„Nebuď si tím tak jistý. Je snazší něco okopírovat a vylepšit, než vymyslet. A pozemská vláda, vzhledem ke svým žalostným výsledkům ve vesmíru, kde kolonie mezitím dosáhly věku dospělosti, z psychologických důvodů zjevně prahne po neoddiskutovatelné prioritě.“ Pokrčila rameny. „Kromě toho potřebujeme víc času na prozkoušení Superluminalu v podmínkách nízké gravitace.“

„Ty vaše testy nikdy neskončí, že?“

„Nebuď netrpělivý. Tohle je tak nová a nevyzkoušená technologie a je tak nepodobná všemu, co kdy lidstvo mělo, že jí žádné testy navíc nemohou uškodit, zvláště když trochu tápeme v tom, jak přechod do a z hyperprostoru ovlivňuje intenzitu gravitačního pole. Vážně, Crile, nemůžeš nám mít za zlé, že jsme opatrní. Koneckonců před pouhými deseti lety byl superluminální let považován za teoreticky nemožný.“

„I opatrnosti může být někdy příliš.“

„Snad. Ale nakonec to budu já, kdo rozhodne, že už jsme udělali, co se po nás chtělo. Potom vystartujeme. Slibuji, že bezdůvodně čekat nebudeme. Nebude to zbytečná opatrnost.“

„Doufám.“

Wendelová na něj pochybovačně pohlédla. Musela se zeptat. „Víš, Crile, v poslední době jsi nějak nesvůj. Dva měsíce jsi hořel nedočkavostí, potom jsi nějakou dobu ochladl a teď jsi zase jako na trní. Stalo se snad něco, o čem nevím?“

Fisher se najednou uklidnil. „Nic se nestalo. Co by se mělo stát?“

Wendelové se zdálo, že se uklidnil příliš rychle, že přechod z napětí do pohody byl nanejvýš podezřelý. Řekla: „To se ptám já tebe, co se asi mohlo stát. Pokoušela jsem se tě varovat, Crile, že Rotor jako fungující svět pravděpodobně nenajdeme, pokud ho vůbec najdeme. Nenajdeme — pravděpodobně nenajdeme žádného z jeho obyvatel naživu.“ Vyslechla si jeho umíněné mlčení a potom dodala: „Copak jsem tě na takovou možnost neupozorňovala?“

„Častokrát,“ odvětil Fisher.

„A ty se zatím chováš, jako by ses už nemohl dočkat něčeho, z čeho se jisto jistě vyklube šťastné shledání. Je nebezpečné spoléhat na klamné naděje, stavět na nich všechno. Co je příčinou tak náhlé změny tvého postoje? Mluvil jsi s nějakým neospravedlnitelným optimistou?“

Fisher zrudl.

„Proč bych musel s někým mluvit? Proč bych sám nemohl dojít v této nebo kterékoli jiné věci k nějakému závěru? To, že nerozumím teoretické fyzice a ty ano, ještě neznamená, že jsem natvrdlý nebo úplně tupý.“

„Ne, Crile. Nic takového jsem si o tobě nikdy nemyslela, a ani jsem to nechtěla naznačit. Pověz mi, co si ty myslíš o Rotoru?“

„Nic světoborného ani duchaplného. Jenom bych řekl, že v prázdném prostoru se s velkou pravděpodobností nenajde nic, co by mohlo Rotor zničit. Je snadné říkat, že jestli Rotor vůbec dorazil k Sousední hvězdě, může už z něj být vrak, ale co je mohlo jak cestou, tak potom, co dorazili, zničit? Prosím tě, popiš mi nějaký konkrétní katastrofický scénář — kolize — jiné civilizace — cokoli.“

Wendelová naléhavým tónem odmítla: „Nemohu, Crile. Nemám žádné mystické vize toho, co se jim přihodilo. Jde jen o samotné hyperposilování. Je to nevypočitatelná technologie, to mi věř. Nepoužívá rovnoměrným způsobem prostor ani hyperprostor, ale klouže po jejich rozhraní, kolísá v krátkých periodách jak na jednu, tak na druhou stranu a přechází z prostoru do hyperprostoru a potom z hyperprostoru zpátky do prostoru a to i několikrát za minutu. Takže k takovému přechodu dojde během jejich cesty odtud k Sousední hvězdě miliónkrát i víc.“

„A co?“

„To, že přechod je mnohem nebezpečnější než úrovňový let v prostoru či hyperprostoru. Nevím, jak dalece Rotořané zvládli hyperprostorovou teorii, ale je pravděpodobné, že ji zvládli jen v základní formě, jinak by jistě vyvinuli opravdový superluminální let. Při našem projektu, který hyperprostorovou teorii rozpracoval do nejmenších podrobností, se nám podařilo stanovit, jaké vlivy má na hmotné objekty přecházení z prostoru do hyperprostoru a vice versa.

Pokud je objektem bod, nepůsobí na něj během přechodu žádné napětí. Pokud to však bod není — pokud je to trochu rozměrnější část hmoty, jako by byla naše loď — pak vždycky existuje omezený časový úsek, během kterého je jedna jeho část v prostoru a druhá v hyperprostoru. To vytváří napětí — jeho velikost závisí na velikosti objektu, fyzikálním složení, rychlosti přechodu a tak dále. Nebezpečí, které z jediného — či z tuctu přechodů — vyplývá, je dokonce i pro objekt velikosti Rotoru víceméně zanedbatelné.

Až se Superluminal vydá — superluminálně — na cestu k Sousední hvězdě, můžeme takových přechodů udělat celý tucet anebo taky jen dva. Bude to bezpečný let. Naproti tomu, během letu s hyperposilováním dojde k milionu takových přechodů, abys věděl, tedy vzroste pravděpodobnost výskytu osudného napětí.“

Fisher vypadal zděšeně. „Je to jisté?“

„Ne, nic není jisté. Je to statistická záležitost. Loď může projít miliony — nebo miliardami přechodů — bez toho, aniž by se něco přihodilo. Na druhou stranu může být zničena už při prvním přechodu. Ovšem pravděpodobnost něčeho takového každým přechodem rychle narůstá.

To tedy znamená, že Rotor se vydal na cestu jen s minimálními znalostmi o riziku, které s sebou přechody nesou. Kdyby věděli víc, tak by nikdy neodletěli. Je tedy velká pravděpodobnost, že nějakým napětím prošli, napětím, které mohlo být dostatečně slabé, aby jim umožnilo 'dopotácet' se k Sousední hvězdě, nebo takové, které bylo dostatečně silné, aby je zcela vymazalo ze světa. Proto tam můžeme najít vrak nebo taky vůbec nic.“

„Nebo kolonii, která přežila,“ odsekl rebelantsky Fisher.

„Nebo,“ připustila Wendelová. „Nebo se proti vší pravděpodobnosti můžeme sami dostat do osudného napětí a z toho důvodu nic nenajít. Chci po tobě, abys byl připravený, ne na určitosti, ale na možnosti. A pamatuj, že ti kdo na to pohlížejí bez podrobných vědomostí hyperprostorové teorie, mohou jen velmi těžko dojít k nějakým rozumným závěrům.“

Fisher upadl do hlubokého a zjevně sklíčeného ticha, zatímco Wendelová ho znepokojeným pohledem sledovala.

62

Pro Tessu Wendelovou byla Stanice čtyři podivným prostředím. Bylo to, jako kdyby někdo zamýšlel vybudovat malou kolonii, ale přitom ji vybavil jen jako kombinaci laboratoře s observatoří a startovací plošinou. Nebyly tam žádné farmy, žádné příbytky, nic z toho. co tvořilo příslušenství kolonie, byť už jakkoli malé. Dokonce jí chyběla i rotace, která by ji udělila příslušné pseudogravitační pole.

Ve skutečnosti nebyla stanice nic víc než vesmírná loď s nadbytkem prostoru. Přestože mohla být permanentně obydlená — za předpokladu, že by se zajistil nepřetržitý přísun potravin, vzduchu a vody (nějaká recyklace tam existovala, ale nebyla ekonomická) — bylo zřejmé, že by tam jednotlivec dlouho nevydržel.

Crile Fisher jízlivě poznamenal, že Stanice čtyři připomíná jednu ze starodávných kosmických stanic z počátků Kosmického věku, která nějakým nedopatřením přežila do dvacátého třetího století.

Ovšem v určitém ohledu byla přece jen jedinečná. Nabízela panoramatický pohled na systém Země-Měsíc. Z kolonií, které Zemi obíhaly, šlo obě tělesa jen zřídkakdy spatřit v jejich skutečné vzájemné poloze. Avšak ze Stanice čtyři nebyly Země a Měsíc vidět nikdy víc než patnáct stupňů od sebe, a jak se Stanice čtyři otáčela kolem gravitačního centra systému (tedy zhruba kolem Země), skýtal pohled na proměnlivé postavení obou těles, jak z hlediska polohy, tak i fáze a měnící se velikosti Měsíce (podle toho, zda pozorovatel stál na téže straně stanice, které odpovídala strana Země, nebo na opačné), nekonečnou, dech vyrážející podívanou.

Slunce bylo automaticky blokováno 'umzatem' (Wendelová se musela někoho zeptat, aby zjistila, že to znamená zkratku pro „Umělé zatmění“) a výhled na oblohu stanice se zhoršil pouze tehdy, když Slunce prošlo příliš blízko Měsíce nebo Země.

Nyní se projevil Tessin kolonistický původ, protože toto představení Země a Měsíce ráda sledovala, hlavně proto (vysvětlovala), že tak měla jistotu, že už není na Zemi.