Ticho.

Vtom se narovnala. Ticho?

Vyšla ven přece proto, aby znovu zaslechla ten hlas. A aby tentokrát nekřičela. Nebála se. Kde je?

Jako by ji uslyšel, jako by ho přivolala –

„Marlene!“

Srdce jí maličko poskočilo.

Snažila se ovládnout. Nesmí dát najevo žádnou známku strachu nebo neklidu. Jen se rozhlédla a potom řekla, velmi klidně: „Kde jsi?“

„Není — třřř — třeba — ro — rozechvívat vzduch — mluvit.“

Hlas to byl Aurinelův, ale mluvil docela jinak než Aurinel. Jako by mu řeč dělala potíže, ale přitom se postupně zlepšoval.

„Zlepší se to,“ ozval se hlas.

Marlene mlčela. Tentokrát nepromluvila. Jenom v duchu přemýšlela — „Nemusím mluvit. Stačí jen přemýšlet.“

„Stačí, abys upravila strukturu. Jak to právě děláš.“

„Ale já tě slyším mluvit.“

„To jenom upravuji tvou strukturu. Je to, jako když mě slyšíš.“

Marlene si opatrně olízla rty. Teď se nesmí bát, nesmí nic, jen být klidná.

„Není tu nic — nikdo — koho bys ses měla bát,“ řekl hlas a už nebyl tak docela Aurinelův hlas.

Pomyslela si: „Ty slyšíš všechno, že?“

„Znepokojuje tě to?“

„Ano.“

„Proč?“

„Nechci, abys věděl všechno. Některé myšlenky si chci nechat pro sebe.“ (Pokusila se nemyslet na to, že právě takto mohou ostatní lidé reagovat na ni a snažit se ukrýt své pocity, jenže její myšlenka byla prozrazena hned v okamžiku, kdy se ji pokusila potlačit.)

„Ale tvá struktura je jiná než u ostatních.“

„Struktura?“

„Struktura tvé mysli. Ostatní jsou — spletené — pomotané. Tvá je — krásná.“

Marlene si znovu olízla rty a usmála se. Takže kdyby šly duše 'vidět', její by byla krásná. Měla triumfální pocit a s pohrdáním si vzpomněla na dívky, které měly jen — zevnějšky.

Hlas v její hlavě řekl: „Je tohle soukromá myšlenka?“

Marlene skoro nahlas odpověděla:

„Ano, je.“

„Cítím ten rozdíl. Nebudu na tvé soukromé myšlenky reagovat.“

Marlene pocítila náhlou touhu po chvále. „Viděl jsi hodně struktur?“

„Nahmatal jsem jich mnoho, co jste se tu vy, lidští tvorové, objevili.“

Vědomí si nebylo tím pojmenováním jisté, napadlo Marlene. Nereagovalo a Marlene to překvapilo. Překvapení tedy je soukromý pocit, když o tom teď tak přemýšlela, ale sama si ho tak neoznačila. Možná, že soukromé pocity jsou soukromé pocity bez ohledu na to, jestli je ona za takové považuje. Hlas řekl, že v tom dokáže rozpoznat rozdíl a zjevně mluvil pravdu. Asi se to projevovalo na struktuře.

Ani na to hlas nereagoval. Bude se ho muset zeptat přímo, aby mu dala najevo, že to není soukromá myšlenka.

„Projevuje se to na struktuře?“ Nemusela říkat nic bližšího. Hlas bude vědět, o čem mluví.

„Projevuje se to na struktuře. Všechno se na tvé struktuře projevuje, protože je tak výtečně vystavěná.“

Marlene doslova zavrněla blahem. Dočkala se své pochvaly. Bude jen správné, když 'mu' poklonu vrátí. „Ale tvoje musí být také výtečně vystavěná.“

„To je něco jiného. Moje struktura se rozpíná. Je jednoduchá v jednotlivých bodech a složitá, jen když jsou spolu. Tvoje je jednak složitá, žádná jednoduchost v ní není, a jednak jiná než ostatní tvého druhu. Ostatní jsou — zamotané. Nejde se k nim 'proklestit' — komunikovat. A úprava je ničí, protože struktura je křehká. To jsem nevěděl. Moje struktura není křehká.“

„A moje struktura je křehká?“

„Ne. Sama se upravuje.“

„Ty jsi zkoušel komunikovat s ostatními, že?“

„Ano.“

Erythrejská Nákaza. (Žádná reakce. Byla to soukromá myšlenka.)

Zavřela oči a vědomím se snažila zachytit a lokalizovat zdroj myšlenek, které k ní přicházely. Dělala to způsobem, kterému sama nerozuměla, možná úplně špatně, možná to nedělala vůbec. Tomu druhému vědomí mohla být její neobratnost k smíchu — jestli znalo něco, jako byl smích.

Žádná reakce.

Marlene si pomyslela: „Mysli na něco.“

V hlavě se jí ozvalo nevyhnutelné: „Na co mám myslet?“

Nepřicházelo to odnikud. Nepřicházelo to odtud, ani odtamtud, ani z žádného jiného místa. Přicházelo to z jejího vědomí.

Pomyslela (rozmrzelá nad svou neschopností): „Kdy jsi objevil moji strukturu?“

„Na novém přepravníku lidských tvorů.“

„Na Rotoru?“

„Na Rotoru.“

Najednou jí to došlo. „Tys mě chtěl. Volal jsi mě.“

„Ano.“

Ovšem. Proč jinak by chtěla jít na Erythro? Proč jinak by k Erythro toho dne, co za ní přišel Aurinel, aby jí řekl, že ji matka hledá, tak toužebně vzhlížela?

Stiskla zuby. Musí pokračovat v otázkách: „Kde jsi?“

„Všude.“

„Jsi planeta sama?“

„Ne.“

„Ukaž se mi.“

„Tady.“ Najednou měl hlas směr.

Hleděla do potůčku a najednou si uvědomila, že to byla jediná věc, kterou během myšlenkové komunikace s hlasem vnímala. Nic jiného kolem pro ni neexistovalo. Jako by se její vědomí samo uzamklo, aby mohlo lépe vnímat to jediné, co ho zaměstnávalo.

Ted' se rouška odestřela. Voda proudila podél kamenů, zurčela po nich, tvořila malé vírky v místech, kde se dělaly bublinky. Staré bublinky praskaly, na jejich místě se objevovaly nové, vytvářely vzory, které se v podstatě nikdy neměnily a v detailech nikdy neopakovaly.

Potom, jedna po druhé, bublinky neslyšně popraskaly a voda byla najednou hladká a beztvará, přestože se stále vyměňovala. Jak to, že viděla, že se vyměňuje, když byla beztvará?

Protože se v růžovém světle Nemesis neznatelně třpytila. Vyměňovala se a ona to viděla, protože odlesky světla tvořily v čeřící se vodě spirálovité obloučky. Nemohla od toho odtrhnout oči. Spatřila, jak se kruhy pozvolna složily do karikatury obličeje, dva temné kruhy jako oči, brázda jako ústa.

Její obrysy nabývaly, s rostoucím Marleniným úžasem, na ostrosti.

Nakonec viděla dokončenou tvář, hledící na ni pohledem prázdných očí. Přesto byla snadno k poznání.

Byla to tvář Aurinela Pampase.

75

Siever Genarr, rozvážně a zvolna, ve snaze brát celou záležitost s klidem, řekl: „A v tu chvíli jsi tedy utekla.“

Marlene přikývla. „Předtím jsem utekla, když jsem zaslechla Aurinelův hlas. Tentokrát, když jsem spatřila Aurinelův obličej.“

„To se dá pochopit —“

„Ty si mě dobíráš, strýčku Sievere.“

„Co mám dělat? Kopnout do tebe? Tak mě nech, abych si tě dobíral — když mi to dělá radost. Vědomí, jak ho nazýváš, si vypůjčilo Aurinelův hlas a obličej z tvé paměti, to je jasné. Musely v ní být velmi zřetelně uloženy. Jak blízká sis byla s Aurinelem?“

Podezřívavě na něj pohlédla. „Co tím myslíš? Jak blízká?“

„Nic tak hrozného. Byli jste přátelé?“

„Ano. Ovšem.“

„Byla jsi do něj zamilovaná?“

Marlene se odmlčela a stiskla rty. Potom odpověděla: „Řekla bych, že ano.“

„Mluvíš v minulém čase. Už nejsi?“

„A k čemu? On mě má za — malou holku. Mladší sestru, nanejvýš.“

„To není, vzhledem k okolnostem, zase tak nepochopitelné. Ale ty na něj stále myslíš — proto jsi přičarovala jeho hlas a potom i obličej.“

„Jak to myslíš 'přičarovala'? To byl opravdový hlas a opravdový obličej.“

„Jsi si jistá?“

„Ovšem, že jsem.“

„Řekla jsi o tom matce?“

„Ne. Ani slovo.“

„Proč ne?“

„Ach, strýčku Sievere. Vždyť ji znáš. Nemůžu vystát všechnu tu její — nervozitu. Já vím. Teď mi řekneš, že je to z lásky, ale co mi to pomůže.“

„Mně jsi to řekla, Marlene, a já tě mám taky hrozně rád.“

„Já vím, strýčku Sievere, ale ty nejsi tak emocionální jako ona. Ty se na věci díváš logicky.“

„Mám to brát jako poklonu?“

„Myslím to upřímně.“

„V tom případě si proberme po pořádku, logicky, co jsi zjistila.“

„Dobře, strýčku.“

„Výborně. Předně, na planetě je cosi živého.“

„Ano.“

„A není to planeta sama.“

„Ne, určitě ne. To popřel.“

„Ale je to jediná živoucí bytost.“

„Mám dojem, že je to jediná živoucí bytost. Problém je v tom, strýčku Sievere, že nejde o telepatii, jak se na ni obyčejně pohlíží. Prosté čtení myšlenek, rozhovor. Jsou to také dojmy, které tě znenadání zaplaví, jako by ses díval na celý obrázek a ne na jednotlivé kousíčky světla a stínu, které ho tvoří.“