„Děkuji vám. Nicméně mě nejmenoval velitelem místo vás, takže to je, veliteli, na vás, jestli dovolíte, aby Marlene Fisherová mohla chodit ven na povrch Erythro. Já osobně se omezím na provedení jejího mozkového snímku, objeví-li se u ní nějaké známky nenormálnosti.“

„Hodlám Marlene udělit neomezené povolení k průzkumu Erythro, kdy si to jen bude přát. Mohu v tomto bodě počítat s vaší spoluprací?“

„Protože máte moji lékařskou zprávu, že nemá Nákazu, nebudu vám v tom v nejmenším bránit, ovšem příslušný příkaz budete muset vydat vy sám. Má-li být něco řečeno písemně, budete to muset podepsat sám.“

„Ale nepokusíte se mě zastavit.“

„Nemám k tomu důvod.“

70

Bylo po obědě a někde hrála pomalá hudba. Siever Genarr, když znepokojené Eugenii Insignové všechno podrobně vylíčil, nakonec řekl:

„Slova jsou z úst Ranay D'Aubissonové, ale význam, to, co se za nimi skrývá, pochází od Januse Pitta.“

Insignin znepokojený výraz se ještě více prohloubil: „Opravdu si to myslíš?“

„Ano, myslím — a ty bys měla také. Myslím, že znáš Januse lip než já. Je to vážné. Ranay je kompetentní lékařka, velmi inteligentní a je i dobrý člověk, jenže je ambiciózní — stejně jako jsme tím či oním způsobem my všichni — a tak se dá zneužít. Ve skutečnosti chce vejít do historie jako někdo, kdo zvítězil nad erythrejskou Nákazou.“

„A proto by byla ochotná riskovat život Marlene?“

„Ochotná ve smyslu, že by to chtěla nebo že by po tom toužila, to ne, ale ochotná ve smyslu — prostě když to jinak nepůjde.“

„Ale musí přece existovat nějaký jiný způsob. Poslat Marlene do nebezpečí jako nějakého pokusného králíka, to je zrůdnost.“

„Ne z jejího pohledu a zcela jistě ne z Pittova pohledu. Ztráta jedné duše stojí za záchranu světa, když by ho učinila pro miliony lidí obyvatelným. Je to tvrdý způsob, jak na to pohlížet, ale budoucí generace mohou z Ranay udělat hrdinku právě za tu tvrdost a souhlasit s ní v tom, že jedna duše stála za záchranu tisíců.“

„Ano, pokud to nejsou jejich duše.“

„Samozřejmě. Po celou historii byli lidé odhodláni přinášet oběti na úkor jiných. Jak by to jistě udělal i Pitt. Nebo se mnou nesouhlasíš?“

„Co se týče Pitta, ano,“ přitakala rezolutně Insignová. „Když si pomyslím, že jsem s ním celá ta léta pracovala.“

„Takže dobře víš, že by na to pohlížel ve velmi moralistických souvislostech. 'Co nejvíce dobra pro co nejvíce lidí, řekl by. Ranay přiznává, že s ním během své poslední návštěvy Rotoru mluvila a já dám krk na to, že právě tohle jí, ať už těmi nebo jinými slovy, řekl.“

„Co by asi řekl,“ pronesla hořce Insignová, „kdyby Marlene vlivu Nákazy podlehla — zatímco problém Nákazy by zůstal nevyřešený? Co by řekl, kdyby se život mé dcery zbytečně zredukoval na bezduché živoření? A co by řekla doktorka D'Aubissonová?“

„Ta by z toho byla nešťastná. Tím jsem si jistý.“

„Protože by se jí nedostalo ocenění za objevení protiléku?“

„Ovšem, ale také kvůli Marlene — dokonce se odvážím tvrdit, že by se cítila vinna. Ona není netvor. A co se týče Pitta —“

„Ten je netvor.“

„Ani to bych netvrdil, ale má omezené vidění. Vidí jen své plány o budoucnosti Rotoru. Kdyby se stalo něco neblahého, tedy z našeho pohledu, nepochybně by si to zdůvodnil tak, že Marlene by tak či tak představovala překážku těmto plánům, a že se to všechno vlastně stalo pro dobro Rotoru. Nezatížilo by mu to příliš svědomí.“

Insignová slabě zavrtěla hlavou. „Přála bych si, abychom se mýlili a podezřívali Pitta a D'Aubissonovou zbytečně.“

„Já bych si to přál také, ale raději se spolehnu na Marlene a její interpretaci mluvy těla. Tvrdí, že Ranay byla šťastná při představě, že by měla možnost studovat Nákazu a já dávám přednost jejímu názoru.“

„D'Aubissonová říkala, že byla šťastná z profesionálních důvodů,“ upřesnila Insignová. „To, svým způsobem, dokážu pochopit, jsem koneckonců také vědec.“

„Jistěže jsi,“ řekl Genarr a usmál se. „Odhodlala ses opustit sluneční soustavu a vydat se neznámou cestou napříč světelnými roky. abys získala nové astronomické poznatky, přestože jsi věděla, že to může znamenat zánik všech obyvatel Rotoru.“

„To mi připadalo velice nepravděpodobné.“

„Dostatečně nepravděpodobné, abys riskovala život ročního dítěte? Mohlas ho nechat u manžela a zajistit mu tím bezpečí, přestože by to znamenalo, že už ho více nespatříš. Namísto toho jsi dala jeho život v sázku, ani ne tak pro dobro Rotoru, jako pro svoje vlastní.“

„Přestaň, Sievere. Jsi bezcitný.“

„Pouze se snažím ukázat ti, že při troše důvtipu se dá téměř na všechno pohlížet ze dvou naprosto rozdílných hledisek. Ano, D'Aubissonová to nazývá profesionální radostí z možnosti studovat jistou nemoc, ale Marlene to nazývá doktorčinou zlovolností a já znovu dávám přednost Marlenině výkladu.“

„To ovšem znamená,“ svěsila Insignová koutky úst, „že chce Marlene dostat znovu na povrch Erythro.“

„Řekl bych, že ano, ale je dostatečně opatrná, aby trvala na tom, abych příkaz vydal já, a dokonce doporučuje, abych to udělal písemně. Chce se ujistit, že to budu já, a ne ona, kdo ponese zodpovědnost, když to nevyjde. Začíná uvažovat jako Pitt. Náš přítel Janus je nakažlivý.“

„V tom případě ji nesmíš poslat ven, Sievere. Proč bychom měli hrát Pittovi do karet?“

„Právě naopak, Eugenie. Vůbec to není tak jednoduché. My ji musíme poslat ven.“

„Cože?“

„Nemáme na výběr, Eugenie. Bez ohledu na nebezpečí. Teď už totiž vím, že jsi měla pravdu, když jsi mi tvrdila, že na planetě existuje nějaká všeprostupná forma života, která na nás může určitým způsobem působit. Poukázala jsi na to, že právě to se stalo se mnou, s tebou, se strážcem, a to pokaždé, když Marlene někdo nějak oponoval. A teď jsem to viděl na vlastní oči u Ranay. Když se Ranay pokoušela na Marlene vynutit mozkový snímek, zhroutila se. Když jsem Marlene přesvědčil, aby s mozkovým snímkem souhlasila, Ranay se okamžitě ulevilo.“

„Tak vidíš sám, Sievere. Jestli je na planetě nějaká zlovolná životní forma —“

„Tak počkat, Eugenie. Neřekl jsem zlovolná. I kdyby tato životní forma, ať už to je cokoli, způsobila Nákazu, jak tvrdíš, tak ta přece ustala. Ty jsi říkala, že to bylo proto, že jsme se napohled spokojili s životem v Kopuli, jenže kdyby ta životní forma byla opravdu zlovolná, tak by nás vyhladila docela a nespokojila se s něčím, co mi připadá jako civilizovaný kompromis.“

„Nepovažuji za rozumné pokoušet se pochopit jednání zcela neznámé životní formy a odvozovat z něj její emoce nebo úmysly. To, co si myslí, může snadno zcela překračovat naše chápání.“

„Souhlasím, Eugenie, ale Marlene neubližuje. Všechno, co dosud udělala, mělo za cíl Marlene ochránit, zabránit rušivým vlivům.“

„Když je to tak,“ namítla Insignová, „proč se potom vyděsila, proč se s křikem rozběhla ke Kopuli? Té její povídačce o tom, že ji vystrašilo ticho a že se jen pokoušela způsobit nějaký hluk, aby ho přerušila, neuvěřím ani za tisíc let.“

„Tomu se dá opravdu jen těžko uvěřit. Jenže jde o to, jak rychle její panika pominula. Než se k ní její 'rádobyzachránci' dostali, působila naprosto normálním dojmem. Já bych hádal, že ta životní forma udělala něco, co Marlene poděsilo — řekl bych, že stejně jako my nedokážeme pochopit její emoce, nedokáže ona pochopit naše — ale když viděla, co způsobila, bez meškání ji uklidnila. To by vysvětlovalo, co se stalo a znovu demonstrovalo povahu oné životní formy.“

Insignová se mračila. „S tebou je ten problém, Sievere, že máš nutkání vidět v každém — a ve všem — něco dobrého. Na tvůj úsudek se nedá spoléhat.“

„Dá nebo nedá, sama zjistíš, že se Marlene nemůžeme nijak postavit. Cokoli se rozhodne udělat, to taky uskuteční, a ti, co se jí postaví, skončí hekající bolestí nebo rovnou v bezvědomí.“

„Ale co je to za životní formu?“

„Nevím, Eugenie.“

„Nejvíc ze všeho mi teď nahání hrůzu otázka: Co zamýšlí s Marlene?“