Genarr zavrtěl hlavou. „Nevím, Eugenie.“ Bezmocně si hleděli do očí.

TŘICET DVA

ZTRACENI

71

Crile Fisher jasnou hvězdu zamyšleně pozoroval.

Zpočátku byla příliš jasná, aby ji člověk mohl pozorovat v běžném slova smyslu. Každou chvilku na ni pohlédl a spatřil jen jasný obrys, který se mu po oslnění udržel na okamžik na sítnici. Tessa Wendelová, kterou události přivedly do stadia zoufalství, ho napomenutím upozornila, že si může zničit sítnici a tak zatemnil průhled a snížil tím jasnost hvězdy na snesitelnou úroveň. To ztlumilo ostatní hvězdy na nevýrazný, matný třpyt.

Ta jasná hvězda byla samozřejmě Slunce.

Bylo dál, než ho kdy kterákoli lidská bytost spatřila (s výjimkou obyvatel Rotoru na jejich cestě ze sluneční soustavy). Bylo dvakrát tak daleko, než ho člověk viděl z Pluta v jeho nejvzdálenějším bodě oběhu, takže ho neobklopoval zářivý kruh, a svým světlem se řadilo mezi ostatní hvězdy. Přesto svítilo stále stokrát jasněji než Měsíc v úplňku viděný ze Země a ta stonásobná svítivost byla zhuštěna a vměstnána do jediného oslepujícího bodu.

Není divu, že se na něj člověk nemohl přes neztemněný průhled podívat přímo a bez mrkání.

Tím se věci měnily. Na Slunci nebylo za normálních okolností nic k obdivování. Bylo příliš jasné, abyste se na něj mohli dívat, příliš jedinečné. Menší část jeho světla, rozptýleného v blankytu atmosféry, stačila vymazat z oblohy všechny ostatní hvězdy, a i v případě, zeje nevymazala docela (jako například Měsíc), byly tak beznadějně zatlačeny Sluncem do pozadí, že o nějakém srovnání nemohlo být řeči.

Zde, daleko ve vesmíru, byl svit Slunce zeslaben přinejmenším do té míry, že se už o nějakém srovnání dalo uvažovat. Wendelová řekla, že z jejich postavení bylo Slunce stošedesátkrát jasnější než Sirius, což byl druhý nejjasnější objekt na obloze. Bylo možná dvacetmilionkrát jasnější než nejmatnější hvězda viditelná okem. To srovnání činilo Slunce ještě velkolepějším, než když zářilo, zcela bezkonkurenčně, na pozemské obloze.

Kromě pozorování oblohy vlastně neměl nic jiného na práci, protože Superluminal jen bezcílně bloumal prostorem. Dělal to už dva dny — už dva dny bezcílně plul vesmírem a to pouhými raketovými rychlostmi.

Takovou rychlostí by jim trvalo třicet pět tisíc let, než by dosáhli Sousední hvězdy — pokud by letěli správným směrem. Což neletěli.

Právě tento fakt proměnil před dvěma dny Wendelovou v živý obrázek bezbřehého zoufalství.

Až do té doby všechno klapalo. Když měli vstoupit do hyper-prostoru, Fisher celý ztuhl — v očekávání případné bolesti, bodavého sevření agónie či náhlé vlny věčné temnoty.

Nic z toho se nestalo. Všechno proběhlo příliš rychle, než aby si to člověk stačil uvědomit. V jediném okamžiku vstoupili a zase vystoupili z hyperprostoru. Jen hvězdy blikly a poskládaly se jinak, aniž by mu daly čas tu změnu postřehnout smysly.

Byla to úleva, hned ze dvojího důvodu. Nejenže zůstal naživu, ale také si uvědomil, že kdyby k něčemu došlo a on by zemřel, přišla by smrt tak nepředstavitelně náhle, že by si ji v žádném případě nestačil uvědomit. Prostě by byl najednou mrtev.

Jeho úleva byla tak intenzivní, že skoro nezaregistroval, že Tessa rozrušeně zasténala, vykřikla a rozběhla se do motorové části.

Vrátila se celá pocuchaná — účes sice nezměněný, ale působila vnitřně pocuchaným dojmem. Pohledem těkala z místa na místo. Dívala se na Fishera, jako by ho nepoznávala.

„Hvězdy se neměly změnit,“ hlesla.

„Neměly?“

„Nepřesunuli jsme se daleko. Tedy neměli jsme se přesunout. Pouze o jednu a jednu třetinu tisíciny světelného roku. To je příliš málo, aby se dala pouhým okem postřehnout změna v postavení hvězd. Nicméně,“ — zhluboka, roztřeseně se nadechla — „není to tak zlé, jak by se mohlo zdát. Bála jsem se, že jsme se přesunuli o tisíce světelných let.“

„To by se mohlo vážně stát, Tesso?“

„Jistě, že by se to mohlo stát. Kdyby náš průchod hyperprostorem nebyl úzkostlivě vymezený, bylo by tisíc světelných let totéž jako jeden jediný.“

„V tom případě není nic jednoduššího než —“

Wendelová uhádla jeho myšlenkový pochod. „Ne, nemůžeme se jednoduše vrátit zpět. Pokud je naše navigace v takovémto stavu, byl by každý přechod, který bychom provedli, nekontrolovatelnou cestou končící v náhodném bodě a už bychom nikdy nenašli cestu zpět.“

Fisher se zachmuřil. Jeho euforie z faktu, že prošel hyperprostorem — a zůstal naživu — se začínala pozvolna vytrácet. „Ale při testech se objekty, které jste vyslali, vrátily bezpečně nazpátek.“

„Ty měly mnohem menší hmotnost a byly vyslány na mnohem menší vzdálenosti. Ale, jak říkám, není to tak hrozné. Ukázalo se, že jsme urazili správnou vzdálenost. Hvězdy jsou na svém místě.“

„Ale změnily se. Viděl jsem to.“

„Protože jsme jinak orientováni. Podélná osa lodi se stočila o dobrých dvacet osm stupňů. Zkrátka jsme z nějakého neznámého důvodu sledovali místo přímé dráhy dráhu zakřivenou.“

Hvězdy za průhledem se teď pozvolna, vytrvale pohybovaly.

Wendelová řekla: „Natočíme se zpátky čelem k Nemesis, když pro nic jiného, tak aspoň z psychologických důvodů, abychom mířili správným směrem, ale potom musíme zjistit, proč jsme se při průchodu stočili.“

Jasná, nápadná, zářivě oslňující hvězda vstoupila do průhledu a přešla na druhou stranu. Fisher zamrkal.

„To je Slunce,“ ukázala Wendelová, reagujíc na Fisherův užaslý pohled.

Crile se zeptal: „Existuje nějaké rozumné vysvětlení, proč se loď při průchodu stočila stranou? Jestli se Rotor také stáčel, kdoví kde skončil.“

„Nebo kde skončíme my. Protože já žádné rozumné vysvětlení nemám. Alespoň ne teď.“ Vystrašeně na něj pohlédla. „Pokud byly naše předpoklady správné, tak jsme měli změnit polohu, ale ne směr. Měli jsme se pohybovat po přímce, eukleidovsky přímé přímce, a to navzdory relativistickému zakřivení časoprostoru, protože, abys chápal, my jsme se v časoprostoru nenacházeli. Možná bude chyba v programování počítače — nebo chyba v našich předpokladech. Já doufám, že to první. To se dá snadno napravit.“

Minulo pět hodin. Wendelová vstoupila, rukou si mnula oči. Fisher na ni s neblahým tušením pohlédl. Díval se na nějaký film, ale přestal ho bavit. Pak sledoval hvězdy, nechával se jimi hypnotizovat jako anestetikem.

„Tak jak, Tesso?“

„S programováním je všechno v pořádku, Crile.“

„Takže jsou chybné naše předpoklady?“

„Ano, ale v čem? Takových předpokladů si můžeme stanovit nekonečně mnoho. Které z nich jsou správné? Nemůžeme se zabývat jedním po druhém. Nikdy bychom s tím neskončili a beznadějně se do toho zamotali.“

Na okamžik se rozhostilo ticho a potom Wendelová řekla: „Pokud by to bylo v programování, byla by to jen nějaká triviální chyba. Napravili bychom ji, aniž bychom se něčemu přiučili, ale zato bychom byli v bezpečí. Ovšem takto se musíme vrátit k samotným základům, máme šanci přijít na něco opravdu významného, ale jestli neuspějeme, tak už nikdy nemusíme najít zpáteční cestu.“

Popadla Fishera za ruku. „Chápeš, Crile? Něco tu neklape, a jestli nepřijdeme na to, co, tak neexistuje způsob — kromě naprosto neuvěřitelné náhody — který by nám umožnil najít cestu domů. Můžeme to zkoušet sebepozorněji a přesto se budeme vynořovat na nesprávných místech tak dlouho, až zabloudíme docela. A to bude, v konečném součtu, znamenat smrt — až nám nevyjde jeden přechod nebo dojde zásoba energie nebo z nás zoufalství vycucá vůli po životě. A tvoje tragédie bude jen a jen moje chyba. Ale opravdovou tragédií bude konec jednoho snu. Když se nevrátíme, tak se lidé nikdy nedozví, že let byl úspěšný. Můžou z toho vyvodit, že jsme nepřežili přechod a už se o nic podobného nikdy nepokusit.“

„Ale to musí, jestli chtějí uniknout ze Země.“

„Mohou rezignovat; mohou zalézt do kouta a čekat až k nim Nemesis doletí, proletí kolem a oni pozvolna zahynou.“ Prudce zdvihla hlavu, ve tváři se jí zračila strašlivá únava. „A bude to konec i tvého snu, Crile.“