„Matematicky. Ale dá se spoléhat na rovnice?“

„Srovnáš své výpočty s fakty. Gravitační přitažlivost je nejslabší ze všech sil, a stejně tak i odpudivost podél domnělé dráhy. Každá částečka lodi, každá částečka našeho těla při průchodu hyperprostorem odpuzuje ostatní částečky, ovšem tato odpudivost nic nesvede proti jiným silám, které je zase drží pohromadě, a které znaménka nezměnily. Buď jak buď, naše domnělá dráha ze Stanice čtyři nás sem vedla těsně kolem Jupitera. Jeho odpudivost podél naší domnělé hyperprostorové dráhy byla stejně intenzivní, jako by byla jeho přitažlivost podél naší nedomnělé prostorové dráhy.

Spočítali jsme, jak by Jupiterova odpudivá síla ovlivnila naši dráhu hyperprostorem, a dostali jsme výslednou polohu totožnou s polohou, ve které jsme se ocitli. Jinými slovy, Wuova modifikace mých rovnic je nejenže zjednodušuje, ale hlavně je uvádí v život.“

„A zakroutilas mu krkem, jak jsi slibovala?“ pousmál se Fisher.

Wendelová se rozesmála: „Ne, nezakroutila, vlastně jsem mu dala pusu.“

„Řekněme, že ti to nemám za zlé.“

„Proč taky, teď je víc než kdy předtím důležité, abychom se bezpečně vrátili nazpět, Crile. O tomto významném postupu v superluminálním přesunu musíme podat zprávu a Wuovi se musí dostat náležitého uznání. Stavěl na mé práci, připouštím, ale přišel na něco, co by mě možná nikdy nenapadlo. A když uvážíme možné následky …“

„Ty mi jsou jasné,“ ujistil ji Fisher.

„Ne, nejsou,“ řekla důrazně Wendelová. „Teď mě dobře poslouchej. Rotor neměl s gravitací žádné problémy, protože oni se o rychlost světla pouze 'otřeli' — jednou něco málo pod ní, podruhé něco málo nad ní — takže na ně měla gravitace, ať už kladná nebo záporná, přitažlivá nebo odpudivá, naprosto zanedbatelný vliv. To jen pro náš opravdový superluminální let při rychlostech mnohonásobně vyšších než rychlost světla, je naprosto nezbytné vzít v úvahu gravitační odpuzování. Mé vlastní rovnice jsou zbytečné. Sice nás přenesou hyperprostorem, ale ne ve správném směru. A to není všechno.

Vždycky jsem si myslela, že při vynoření z hyperprostoru — tedy druhá polovina přechodu — s sebou pokaždé přináší kousek nevyhnutelného rizika. Co když se vynoříš do již existujícího tělesa? Dojde k nepředstavitelné explozi, která v bilióntině bilióntiny sekundy zničí loď i všechno, co je v ní.

Přirozeně se nám nestane, že bychom skončili v nějaké hvězdě, protože polohy hvězd známe a dokážeme se jim vyhnout. Časem se možná naučíme vypočítat polohy planet a vyhneme se jim také. Jenže v sousedství každé hvězdy jsou ještě desítky tisíc asteroidů a desítky miliard komet. A jestli se do některé z nich trefíme, tak je to stejně náš konec.

Jediná věc, která by nás mohla zachránit, za situace, kterou jsem před dnešním dnem považovala za danou, je zákon pravděpodobnosti. Vesmír je tak obrovský, že pravděpodobnost srážky s objektem větším než je atom, nebo nanejvýš zrnko prachu, je nesmírně malá. Přesto je při dostatečném počtu výletů hyperprostorem otázka kolize hmoty s katastrofickými následky jen otázka času.

Ovšem za nově vzniklé situace je tato pravděpodobnost nulová. Naše loď a vůbec každý rozměrnější objekt bude všechny ostatní objekty odpuzovat a tedy se od nich vzdalovat. Je nepravděpodobné, že bychom se srazili s něčím, co by nám mohlo ublížit. Samo by nám to automaticky uhnulo z cesty.“

Fisher se poškrábal na čele. „My bychom tím přece také vybočili z naší dráhy. Nemůže nám to neočekávaně narušit kurz?“

„Ano, ale malé objekty, a právě jen na ty můžeme narazit, nemohou náš kurz narušit významněji, a takové výchylky snadno vyrovnáme — malá cena za bezpečnost.“

Wendelová se zhluboka nadechla a rozkošnicky se protáhla. „Cítím se skvěle. Až se vrátíme, tak to na Zemi způsobí hotovou senzaci.“

Fisher zafrkal: „Víš, Tesso, než jsi vstoupila, tak se mi v hlavě skládal morbidní obrázek našeho neodvratného konce; naše loď navěky bloudící vesmírem s pěti mrtvolami na palubě; jak je jednoho dne najdou nějací inteligentní tvorové a budou truchlit nad oběťmi smutné vesmírné tragédie —“

„K čemuž nedojde, na to můžeš vzít jed, můj drahý,“ přerušila ho s úsměvem Wendelová a vklouzla mu do náruče.

TŘICET TŘI

VĚDOMÍ

73

Eugenie Insignová vypadala žalostně. „Opravdu ses rozhodla jít znovu ven, Marlene?“

„Matko,“ řekla Marlene s přemáhanou netrpělivostí, „mluvíš, jako kdybych se k tomu rozhodla před pěti minutami. Už velmi dlouho jsem si jistá, že místo, kam patřím, je tam venku, na Erythro. Na tom se nic nezměnilo a nezmění.“

„Já vím, že jsi přesvědčená, že jsi v bezpečí a připouštím, že se ti až doposud nic nestalo, ale —“

„Na Erythro jsem v bezpečí. Přitahuje mě. Strýček Siever to chápe.“

Eugenie se na dceru podívala, jako by chtěla znovu něco namítnout, ale namísto toho zavrtěla hlavou. Marlene byla rozhodnutá a nic ji nemohlo zastavit.

74

Tentokrát je venku tepleji, napadlo Marlene, tak akorát, že by člověk uvítal trochu vánku. Šedivé mraky se hnaly po obloze o něco rychleji a vypadaly hustější.

Na zítřek předpovídali déšť a Marlene napadlo, že by to mohlo být příjemné — stát v dešti a pozorovat, co se bude dít. Mělo by to rozčeřit potůček, smáčet kamení a rozbahnit, proměnit na kaši všechnu půdu.

Došla k plochému kameni poblíž potůčku. Oprášila ho rukou, opatrně se na něj posadila a hleděla na proudící vodu obtékající kameny rozeseté v řečišti, přičemž ji napadlo, že v dešti by to bylo jako ve sprše.

Jako sprcha valící se z celé oblohy, takže by se z ní nedalo vystoupit. Napadlo ji: neměla by potíže s dýcháním?

Ne, jistě ne. Na Zemi pršelo neustále — přinejmenším často — a nikdy neslyšela, že by se tak někdo utopil. Ne, bylo by to jako sprcha. A ve sprše se dá dýchat.

Jenže déšť by asi nebyl příliš teplý a ona se ráda sprchovala v teplé vodě, přemítala rozkošnicky. Panovalo tu ticho a velký klid a mohla odpočívat a nikdo ji přitom neviděl a nikoho nemusela číst'. Byla to nádhera — nemuset nikoho číst'.

Jaká by tu asi byla teplota? Rozumí se deště. Proč by to nemohla být stejně příjemná teplota, jakou měla samotná Nemesis? Jistě, zmokla by, a člověku je přece vždycky zima, když vyjde celý mokrý ze sprchy. A déšť by jí promočil také šaty.

Ale to by byla hloupost, nosit v dešti šaty. V dešti se šaty přece nenosí. Kdyby pršelo, tak by si je přece svlékla. To by bylo jedině rozumné.

Jenže — kam s nimi? Když se sprchuješ, vložíš je do čističe. Tady na Erythro by je možná mohla položit pod kámen, nebo si na to postavit malý domeček, ve kterém by si nechávala šaty za deštivého počasí. Koneckonců, nač vlastně vůbec nosit šaty, když prší:

Nebo když je pěkně?

Jistě, když je zima, tak ano.

Ale když je pěkně — Jenže, proč potom všichni nosili šaty na Rotoru, kde bylo stále teplo a čisto? V bazénech je neměli — což Marlene připomenulo, že první, kdo se vždycky svlékal, byli mladí lidé se štíhlými a krásnými postavami — a ti taky byli poslední, kdo se oblékali.

Zatímco lidé jako Marlene se na veřejnosti prostě nesvlékali. Možná, že proto lidé nosili šaty. Aby skryli svá těla,

Proč neměly lidské duše tvary, které by se daly vystavit na odiv? Až na to, že měly, a že se to lidem nelíbilo. Lidé se rádi dívali na půvabná těla a nad půvabnými dušemi ohrnovali nos. Proč?

Ale na Erythro, kde žádní lidé nebyli, by si mohla, když by bylo hezky, šaty svléci a zbavit se jich. Nikdo by na ni neukazoval prstem ani se jí nesmál.

Vlastně by si mohla dělat, co by se jí zachtělo, protože by měla k dispozici celý přátelský, prázdný a zcela neobydlený svět, který by ji obklopoval a přikrýval jako obrovská, měkká peřina. A navíc — ticho.

Až cítila, jak ji opíjí. Nic, jen ticho, šeptala si v duchu, jako kdyby ho to mohlo narušit.