Fisher měl oči dokořán. „Myslíš to, co používají doktoři v nemocnici?“

„Ovšem. Běžné lékařské a psychologické zařízení ke zjišťování mentálních poruch v ranném stadiu — ale z metrové vzdálenosti. Já potřebuji astronomické vzdálenosti. Není to nic nového. Stará věc, jen s obrovsky rozšířeným dosahem. Crile, jestli je Marlene naživu, tak bude na kolonii, na Rotoru. Rotor bude obíhat někde kolem té hvězdy. Říkala jsem ti, že nebude snadné zjistit jeho polohu. Když ho nenajdeme rychle, myslíš, že si budeme moci být jistí, že tam opravdu není — a ne, že jsme ho jen náhodou nezpozorovali, ostrůvek u oceánu jiných asteroidů? Máme snad po celé měsíce nebo roky pokračovat v pátrání, abychom se ujistili, ne že jsme ho nepostřehli, ale že tam opravdu není?“

„A neuronový detektor —“

„Najde Rotor za nás.“

„Nebude to stejně tak obtížné, zjistit —“

„Ne, nebude. Vesmír je přehlcený světelnými a rádiovými vlnami a všemožnými druhy záření a my musíme rozlišit jeden zdroj od tisíce, od milionu ostatních. Lze to provést, ale není to snadné a může to chvíli trvat. Ovšem elektromagnetické záření, příznačné pro vyšší nervovou činnost, je zcela jedinečné. Je velmi nepravděpodobné, že zachytíme více než jeden zdroj — a pokud ano, bude to proto, že Rotor postavil další kolonii. Tak je to, abys věděl. Chci najít tvou dceru stejně tak, jako ji chceš najít ty sám. A proč bych to dělala, kdybych nechtěla, abys letěl s námi? Poletíš.“

Fisher vypadal ohromeně. „A ty jsi to vnutila celému projektu?“

„Mám nad nimi nemalou moc, Crile. A nejen to — je to ale přísně tajné, proto jsem nemohla mluvit u lodi.“

„Áh? Nenapínej mě.“

Wendelová řekla hlasem, ve kterém se ozývala něha: „Crile, myslím na tebe mnohem častěji, než si dovedeš představit. Ani nevíš, jak hrozně bych tě chtěla ušetřit zklamání. Co když u Sousední hvězdy nic nenajdeme? Co když nám průzkum oblohy s určitostí řekne, že v blízkosti neexistuje žádná živoucí forma inteligentního života? Vrátíme se rovnou domů a ohlásíme, že jsme po Rotoru nenašli žádnou stopu? Jen se, prosím tě, teď nepoddej jedné z těch tvých nálad. Já netvrdím, že když nenalezneme u Sousední hvězdy známky inteligentního života, že to musí nutně znamenat, že Rotor a jeho obyvatelé jsou mrtví.“

„Co jiného by to mělo znamenat?“

„Mohli být se Sousední hvězdou tak nespokojení, že se rozhodli odejít jinam. Možná se zdrželi jen tak dlouho, aby mohli vydolovat z asteroidů nové suroviny, které budou potřebovat pro stavbu a revitalizaci mikrofúzních motorů, a hned letěli dál.“

„A kdyby to tak bylo, jak bychom se dozvěděli, kde jsou?“

„Jsou pryč skoro čtrnáct let. S hyperposilováním mohou cestovat pouze rychlostí světla. Jestli dosáhli některé hvězdy a usídlili se v její blízkosti, musí to být hvězda, která je od nás vzdálená v okruhu čtrnácti světelných let. A těch není moc. Při superluminální rychlosti je můžeme navštívit všechny. A s neuronovými detektory zase rychle zjistíme, zda se Rotor nachází v blízkosti některé z nich.“

„Taky mohou v této chvíli bloudit v prostoru mezi hvězdami. Jak bychom je lokalizovali potom?“

„Nijak, ale když za šest měsíců prozkoumáme neuronovými detektory tucet hvězd, namísto abychom ten čas strávili marným prohledáváním jediné hvězdy, tak se tím naše šance přinejmenším trochu zvětší. A když neuspějeme — a na takovou možnost se musíme připravit — tak se alespoň vrátíme se spoustou údajů o tuctu různých hvězd — bílém trpaslíkovi, horké, modrobílé hvězdě, hvězdě slunečního typu, dvojhvězdě, a tak dále. Je nanejvýš pravděpodobné, že se víc než na jednu takovou cestu už nikdy v životě nedostaneme, takže když už, tak už. Vejít do historie s pořádným rámusem, co ty na to, Crile?“

Crile zamyšleně odpověděl: „Asi máš pravdu. Pročesat tucet hvězd a nic nenajít bude už tak dost zlé, ale prohledat okolí jediné hvězdy a vrátit se s vědomím, že Rotor může být někde jinde, v dosažitelné vzdálenosti, jenomže jsme už neměli čas se nikam vydat, by bylo mnohem horší.“

„Přesně tak.“

Crile posmutněle slíbil:

„Zkusím si to zapamatovat.“

„Ještě něco,“ řekla Wendelová. „Neuronový detektor může zaznamenat i inteligenci, která není pozemského původu. To bychom si přece nemohli nechat ujít.“

Fisher vypadal polekaně. „Ale není to příliš pravděpodobné, že?“

„To tedy ne, ale kdyby k tomu došlo, o důvod víc nenechat si to ujít. Zvláště, nachází-li se v okruhu čtrnácti světelných let od Země. V celém vesmíru nemůže být nic tak zajímavého jako jiná forma inteligentního života — nebo taky nebezpečného. Museli bychom se o ní dozvědět víc.“

„Jaké jsou vůbec vyhlídky na zaznamenání inteligence nepozemského původu?“ zeptal se Fisher. „Neuronové detektory jsou konstruovány pouze na lidskou inteligenci. Mně se zdá, že bychom nerozpoznali ani život jako takový, natož inteligentní.“

„Možná se nám nepodaří rozpoznat přítomnost života, ale podle mě v žádném případě nemůžeme nezaznamenat přítomnost inteligence, a to, za čím jdeme, není život jako takový, nýbrž právě inteligence. A ta, ať už je jakákoli, jakkoli nezvyklá, jakkoli nerozpoznatelná, musí mít složitou strukturu, velmi složitou strukturu — přinejmenším tak složitou, jako je lidský mozek. A co víc, musí s sebou nést elektromagnetické interakce. Gravitační přitažlivost je velmi slabá; silné a slabé nukleární interakce mají příliš krátký dosah. A co se týče toho nového hyperpole, se kterým pracujeme při superluminálním pohonu, to, pokud víme, neexistuje nikde v přírodě, ale pouze jako výtvor inteligence.

Neuronový detektor dokáže zaznamenat nesmírně komplikované elektromagnetické pole, které znamená inteligenci, bez ohledu na její formu či chemické složení. A my budeme připraveni buď se něčemu přiučit, nebo vzít rychle nohy na ramena. A co se týče neinteligentního života, není vůbec pravděpodobné, že by mohl být technologické civilizaci, jako je naše, nebezpečný — přestože zajímavé by pro nás byly všechny formy cizího života, dokonce i na úrovni virů.“

„A proč se to musí všechno držet v tajnosti?“

„Proto, myslím si — vlastně vím, že nás Pozemský kongres bude chtít mít zpátky co nejrychleji, aby měli jistotu, že projekt byl úspěšný a tedy mohli začít s výstavbou lepších modelů luminálních plavidel založených na naší zkušenosti s prototypem. Ovšem já sama, pokud všechno proběhne v pořádku, si ráda prohlédnu vesmír a nechám je čekat. Netvrdím, že to udělám určitě, ale tuhle možnost si chci nechat v zásobě. Mám podezření, že kdyby věděli, o mých plánech — i když o tom přemýšlím jen teoreticky — pokusili by se utvořit posádku z lidí, kteří by se jejich rozkazům podřizovali ochotněji.“

Fisher se slabě usmál.

„Co je, Crile? Řekněme, že nenajdeme žádnou stopu po Rotoru a jeho obyvatelích. To by ses v tom případě jednoduše zklamaně vrátil domů? Celý vesmír na dosah a vzdát to?“

„Ne. Jenom nevím, jak dlouho to potrvá, než naistalují detektory a všechno, co sis ještě mohla navymýšlet. Za dva roky a něco mi bude padesát. A v padesáti jsou agenti pracující pro Úřad běžně stahováni z terénu. Dostanou nějaké teplé kancelářské křeslo na Zemi a do vesmíru už je nepustí.“

„No a?“

„Za dva roky a něco už neprojdu kvalifikací. Řeknou mi, že už jsem příliš starý, a žádný vesmír na dosah.“

„Hloupost! Mě pustí a je mi padesát už teď.“

„Ty jsi zvláštní případ. Je to tvá loď.“

„Ty jsi také zvláštní případ, protože na tobě budu trvat. Kromě toho pro ně nebude nic snadného sehnat pro Superluminal kvalifikované lidi. Všechno, co můžeme udělat, je přesvědčit je, aby se přihlásili dobrovolně. A přihlásit se musí: nemůžeme si dovolit dát loď do rukou nějakým nedobrovolným naverbovancům.“

„Proč by se neměli najít dobrovolníci?“

„Protože jsou to Pozemšťané, můj milý Crile, a vesmír je skoro pro všechny Pozemšťany něco jako postrach. Hyperprostor je pro ně ještě větší hrůza a oni se budou držet pěkně zpátky. Budeme tam ty a já a ještě tři dobrovolníci a můžu ti říct už napřed, že sehnat je bude problém. Už jsem si jich pěknou řádku předběžně obešla, a zatím mi, tak napůl, přislíbili účast dva, co za něco stojí: Čao-Li Wu a Henry Jarlow. Třetího ještě stále nemám. A i kdyby se, navzdory vší pravděpodobnosti, přihlásilo tucet dobrovolníků, tebe nevyškrtnou kvůli nikomu, protože když to nepůjde jinak, tak budu trvat na tom, abys šel se mnou jako můj velvyslanec k jednání s Rotořany. A když ti ani to nestačí, tak ti slibuji, že loď vystartuje dřív, než ti bude padesát.“