„Byl to pro mě šok, vidět jak, je Marlene v nebezpečí. Proč by si svlékala E-oblek, kdyby ne —“ najednou se zarazil..

„Kdyby nepodléhala Nákaze. Tak jste to myslel?“

„Napadlo mě to.“

„Ale vypadá, že je v pořádku. Chcete se ještě trochu prospat?“

„Ne. Udělejte mi další mozkový snímek a dohlédněte na to, aby dopadl dobře, protože teď, když jsem tu historku ze sebe vyklopil, mi je už o poznání líp. Hned potom se musím pustit do práce, vy ukrutnice.“

„I kdyby snímek mozku dopadl napohled dobře, veliteli, tak zůstanete přinejmenším čtyřiadvacet hodin na lůžku. Na pozorování, zajisté chápete.“

Genarr teatrálně zasténal. „To mi nemůžete udělat. Nemůžu tu přece celý den trčet a čučet do stropu.“

„To ani nemusíte. Můžeme vám sem dát stojan, abyste si mohl číst nebo se dívat na holovizi. Dokonce k vám pustíme jednu nebo dvě návštěvy.“

„A ty mě budou také pozorovat, předpokládám.“

„Je dost dobře možné, že jim položíme několik otázek. A teď znovu přichystáme zařízení na snímkování.“ Otočila se, ale potom se k němu s nevýrazným úsměvem znovu obrátila. „Je velmi pravděpodobné, že jste v pořádku, veliteli. Vaše reakce se mi zdají normální. Ale my musíme mít jistotu, chápete?“

Genarr něco zamručel a když se D'Aubissonová znovu obrátila, aby odešla, vyplázl na ni jazyk. To byla také normální reakce, napadlo ho.

60

Když Genarr opět otevřel oči, spatřil nad sebou smutné Eugeniiny oči.

Překvapeně si začal sedat. „Eugenie!“

Usmála se na něj, ale smutek jí ve tváři zůstal.

„Pustili mě k tobě. Prý jsi v pořádku.“

Genarr ucítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Věděl, že je v pořádku, ale bylo příjemné slyšet, že se to potvrdilo.

Hrdinským tónem prohlásil: „Ovšem, že jsem. Snímek mám v pořádku jak ve spánku, tak při bdění. Navždy. Jak se vede Marlene?“

„Její mozkový snímek je také naprosto normální.“ Ale ani to nepozvedlo Eugeniinu náladu.

„Jak vidíš byl jsem Marlenin kanárek, jak jsem slíbil. Zapůsobilo to na mě, ať už to bylo cokoli, dřív než na ni.“ Ale potom změnil tón. Nebyl čas na žertování.

„Eugenie, jak se ti mám omluvit? Nejdřív jsem nedával pozor na Marlene a potom jsem byl zase příliš paralyzovaný strachem, než abych něco udělal. Dokonale jsem tě zklamal a to ještě potom, co jsem ti s takovou jistotou tvrdil, že se o ni postarám. Opravdu je to neomluvitelné.“

Insignová zavrtěla hlavou. „Ne, Sievere. Ani trochu to nebyla tvoje chyba. Jsem hrozně ráda, že tě dovedla zpátky.“

„Nebyla to moje chyba?“ Genarrovi to vyrazilo dech. Ovšem, že to byla jeho chyba.

„Ani v nejmenším. Existuje něco mnohem horšího než jen to, že si Marlene s takovou pošetilostí svlékla ochranný oblek nebo že jsi nebyl schopný včas zareagovat. Mnohem horšího. Tím jsem si jistá.“

Genarr ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Co může být mnohem horšího? pomyslel si. „O čem to mluvíš?“

Vyskočil z lůžka a najednou si uvědomil, že má holé nohy a na sobě zcela nevhodný župan. Spěšně přes sebe přehodil lehkou přikrývku.

„Sedni si a mluv,“ přikázal jí. „Je Marlene v pořádku? Víš o ní něco, co mi nechceš říct?“

Insignová se posadila a obdařila Genarra vážným pohledem. „Říkají, že je v pořádku. Mozkový snímek má naprosto normální. Ti, co se zabývají Nákazou, tvrdí, že nevykazuje žádné symptomy.“

„Tak proč tady sedíš a vypadáš, jako by nastal konec světa?“

„Myslím, že nastal, Sievere. Toho našeho ano.“

„Co tím chceš říct?“

„Nedokážu to vysvětlit ani logicky zdůvodnit. Musel bys mluvit s Marlene, abys to pochopil. Ona prosadí svou, Sievere. Vůbec jí nepřipadá, že by provedla něco špatného. Trvá na tom, že v E-obleku nemůže Erythro náležitě prozkoumat — ucítit ji, přesně takhle to řekla — a že nemá v úmyslu si ho ještě někdy obléknout.“

„V tom případě nepůjde ven.“

„Jenže Marlene říká, že půjde. Docela sebejistě. Kdy jen bude chtít, tvrdí. A sama. Viní se z toho, že tě nechala, abys šel s ní. Ne, že by jí bylo jedno, co se ti přihodilo, abys mě chápal. Opravdu, když mluvila o tom, co se ti mohlo stát, kdyby tě včas nedovedla do Kopule, objevily se jí v očích slzy.“

„A ani to ji nezviklalo?“

„Ne, to je na tom to nejdivnější. Teď si je jistá, že jsi byl v nebezpečí, že kdokoli jiný může být v nebezpečí. Ale ne ona. Je si tak jistá, Sievere, že bych —“ Zavrtěla hlavou a zašeptala: „Nevím, co mám dělat.“

„Je si od přírody tak jistá, Eugenie. Sama to víš lépe než já.“

„Ale ne takhle. Je to, jako by věděla, že ji nemůžeme zastavit.“

„Třeba můžeme. Promluvím si s ní, a jestli se vytasí s tím svým 'Nemůžeš mě zastavit', tak ji prostě pošlu zpátky na Rotor — a okamžitě. Byl jsem na její straně, ale po tom, co se mi stalo venku, se obávám, že budu muset být přísnější.“

„Jenže ty nebudeš.“

„Proč ne? Kvůli Pittovi?“

„Ne. Prostě nebudeš.“

Genarr na ni zíral, a potom se zaraženě zasmál. „Ale no tak, zas tak moc si mě kolem prstu neomotala. Možná si připadám jako hodný strýček Siever, Eugenie, ale tak hodný, abych jí dovolil riskovat, zase nejsem. Existují určité hranice a uvidíš, že vím, jak je vymezit.“ Odmlčel se a potom posmutněle pokračoval: „Zdá se, že jsme si vyměnili úlohy, ty a já. Do dnešního dne jsi to byla ty, kdo trval na tom, abychom ji zastavili, a já byl ten, kdo říkal, že to nemůžeme udělat. Teď je to naopak.“

„To proto, že tebe vystrašilo to, co se stalo venku, a mě to, co se stalo potom.“

„Co se stalo potom, Eugenie?“

„Já jsem chtěla vymezovat hranice, jakmile se vrátila do Kopule. Řekla jsem jí: 'Tak poslouchej, slečno, neopovažuj se se mnou takto mluvit, protože jinak neopustíš ani svůj pokoj, natož Kopuli. Zamknu tě, když bude třeba i svážu, a první raketou se vrátíme na Rotor. Chápeš, byla jsem tak vzteklá, že jsem jí vyhrožovala vším možným.“

„No a co udělala? Vsadil bych se o nevím co, že se nerozbrečela. Řekl bych, že zaskřípala zubama a postavila se ti na odpor. Je to tak?“

„Ne. Ještě jsem nebyla ani v polovině, když mi začaly drkotat zuby a ztratila jsem řeč. Zalila mě vlna nevolnosti.“

Genarr se zamračil:

„Chceš mi snad tvrdit, že si myslíš, že Marlene disponuje nějakou zvláštní hypnotickou silou, která nám může zabránit jí odporovat? To je přece nesmysl. Všimla sis u ní někdy předtím něčeho podobného?“

„Ne, jistěže ne. Dokonce ani teď ne. Ona s tím nemá nic společného. Musela jsem v tu chvíli, kdy jsem jí vyhrožovala, vypadat strašně, a to ji určitě vyděsilo. Byla velmi znepokojená. Je nemyslitelné, aby to způsobila ona a potom tak reagovala. A když jste vy dva byli venku a ona se svlékala, tak se na tebe vůbec nedívala. Byla k tobě zády. Dívala jsem se, takže to vím. A přesto jsi zjistil, že nemůžeš nijak zakročit, a když si ona uvědomila, že máš problémy, vrhla se ti na pomoc. Nemohla by ti to vědomě udělat a vzápětí reagovat takovým způsobem.“

„Ale to —“

„Ještě jsem neskončila. Po tom, co jsem jí pohrozila, nebo spíše po tom, co se mi nepodařilo jí pohrozit, jsem se už neodvážila říct jí něco, co by nebylo dokonale neutrální, ale můžeš si být jistý, že jsem ji nespustila z očí a přitom jsem se snažila, aby to nepoznala. V jednu chvíli se pustila do řeči s jedním ze strážných — máš jich tu všude plno.“

„Teoreticky,“ zabručel Genarr, „je Kopule vojenské stanoviště. Stráže pouze udržují pořádek, pomáhají, když je třeba —“

„To jistě,“ řekla Insignová s nádechem pohrdání. „Anebo se Janus Pitt jistí, aby vás měl všechny pod dohledem a pod kontrolou, ale to je vedlejší. Marlene se strážným chvíli rozmlouvala, vypadalo to, že se dohadují. Když Marlene odešla, tak jsem za ním přišla a zeptala se ho, co po něm Marlene chtěla. Zdráhal se mi to povědět, ale nakonec jsem to z něj vytáhla. Řekl, že chtěla, aby jí zařídil nějakou propustku, aby mohla z Kopule volně odcházet a přicházet.“

„Zeptala jsem se, 'Co jste jí na to řekl?