla váhavě. „Máme tu takovou menší debatu. Mohli bychom se s vámi poradit?“

„Snad ne nějaké letové potíže?“

„Ne. Jde jen o další strategii.“

„Aha. Nebudeme to řešit tady. Přejdu do motorového oddílu.“

Wendelová vypnula obrazovku.

Fisher zabručel: „Takhle vážným tónem Blankowitzová obyčejně nemluví. Nevíš, co jim může dělat starosti?“

„Nebudu spekulovat. Půjdu tam a zjistím to.“ A pokynula Fisherovi, aby ji následoval.

77

Všichni tři seděli v motorové části, křesla pečlivě na podlaze, a to přesto že se právě nacházeli pod nulovou gravitací. Stejně tak mohli sedět každý na jedné stěně, ale to by ubíralo na vážnosti situace a navíc by to byla i neúcta k úřadu kapitána lodi. Pro nulovou gravitaci existoval starý a komplikovaný systém etikety.

Wendelová neměla nulovou gravitaci ráda a kdyby chtěla prosadit svá kapitánská privilegia, mohla trvat na tom, aby loď neustále rotovala a tím by vznikl odstředivý efekt vytvářející aspoň nějaký pocit tíhy. Moc dobře však věděla, že výpočet letové dráhy byl mnohem snazší, když byla loď, vzhledem k vesmíru jako celku, v klidu, a to jak v posuvném, tak v rotačním momentu, přestože by se výpočet při konstantní rotační rychlosti zase tak příliš markantně neztížil.

Nicméně trvat na rotaci by byla neúcta k člověku za počítačem. Znovu etiketa.

Tessa Wendelová se posadila a Crile Fisher si povšiml (s utajeným, potutelným pousmáním), že se přitom malinko zakymácela. Přes všechen její kolonistický původ si nikdy na beztížný stav úplně nezvykla. On sám (další utajený úsměv — tentokrát spokojený), přes všechen svůj pozemský původ, se mohl v nulové gravitaci pohybovat, jako kdyby se v ní narodil.

Čao-Li Wu se zhluboka nadechl. Měl široký obličej — takový, pod kterým byste si představili malou postavu, jenže Wu byl, když se vztyčil, nadprůměrně vysoký. Vlasy tmavé a dokonale rovné, oči výrazně úzké.

„Kapitánko,“ řekl tiše.

„Co se děje, Čao-Li? Jestli mi chcete říct, že se objevily nějaká potíže v programování, tak vás asi uškrtím.“

„Žádné potíže, kapitánko. Vůbec žádné. Vlastně mě při takové absenci jakýchkoli potíží až zaráží, že jsme ještě naživu. Měli bychom se vrátit na Zemi. Právě to bych chtěl navrhnout.“

„Na Zemi?“ Wendelové chvíli trvalo, než to zopakovala, aby dala najevo svůj úžas. „Proč? Ještě jsme nesplnili náš úkol.“

„Já myslím, že ano, kapitánko,“ řekl Wu, tvář ještě bezvýraznější než předtím. „Jenom jsme prostě nevěděli, co to vlastně bylo za úkol. Vyřešili jsme praktický systém superluminálního letu a ten jsme, když jsme opouštěli Zemi, neměli.“

„To vím, a co má být?“

„A nemáme možnost se spojit se Zemí. Jestli budeme pokračovat dál k Sousední hvězdě a něco se nám stane, jestli se něco nepovede, Země zůstane bez praktického superluminálního přesunu a kdo ví, na jak dlouho. Může to mít vážné následky pro evakuaci Země, až se k ní přiblíží Sousední hvězda. Myslím, že je důležité, abychom se vrátili a sdělili jim, co jsme zjistili.“

Wendelová mu beze slova naslouchala. „Chápu. A co vy, Jarlowe, co vy si o tom myslíte?“