Crile sevřel rty, ale neřekl nic.

Téměř bojácně se Wendelová otázala: „Ale celé ty roky jsem byla s tebou já, Crile. Kdyby ses musel rozloučit se svou dcerou — svým snem — stačila jsem ti já?“

„Mohl bych se zeptat: kdyby ses musela rozloučit se superluminálním přesunem, stačil jsem ti já?“

Zdálo se, že nikdo z nich nenachází slova, ale potom se ozvala Wendelová:

„Jsi hned na druhém místě, Crile, ale bylo to krásné druhé místo. Děkuji.“

Fisher se pohnutě zachvěl. „Mluvíš mi z duše, Tesso, něco, čemu bych na začátku nikdy neuvěřil. Kdybych neměl dceru, existovala bys pro mě jen ty. Skoro si přeji —“

„Ne, nepřej. Být druhá mi stačí.“

Vzali se za ruce. Mlčky. Dívali se na hvězdy.

Dokud Merry Blankowitzová nestrčila hlavu do dveří. „Kapitánko Wendelová, Wua něco napadlo. Říká, že to věděl od samého začátku, ale zdráhal se o tom zmínit.“

Wendelová vstala. „Proč?“

„Říká, že se vám o té možnosti kdysi zmínil a vy jste mu prý řekla, aby neblbnul.“

„Vážně? A co mě utvrdilo v přesvědčení, že jsem neomylná? Poslechnu si to teď znovu a jestli je to rozumná myšlenka, tak mu zakroutím krkem za to, že mi ji tehdy nevnutil.“

A odchvátala.

72

Fisher vydržel čekat pouze ten den a polovinu následujícího. Jako vždycky jedli všichni spolu, ale mlčky. Fisher nevěděl, jestli z nich někdo spal. On sám spal jen v krátkých úsecích a probouzel se do neutuchajícího zoufalství.

Jak dlouho to můžeme vydržet? pomyslel si druhého dne, když se podíval na krásu té nedostižné zářivé tečky na obloze, která ho ještě před nedávném na Zemi zahřívala a svítila mu na cestu.

Dříve či později zemřou. Moderní kosmická technologie jim sice může prodloužit život; recyklace byla také na slušné úrovni a dokonce i potrava by jim vydržela dlouho, kdyby se smířili s rasovými keksy bez chuti, které by jim nakonec zbyly. Mikrofúzní motory by také dlouho a pomaličku polykaly svou zásobu energie. Ale nikdo z nich by určitě nechtěl být udržován při životě tak dlouho, jak to možnosti lodi umožňovaly.

S vidinou vleklé, táhnoucí se, beznadějné, osamělé a neodvratné smrti před sebou by bylo nejrozumnější vzít si příslušnou dávku demetabolizéru.

Byla to oblíbená smrt sebevrahů na Zemi; proč by jí nemohla být i na palubě kosmického plavidla? Mohl jste — pokud jste chtěl — vzít dávku odpovídající jednomu dni běžného života a prožít ho, jak nejradostněji to jen šlo — s vědomím, že je tím posledním. Na jeho konci byste se cítil samozřejmě ospalý. Zívl byste a nechal se přenést z krajiny bdění do krajiny klidného spánku plného krásných snů. Spánek by se pomalu prohluboval, sny pomalu vytrácely a vy byste se neprobudil. Vlídnější smrt nikdo nevymyslel.

A potom, těsně před pátou večer lodního času, druhého dne po přechodu, který se stočil, místo aby proběhl po přímce, vtrhla Tessa dovnitř. Oči jí planuly a divoce oddechovala. Tmavé vlasy, v posledních letech hojně prokvetlé šedinami, měla rozcuchané.

Fisher vyděšeně vyskočil: „Je to zlé?“

„Ne, skvělé!“ vykřikla a spíše skočila, než si sedla do křesla.

Fisher si nebyl jistý, jestli se nepřeslechl, jestli to od ní nebyla jen ironie. Hleděl na ni a pozoroval, jak se pomalu začínala vzpamatovávat.

„Skvělé,“ zopakovala. „Skvělé! Úžasné! Crile, díváš se na idiota. Pochybuji, že se z toho kdy vzpamatuju.“

„Tak co se stalo?“

„Čao-Li Wu znal odpověď. Celou dobu ji znal. Řekl mi to kdysi. Pamatuju se, jak mi to říkal. Před několika měsíci. Možná před rokem. Pustila jsem to z hlavy. Vlastně jsem ho ani pořádně neposlouchala.“

Musela se nadechnout. Vzrušení zcela narušilo přirozený rytmus její řeči.

Pokračovala: „Potíž byla v tom, že jsem se považovala za světovou autoritu na superluminální přesun a byla přesvědčená, že mi nikdo nemůže říct něco, co už jsem nevěděla nebo co mě už předtím nenapadlo. A když už mi někdo předložil něco nezvyklého, tak to muselo být prostě špatně a pravděpodobně i nesmysl. Chápeš, jak to myslím?“

Fisher temným hlasem pronesl: „Narazil jsem na takové lidi.“

„Každý je občas takový, za určitých okolností. Zvláště stárnoucí vědci, řekla bych. Proto se také z odvážných mladých revolucionářů vědy stávají po pár desetiletích staré fosílie. Představivost jim začíná obrůstat sebeláskou a to je konec. A to je teď můj konec… Ale dost. Trvalo nám to víc jak celý den, než jsme to pořádně rozpracovali, upravili rovnice, naprogramovali počítač a připravili nezbytné simulace k vyloučení slepých uliček. Normálně by to trvalo týden, ale popoháněli jsme se navzájem jako šílenci.“

Wendelová se v tom místě odmlčela, jako by chtěla nabrat dech. Fisher čekal, až bude pokračovat, povzbudivě přikývl a uchopil ji za ruku.

„Tohle už je složitější,“ pokračovala. „Pokusím se ti to vysvětlit. Podívej se — potřebujeme se dostat z jednoho bodu prostoru přes hyperprostor do druhého bodu prostoru a to v nulovém čase. Ubíráme se přitom určitou drahou, která je pokaždé jiná, v závislosti na výchozím a konečném bodě. Nevidíme ji, neuvědomujeme si ji, vlastně ji z časoprostorového hlediska ve skutečnosti ani nesledujeme. Její existence je víceméně nepochopitelná. Nazýváme ji 'domnělou dráhou'. Sama jsem ten koncept vypracovala.“

„Když ji nevidíš, ani si ji neuvědomuješ, jak můžeš vědět, že existuje?“

„Protože se dá vypočítat pomocí rovnic, které používáme k definování pohybu hyperprostorem. Rovnice nám určují onu dráhu.“

„Jak vůbec můžeš vědět, že rovnice popisují něco, co skutečně existuje? Když to může být pouhá — matematika.“

„Může. Já si to aspoň myslela. A nevěnovala tomu pozornost. To Wu mě upozornil, že to může být důležité — asi tak před rokem — a já, jako naprostý idiot, jsem to zavrhla. Domnělá dráha, řekla jsem mu, má zrovna tak domnělou existenci. Když se nedá změřit, tak leží mimo hranice říše vědy. Byla jsem tak slepá. Je mi ze sebe nanic, jen co na to pomyslím.“

„Dobrá. Řekněme tedy, že domnělá dráha nějakým způsobem přece jen existuje. Co potom?“

„V tom případě, prochází-li domnělá dráha okolím nějakého rozměrnějšího tělesa, působí na loď jeho gravitační vliv. To je ta ohromující novina, představující užitečný a zcela nový koncept — že gravitace může působit i podél domnělé dráhy.“ Wendelová zlostně zaťala pěsti. „Věděla jsem to, ale byla jsem přesvědčená, že pokud se loď bude pohybovat rychlostí mnohonásobně převyšující rychlost světla, nebude mít gravitace dostatek času, aby se dala na nějaké měřitelné úrovni pocítit. Dráha by tak, jak jsem se domnívala, představovala eukleidovsky rovnou přímku.“

„Což nebyla pravda.“

„Jak je vidět. A Wu to zdůvodnil. Představ si, že rychlost světla je nulový bod. Všechny nižší rychlosti budou mít zápornou velikost a všechny vyšší rychlosti velikost kladnou. V normálním vesmíru, ve kterém žijeme, tak budou všechny rychlosti, jak říká matematická konvence, záporné, protože takové vlastně musí být.

Dále — vesmír je založen na principu symetrie. Pokud je něco tak fundamentálního, jako je rychlost pohybu, vždycky záporná, potom by mělo něco, stejně tak fundamentálního, být vždycky kladné a Wu tvrdil, že to něco je gravitace. V normálním vesmíru je to vždycky přitažlivost. Každý hmotný objekt přitahuje jiný hmotný objekt.

Ovšem, letí-li něco superluminální rychlostí — tedy rychleji než světlo — potom je rychlost oné věci kladná a to druhé něco, které bylo kladné, se stává záporným. Jinými slovy, při superluminálních rychlostech je gravitace odpudivou silou. Každý hmotný objekt odpuzuje jiný hmotný objekt. Wu mě na to upozornil už kdysi dávno a já jsem ho neposlouchala. Prostě mi to šlo jedním uchem tam a druhým ven.“

Crile řekl: „Ale v čem je pak rozdíl, Tesso? Jestliže se pohybujeme obrovskou, superluminální rychlostí a gravitace nemá čas ovlivnit náš pohyb, stejně tak ho nemá čas ovlivnit ani gravitační odpudivost.“

„Ne, ne, tak to není, Crile. V tom je právě ta nádhera. Že se mění i tohle. V normálním vesmíru záporných rychlostí platí, že čím rychleji se objekt pohybuje vůči přitažlivému tělesu, tím méně gravitace onoho tělesa ovlivňuje směr jeho pohybu. Ve vesmíru kladných rychlostí, v hyperprostoru zase platí, že čím rychleji se pohybujeme vůči odpudivému tělesu, tím více jeho odpudivost ovlivňuje směr našeho pohybu. Nám to sice nedává smysl, protože jsme zvyklí na situaci, která existuje v normálním vesmíru, ale jakmile jsi donucen vyměnit znaménko plus za minus a naopak, zjistíš, jak všechno do sebe najednou zapadá.“