„Nejraději bych byla, kdybyste ty uzavřené E-vozy použili i teď.“

„To ne,“ vyděsila se Marlene. „V jednom dopravním prostředku už jsem venku byla. Chci jít pěšky. Chci — cítit zem.“

„Blázen,“ zavrtěla hlavou Insignová.

Marlene vybuchla: „Přestaneš konečně s těmi narážkami —“

„Kam se poděla tvá vnímavost? Neměla jsem na mysli Nákazu. Jen posedlost v běžném slova smyslu. Chci říct — ach, Marlene, já se z tebe zblázním.“

Potom řekla: „Sievere, když jsou ty obleky staré, jak můžeš vědět, že jsou nepropustné?“

„Protože jsme je zkoušeli, Eugenie. Ujišťuji tě, že jsou v pořádku. Nezapomeň, že jdu s ní a budu ho mít taky.“

Insignová zjevně hledala nějakou záminku. „A co když se ti najednou bude chtít —“ udělala rukou mnohoznačné gesto.

„Močit? To máš na mysli? O to je také postaráno, i když to není zrovna pohodlné. Jenže toho nebude zapotřebí. Vyprázdnili jsme své měchýře a na několik hodin jsme bez problémů — anebo bychom měli být. Taky nejdeme bůhvíjak daleko, takže se v případě potřeby budeme moci vrátit do Kopule. Už bychom měli jít, Eugenie. Venku jsou příznivé podmínky a toho bychom měli využít. Ukaž, Marlene, pomůžu ti s tím oblekem.“

„Jsi nějak moc horlivý,“ podotkla uštěpačně Insignová.

„Proč ne? Abych se přiznal, sám se rád podívám ven. Kopule ti může po čase snadno začít připadat jako vězení, abys věděla. Možná, že kdybychom chodili ven častěji, tak by naši lidé vydrželi v Kopuli déle. Tady máš, Marlene, teď už zbývá jen helma.“

Marlene zaváhala. „Ještě okamžik, strýčku Sievere.“ Nacpaná v obleku s napřaženou paží přistoupila k Insignové.

Insignová na ni chmurně shlížela.

„Mami,“ obrátila se k ní Marlene. „Znovu ti opakuju, buď klidná, prosím tě. Mám tě ráda a jen tak pro nic za nic bych tě strachu nevystavovala. Dělám to jenom proto, že vím, že se mi nic nestane a že k žádnému strachu není důvod. Vsadím se, že by sis sama nejraději nasadila E-oblek, abys mohla jít se mnou ven a neztratit mě z očí, ale neopovaž se to udělat.“

„Proč ne, Marlene? Nikdy bych si neodpustila, že jsem nebyla s tebou, abych ti pomohla, kdyby se ti něco stalo.“

„Ale mně se nic nestane. A i kdyby se stalo, k čemuž nedojde, co bys mohla dělat? Krom toho se Erythro tak bojíš, že tvoje psychika je pravděpodobně bezbranná vůči všem neznámým účinkům. Co kdyby Nákaza napadla tebe a ne mě? Jak bych s tím pak měla žít já?“

„Má pravdu, Eugenie,“ řekl Genarr. „Budu tam s ní já, a nejlepší, co můžeš udělat ty, je zůstat tady a být klidná. Všechny E-obleky jsou vybaveny vysílačkami. Marlene a já se navzájem uslyšíme a taky budeme ve spojení s Kopulí. Slibuji ti, že kdyby se začala chovat nějak divně, kdybych měl jen to nejmenší podezření, že něco není v pořádku, okamžitě ji dopravím do Kopule. A kdybych cítil, že něco není v pořádku se mnou, okamžitě se vrátím a Marlene přivedu s sebou.“

Insignová potřásla hlavou. Nevypadala, že by ji to uklidnilo. Dívala se, jak si nejprve Marlene potom Genarr nasadili helmy.

Byli blízko hlavní přechodové komory a Insignová sledovala, jak se otvírá. Otvírací proceduru znala dokonale — jak taky jinak, když je někdo kolonista.

Komora měla velmi jemnou regulaci tlaku vzduchu nutnou k tomu, aby vzduch z Kopule pronikal ven co nejrovnoměrněji a nikdy ne naopak — z Erythro do Kopule. Každou chvíli se prováděly automatizované kontroly propustnosti.

Potom se otevřely vnitřní dveře. Genarr vstoupil do přechodové komory a pokynul Marlene, aby ho následovala. Vstoupila dovnitř a dveře se zavřely. Oba jí na okamžik zmizeli z očí.

Insignová ucítila, jak jí vynechalo srdce.

Pozorovala signální světla a přesně věděla, kdy se otevřou a zase zavřou vnější dveře. Holovizní obrazovka se probudila k životu a ona na ní spatřila dvě postavy v oblecích, stojící na pustém povrchu Erythro.

Jeden z techniků podal Insignové malé sluchátko a ona si ho vložila do pravého ucha. Nad hlavu jí kdosi připevnil stejně malý mikrofon.

Hlas v uchu řekl: „Rádiový kontakt,“ a hned nato se ozval známý Marlenin hlas. „Slyšíš mě, mami?“

„Ano, miláčku,“ odpověděla Insignová. Vlastní hlas jí zněl vyschle a nezvykle.

„Jsme venku a je tu nádherně. Krásněji tu už ani být nemohlo.“

„Ano, miláčku,“ opakovala Insignová a cítila v sobě prázdnotu. Přemítala, jestli ještě někdy svou dceru uvidí při zdravém rozumu.

57

Sieveru Genarrovi bylo skoro do zpěvu, když vstoupil na povrch Erythro. Za jeho zády se zdvihala stěna Kopule, ale on k ní zůstával zády, protože pohled na něco tak ne-erythrejského by zkazil celý dojem.

Dojem? Zvláštní výraz pro něco, co se týkalo Erythro, protože v daném okamžiku neměl žádný smysl. Žil pod ochranou své helmy, dýchal vzduch z Kopule, tedy alespoň vyčištěný a upravený v Kopuli. Pod ochranou svého obleku nemohl cítit ani vůni ani 'chuť planety.

A přesto pociťoval něco, co mu dodávalo pocit zvláštního štěstí. Boty mu slabě šramotily o zem. Přestože povrch Erythro nebyl skalnatý, byl přece jen oblázkovitý a mezi kamením prosvítalo něco, co se dalo nazvat jedině půdou. Byl tam samozřejmě dostatek vody a vzduchu k tomu, aby narušil prapůvodní skalnatý povrch stejně, jako to v nespočetných bilionech udělali svou trpělivou prací, čítající miliardy let, kdysi možná i prokaryoti.

Půda vypadala měkká. Den předtím pršelo; mírné a vytrvalé erythrejské mrholení — přinejmenším této části Erythro. Půda byla proto ještě trochu mokrá a Genarr si představil jednotlivé kousíčky půdy, zrnka písku, hlíny a bláta, každý s čerstvě obnoveným mikroskopickým povlakem vody kolem sebe. Povlakem, ve kterém si vesele žily prokaryotní buňky, vyhřívaly se ve světle Nemesis a vytvářející z jednoduchých proteinových struktur struktury složitější, zatímco jiní prokaryoti, indiferentní na solární energii, zužitkovávali energii z pozůstatků bilionů jiných prokaryotů, umírajících každičkým okamžikem.

Marlene měl u boku. Dívala se vzhůru a Genarr měkce řekl:

„Nedívej se do Nemesis, Marlene.“

Její hlas zněl přirozeně. Nebyla v něm ani stopa po nějakém napětí nebo strachu. Spíše se v něm ozývala tichá radost. Řekla: „Dívám se na oblaka, strýčku Sievere.“

Genarr vzhlédl k obloze a po chvilce mžourání postřehl slabý zelenožlutý záblesk, oproti kterému se rýsovala načechraná oblaka příznačná pro krásné počasí, zachytávající světlo Nemesis a odrážející ho v nádherném oranžovém provedení.

Na Erythro panovalo nezvyklé ticho. Nebylo tam nic, co by mohlo vydávat zvuk. Nic živého nezpívalo, neřvalo, nevrčelo, nebučelo, neštěbetalo, necvrčelo ani nebzučelo. Občas jste za bouře mohli zaslechnout dunění hromu nebo zakvílení větru o náhodný balvan — foukal-li dost silně. Ale ve dnech nehybných a klidných, jako byl tenhle, bylo ticho.

Genarr promluvil jen proto, aby se ujistil, že je opravdu takové ticho, a že znenadání neohluchl. (Ve skutečnosti ohluchnout nemohl, protože slyšel slabé šelestění vlastního dechu.)

„Jsi v pořádku, Marlene?“

„Cítím se nádherně. Tam nahoře je potůček.“ Chvatně přešla z chůze do klopýtavého běhu, E-oblek jí bránil v pohybu.

Řekl: „Dávej si pozor, Marlene. Uklouzneš.“

„Dám si pozor.“ Její hlas zvětšující se vzdálenost samozřejmě neztlumila, protože ho k němu neslo rádiové vlnění.

Najednou se v Genarrově uchu ozval hlas Eugenie Insignové. „Proč Marlene utíká, Sievere?“ A hned vzápětí dodala: „Marlene, proč utíkáš?“

Marlene se neobtěžovala s odpovědí, ale Genarr ano: „Jen se chce podívat na nějaký potůček tam nahoře, Eugenie.“

„Je v pořádku?“

„Ovšem, že je. Je tu až podivuhodně krásně. Po nějaké chvíli ti to tu ani nepřipadne pusté — spíše jako nějaký abstraktní obrázek.“

„Není čas na malířské kritiky, Sievere. Dávej pozor, ať se ti nevzdálí.“

„Buď klidná. Jsem s ní v neustálém kontaktu. V této chvíli slyší, co povídáš, a jestli ti neodpovídá, je to proto, že se nechce takovými bezvýznamnostmi zabývat. Klid, Eugenie. Marlene má radost. Nekaž jí to.“