„Je to jisté?“ zeptal se nevěřícně Fisher.

„Nevím, jestli si vědci jsou vůbec někdy něčím jistí. Ale zdá se, že si jsou dostatečně jistí, aby nás nutili začít s přípravami. Máme pět tisíc let a začínáme se superluminálními lety — za předpokladu, že loď bude fungovat.“

„Jestli doktorka Wendelová říká, že bude fungovat, řediteli, potom jsem přesvědčen, že fungovat bude.“

„Doufejme, že naše důvěra je namístě. Nicméně i pět tisíc let se superluminálním pohonem nás staví do nevýhodné pozice. Museli bychom zkonstruovat sto třicet tisíc kolonií jako byl Rotor, abychom evakuovali osm miliard pozemského obyvatelstva plus dostatek techniky a zvířectva k založení životaschopného světa. To je dvacet šest Noemových arch ročně, počínaje dneškem. A za předpokladu, že během příštích pěti tisíc let nedojde ke zvýšení počtu obyvatel.“

„Těch dvacet šest za rok bychom měli zvládnout,“ naznačil opatrně Fisher. „Naše znalosti a zkušenosti by se měly každým stoletím prohlubovat a populační politika už desítky let funguje skvěle.“

„Dejme tomu, ale teď mi povězte: když opravdu dostaneme celou pozemskou populaci ve sto třiceti tisících kolonií do kosmu, využijeme na to veškeré pozemské zdroje, plus ty z Měsíce, Marsu a z asteroidů, opustíme sluneční soustavu a vydáme se nazdařbůh směrem k Sousední hvězdě, kam všechny ty kolonie umístíme?“

„To nevím, řediteli.“

„Budeme muset nalézt nějakou planetu, dostatečně 'pozemskou' na to, aby byla schopná naši obrovskou populaci přijmout, protože na nějakou krajinotvorbu nebudou prostředky. Na tohle musíme myslet také a musíme na to myslet teď a ne za pět tisíc let.“

„I kdybychom vhodnou planetu nenašli, můžeme kolonie posadit na oběžné dráhy kolem vhodných hvězd.“ Fisher bez přemýšlení zakroužil prstem.

„Milý pane, to by nešlo.“

„Se vší úctou, řediteli, ale když to jde tady, ve sluneční soustavě…“

„To vám řekl kdo? Ve sluneční soustavě je planeta, která přes všechny kolonie, co tu máme, obsahuje 99 procent lidského rodu. My jsme lidstvo a kolonie, to je jen smetí, co nás obklopuje. Může smetí existovat samo o sobě? Na to nemáme žádný důkaz, já osobně si myslím, že ne.“

„Možná máte pravdu, řediteli,“ připustil Fisher.

„Možná? O tom není pochyb,“ rozhorlil se Koropatský. „Kolonisté si myslí, že námi opovrhují, ale ve skutečnosti jsme jejich dějinami, jejich modelem. Jsme pro ně nevyčerpatelným zdrojem inspirace, ke kterému se stále znovu a znovu vracejí. Kdyby zůstali sami, záhy by zdegenerovali.“

„Možná máte pravdu, řediteli, ale nic takového se nikdy nezkoušelo. Nikdy nenastala situace, kdy by se kolonie pokusily existovat bez planety —“

„Ale nastala, alespoň v analogii. V dějinách lidstva docházelo k tomu, že někteří lidé osídlili nějaký ostrov a izolovali se od hlavního proudu. Irové osídlili Island; Norové Grónsko; vzbouřenci ostrov Pitcairn; Polynésané Velikonoční ostrov. Výsledek? Kolonisté zdegenerovali a někdy vymřeli docela. Pokaždé došlo ke stagnaci. Civilizace se rozvíjela vždycky jen v kontinentálních oblastech nebo na ostrovech v jejich těsné blízkosti. Lidstvo potřebuje prostor, množství, rozmanitost, obzor, hranice. Chápete?“

„Ano, řediteli.“ (Za určitou hranicí už nemá smysl se hádat.)

„Takže,“ — a Koropatský si pedantsky přiložil pravý ukazováček na dlaň levé ruky — „musíme najít planetu, pro začátek alespoň jednu. Což nás znovu přivádí k Rotoru.“

Fisher udiveně povytáhl obočí. „K Rotoru, řediteli?“

„Ano. Je to čtrnáct let, co odešli. Co se s nimi mezitím stalo?“

„Doktorka Wendelová je toho názoru, že už nemusí být naživu.“ (Při těch slovech ho bodlo u srdce — jako vždycky, když na to pomyslel.)

„Já vím, že je. Už jsem s ní o tom hovořil a bez poznámek jsem si vyslechl její názor. Ale rád bych znal váš.“

„Žádný nemám, řediteli. Mám pouze toužebnou naději, že přežili. Mám na Rotoru dceru.“

„Třeba stále ještě máte. Myslete! Co by je mohlo zničit? Nějaká závada? Rotor nebyla loď, ale kolonie, která už padesát let neměla žádnou vážnější poruchu. Cestovala prázdným prostorem mezi námi a Sousední hvězdou, a co může být neškodnějšího než prázdný prostor?“

„Miniaturní černá díra, nepovšimnutý asteroid —“

„A důkazy? Jsou to jen dohady s téměř nulovou pravděpodobností, jak mi tvrdí astronomové. Nebo že by je zničilo něco z inherentních vlastností hyperprostoru? Experimentujeme s ním už celé roky a s ničím tak inherentně nebezpečným jsme se nesetkali. Zkusme tedy předpokládat, že Rotor bezpečně dorazil k Sousední hvězdě — pokud se vydal právě tam; ale všechno naznačuje, že by bylo nelogické myslet si něco jiného.“

„Rád bych tomu věřil.“

„Ale vyvstává jedna otázka: pokud je Rotor u Sousední hvězdy, co tam dělá?“

„Existuje.“ (Bylo to něco mezi prohlášením a otázkou.)

„Ale jak? Tím, že obíhá kolem Sousední hvězdy? Samotná kolonie na nekonečné, osamělé pouti kolem rudého trpaslíka? Nemyslím. Zdegenerovali by, to by si rychle sami uvědomili. A jsem si jistý, že by to netrvalo dlouho.“

„A vymřeli? To chcete říct, řediteli?“

„Ne. Vzdali by to a vrátili se domů. Uznali by svoji porážku a vrátili se do bezpečí. Nicméně to neudělali a víte, co mě napadlo? Napadlo mě, že u Sousední hvězdy našli obyvatelnou planetu.“

„Ale kolem rudého trpaslíka žádná obyvatelná planeta obíhat nemůže, řediteli. Je tam nedostatek energie, ledaže by byla velmi blízko, a tam už je zase příliš velký slapový vliv.“ Odmlčel se a zahanbeně zamumlal: „Vysvětlila mi to doktorka Wendelová.“

„Ano, mně to astronomové také vysvětlili. Ale —“ zavrtěl hlavou, „- zkušenost mě naučila, že bez ohledu na to, jak moc se vědci domnívají, že jsou si něčím jistí, příroda je vždycky dokáže nějak překvapit. V každém případě, vy doufám chápete, proč vás na tu cestu pouštíme, že?“

„Ano, řediteli. Váš předchůdce mi to přislíbil za mnou prokázané služby.“

„Já mám lepší důvod než jen to. Můj předchůdce, sice velký a pozoruhodný muž, byl ke konci života nemocným člověkem. Jeho odpůrci se domnívali, že se z něho stal paranoik. Věřil tomu, že Rotor věděl o nebezpečí, které Zemi hrozí, a odletěl, aniž by nás varoval, protože chtěl, aby Země byla zničena, a za to se chtěl Rotoru pomstít. Nicméně je mrtev a já jsem na jeho místě. A nejsem ani starý, ani nemocný, ani paranoidní. Za předpokladu, že Rotor je v bezpečí u Sousední hvězdy, není naším úmyslem jim ublížit.“

„To jsem rád, ale neměl byste si o tom promluvit spíše s doktorkou Wendelovou? Ona má být kapitánem lodi.“

„Doktorka Wendelová je kolonistka. Vy jste loajální Pozemšťan.“

„Doktorka Wendelová svou loajalitu dokázala mnohaletou prací na superluminálním projektu.“

„O tom, že byla loajální projektu, není pochyb. Ale Zemi? Můžeme se na ni spolehnout a svěřit jí poselství, které má Země v úmyslu předat Rotoru?“

„Smím vědět, řediteli, jaké úmysly vlastně Země s Rotorem má? Chápu to tak. že od myšlenky potrestat Rotor za to, že nás nevaroval, se upustilo.“

„Správně. Co chceme teď, je spojenectví, lidské bratrství, samé nejupřímnější záměry. Navázat přátelské styky a co nejrychleji se vrátit s co největším počtem informací o Rotoru a jeho planetě.“

„Když tohle řeknete doktorce Wendelové — když jí to takto vysvětlíte — tak určitě vaše poselství předá.“

Koropatský se ušklíbl. „Jeden by tomu věřil, ale víte, jak to je. Je to žena, která už není právě nejmladší. Krásná žena — to se musí nechat — ale je jí už přes padesát.“

„A co má být?“ (Fisher se cítil dotčen.)

„Určitě si uvědomuje, že když se po úspěšném superluminálním letu a s nesmírně cennými zkušenostmi vrátí zpátky, bude pro nás ještě důležitější než kdy předtím; že ji budeme potřebovat při projektování nových, lepších, modernějších superluminálních plavidel; že bude muset školit mladé lidi na superluminální piloty. Určitě jí je jasné, že už ji do hyperprostoru nikdy znovu nepustíme, bude pro nás jednoduše příliš cenná, než abychom si mohli dovolit o ni přijít. A proto může na zpáteční cestě podlehnout pokušení a pustit se někam dál. Spatřit nové hvězdy, překročit nepoznané obzory, to všechno se pro ni může ukázat příliš silným lákadlem. Ale my jí nemůžeme dovolit riskovat víc než v tom jediném — a to nalézt Rotor, získat informace a vrátit se. Stejně tak si nemůžeme dovolit žádnou ztrátu času. Chápete?“ Hlas mu ztvrdl.