Fisher polkl. „Zajisté nemáte jediný důvod se —“

„Mám na to všechny důvody. Doktorka Wendelová zde byla vždycky v choulostivém postavení — jako kolonista. To, doufám, nepopřete. Ze všech lidí, co jich na Zemi je, je to právě ona, na kom jsme nejvíce závislí, a přitom je kolonista. Musela být podrobena detailní psychologické analýze. Provedli jsme rozsáhlé psychologické studie, s i bez jejího vědomí, a jsme si docela jistí, že když se jí naskytne příležitost, tak se vydá na další průzkum. A my s ní nebudeme ve spojení. Nebudeme vědět, kde je ani co dělá. Nebudeme dokonce ani vědět, jestli je naživu.“

„A proč mi to všechno říkáte, řediteli?“

„Protože víme, že na ni máte velký vliv. Mohl byste ji usměrňovat — když budete dostatečně rozhodný.“

„Myslím, že můj vliv přeceňujete, řediteli.“

„Jsem si jistý, že ne. Vás jsme také pečlivě sledovali, a přesně víme, jak moc na vás naše drahá paní doktorka lpí — možná víc, než si vy sám uvědomujete. Také víme, že jste věrným synem Země. Mohl jste odejít s Rotorem, zůstat s vaší ženou a dcerou, ale vy jste se, přestože jste je tím ztratil, vrátil na Zemi. A co víc, udělal jste to s vědomím, že můj předchůdce, ředitel Tanayama, vás za vaše selhání, za to, že jste nedokázal získat informace týkající se hyperposilování, odepíše a že si tím možná zničíte kariéru. To vše mi stačí k tomu, abych spoléhal na to, že doktorka Wendelová bude pod vaší pevnou kontrolou a vrátí se nám co nejrychleji a vy sám že nám tentokrát — tentokrát — přinesete informace, které potřebujeme.“

„Vynasnažím se, řediteli,“ řekl Fisher.

„Neříkáte to příliš přesvědčivě,“ řekl Koropatský. „Pochopte přece důležitost toho, co po vás žádám. My prostě musíme vědět, co dělají, jak jsou silní a jak ta planeta vypadá. Jakmile toto všechno budeme vědět, pochopíme, co musíme udělat, jak silní musíme být a na jaký typ života musíme být připravení. Protože, Fishere, my tu planetu musíme mít a musíme ji mít teď. A nemáme jinou volbu, než použít planetu Rotořanů.“

„Pokud vůbec existuje.“

„To ani neříkejte,“ řekl Koropatský. „Závisí na tom osud Země.“

DVACET SEDM

ŽIVOT

59

Siever Genarr otevřel pozvolna oči a zamžoural do světla. Zpočátku měl problémy se zaostřením a nemohl rozpoznat předmět, který mu vyplňoval zorné pole.

Obraz se pomalu vyjasňoval a zakrátko Genarr rozeznal Ranay D'Aubissonovou, vedoucí týmu neurofyziků Kopule.

Genarr ze sebe zesláble vydal: „Marlene?“

D'Aubissonová byla zachmuřená. „Zdá se v pořádku. V této chvíli mi ale děláte starosti vy.“

Genarr ucítil, jak mu tělem projelo hrozné poznání a pokusil se ho potlačit svým černým humorem. Řekl: „To na tom musím být hůř, než jsem si myslel, když tu poletuje přízrak Nákazy.“

Potom, když D'Aubissonová neříkala nic, se ostře zeptal: „Je to tak?“

Zdálo se, že se probrala ze zamyšlení. Skláněla se nad ním, dlouhá a kostnatá, jemné vrásky kolem pronikavých modrých očí se prohloubily, když na něj pohlédla.

„Jak se cítíte?“ zeptala se ho a jeho otázku nechala bez odpovědi.

„Unaveně. Hrozně unaveně. Ale jinak dobře. Myslím?“ Stoupající intonací zopakoval svou dřívější otázku.

„Spal jste pět hodin,“ stále neodpovídala.

Genarr si povzdychl. „Stejně jsem unavený. A musím jít na záchod.“ A začal se namáhavě zvedat do sedu.

Na pokyn D'Aubissonové se rychle přiblížil nějaký mladík. Uchopil Genarra ohleduplně pod loktem, ale ten jeho ruku rozhořčeně setřásl.

D'Aubissonová řekla:

„Nechte si pomoci, prosím vás. Ještě jsme nestanovili diagnózu.“

Když byl za deset minut Genarr zpátky v posteli, sklíčeně pronesl:

„Žádnou diagnózu. Udělali jste mi snímek mozku?“

„Ano, jistě. Okamžitě.“

„A?“

Pokrčila rameny. „Nenašli jsme nic důležitého, ale to jste spal. Uděláme další, až budete vzhůru. A musíme provést i jiná vyšetření.“

„Proč? Copak nestačí snímek mozku?“

Povytáhla šedivé obočí. „Vy si myslíte, že ano?“

„Tohle na mě nezkoušejte. O co jde? Povězte mi to rovnou. Nejsem žádné malé dítě.“

D'Aubissonová si povzdychla. „Mozkové snímky případů Nákazy, jež jsme zaznamenali, ukazovaly zajímavé věci, ale nikdy jsme je nemohli srovnat s přednákazovým standardem, protože nikomu z postižených se před jejím vypuknutím snímek mozku nedělal. Než jsme zavedli pravidelné prohlídky a univerzální snímkovací program pro všechny obyvatele Kopule, přestalo k tak zřejmým případům Nákazy docházet. Věděl jste to?“

„Nesnažte se mě obelstít,“ řekl Genarr otráveně. „Ovšem, že to vím. Myslíte, že jsem ztratil paměť? Z toho tedy vyvozuju — vyvozovat totiž taky ještě zvládnu, abyste věděla — že přestože máte můj dřívější snímek a můžete si ho srovnat s tím, který jste mi právě udělali, nic významnějšího jste na něm nenašli. Je to tak?“

„K žádným důležitějším změnám zjevně nedošlo, ale možná je tam něco, co se dá považovat za subklinickou situaci.“

„Když jste nic nenašli?“

„Když přímo nevyhledáváte něco určitého, tak se stává, že nepostřehnete nějakou drobnou změnu. Koneckonců jste se zhroutil a to se vám přece běžně nestává, veliteli.“

„Tak mi tedy udělejte další snímek teď, když jsem vzhůru, a jestli tam bude něco tak drobného, že to uniklo vaší pozornosti, nějak to už přežiju. Ale teď mi povězte, co je s Marlene. Jste si jistá, že je v pořádku?“

„Řekla jsem, že se zdá být v pořádku, veliteli. Na rozdíl od vás jsme u ní nezaregistrovali žádné abnormální reakce. Ona se nezhroutila.“

„A je už v bezpečí uvnitř Kopule?“

„Ano, sama vás sem dovedla, chvilku předtím, než jste ztratil vědomí. Nepamatujete si to?“

Genarr zrudl a něco ze sebe vykoktal.

D'Aubissonová nasadila pobavený výraz. „Co kdybyste nám podrobně popsal, co všechno si pamatujete, veliteli. Povězte nám všechno. Každá maličkost může být důležitá.“

Genarrovy rozpaky se, tím, jak se snažil rozpomenout, ještě zvýšily. Připadalo mu, jako by se to stalo už velmi dávno, mělo to nejasné obrysy, stejně jako kdyby se snažil vzpomenout si na nějaký sen.

„Marlene si svlékala svůj E-oblek.“ Chabě dodal: „Že?“

„Přesně tak. Nechala ho tam, museli jsme pro něj někoho poslat.“

„No a když jsem si všiml, co dělá, tak jsem se ji samozřejmě pokusil zadržet. Vzpomínám si, že doktorka Insignová vykřikla, a to mě zalarmovalo. Marlene byla o kus dál po proudu potoka. Pokusil jsem se zakřičet, ale nemohl jsem ze sebe dostat ani hlásku. Pokusil jsem se k ní rychle dostat, rychle se — rychle se —“

„Rozběhnout,“ doplnila D'Aubissonová.

„Ano, ale — ale —“

„Ale zjistil jste, že nemůžete. Byl jste téměř paralyzován. Mám pravdu?“

Genarr přikývl. „Ano. Tak nějak. Pokoušel jsem se rozběhnout, ale — neměla jste někdy takovou tu noční můru, kdy vás někdo pronásleduje a vy se nijak nemůžete přinutit ke běhu?“

„Ano. Ty míváme všichni. Obvykle přichází, když se nám nějakým způsobem podaří zamotat ruce nebo nohy do přikrývek.“

„Měl jsem pocit, jako bych byl ve snu. Nakonec se mi podařilo vykřiknout, ale bez E-obleku mě určitě nemohla slyšet.“

„Měl jste pocit, že na vás jdou mdloby?“

„Ani ne. Jen pocit bezmoci a zmatku. Jako by ani nemělo smysl pokoušet se rozběhnout. Potom mě Marlene spatřila a rozběhla se ke mně. Nějak musela poznat, že jsem v maléru.“

„Nevypadalo to, že by měla s běháním nějaké problémy. Je to tak?“

„Ani jsem si neuvědomil, že běžela. Jakoby najednou byla u mě. Potom jsme — Musím se vám přiznat, Ranay. Potom si už nic nepamatuji.“

„Do Kopule jste vešli společně,“ doplnila ho klidně D'Aubissonová. „Pomáhala vám, podpírala vás. Jakmile jste byl v Kopuli, tak jste se zhroutil. A teď — vás mám tady.“

„A myslíte si, že mám Nákazu.“

„Myslím si, že jste zažil něco nenormálního, ale na mozkovém snímku vám nemohu nic najít, a to mě mate. To je všechno.“