Marlene se na Genarra nedívala, tón jeho hlasu jí zjevně stačil. „Z toho, jak to říkáš, strýčku Sievere, mám dojem, že bys byl nejraději zpátky u Slunce.“

„Narodil jsem se tam a tak není divu, že mě někdy přepadne touha po domově.“

„Ale Slunce je žhavé a zářivé. To musí být nebezpečné.“

„Nedívali jsme se do něj. A stejně tak by ses neměla dívat příliš dlouho na Nemesis. Dívej se jinam, drahoušku.“

Přesto sám vrhl na Nemesis ještě jeden rychlý pohled. Visela na západní obloze, rudá a nesmírná, s viditelným průměrem na čtvrtém stupni oblouku, tedy osmkrát tak velká jako Slunce pozorované ze staré polohy Rotoru. Tiché červené kolečko světla, ale Genarr věděl, že (ač poměrně zřídkakdy) se stávalo, že vzplanulo a na jeho vyrovnané tváři se na několik minut ukázala bílá skvrnka, na niž se nedalo dívat pouhýma očima. Malé, temně rudé sluneční skvrny byly častější, ale hůře postřehnutelné.

Zabručel příkaz letadlu a to se stočilo tak, aby se jim Nemesis dostala ze zorného pole.

Marlene na Nemesis naposledy zamyšleně pohlédla a potom už se věnovala panoramatu Erythro, které se pod ní rozkládalo.

„Na tu všudypřítomnou růžovou barvu si člověk zvykne,“ řekla. „Po nějaké chvilce už mu tak růžová ani nepřipadne.“

Genarr si toho už také všiml. Jeho zrak rozeznával rozdílnosti v odstínech, takže se mu svět pod nimi zdál méně monochromatický. Řeky a jezírka byly narudlejší a tmavší než souš a obloha vypadala celkově tmavější. V atmosféře byla rozptýlena jen malá část z nachového svitu Nemesis.

Nejbeznadějněji však na Erythro působila její pustota. Rotor, i když v malém měřítku, měl zelená pole, žluté obilí, různobarevné ovoce, hlučná zvířata. Všechny barvy a zvuky patřící k lidskému společenství.

Zde panovalo jen ticho a nehybnost.

Marlene se zamračila. „Na Erythro je život, strýčku Sievere.“

Genarr nepoznal, jestli mu to Marlene oznamuje nebo se ho ptá nebo odpovídá na otázku, kterou jí prozradilo jeho tělo. Tvrdila mu to nebo potřebovala ujištění?

„Jistě,“ řekl. „Je ho tu plno. Je všude. A nejen ve vodě. Prokaryoti žijí i v mikroskopických vrstvičkách vody v částečkách půdy.“

V tom se před nimi na horizontu začal objevovat oceán, nejprve jako nepatrná tmavá čára, potom, jak se k němu letadlo přibližovalo, jako stále širší a širší proužek.

Genarr starostlivě vrhnul na Marlene postranní pohled, aby viděl, jak to na ni působí. O erythrejských oceánech už jistě četla a musela je vidět v holovizi, ale není nad skutečný zážitek. Genarr, který byl na Zemi jednou (jednou!) jako turista, už pobřeží oceánu viděl. Ovšem nad oceánem a z dohledu pevniny nebyl nikdy a sám nevěděl, jak na to bude reagovat.

Pobřeží se pod nimi převalilo a teď to byla pevnina, z čeho se stala světlejší čára za jejich zády a co nakonec zmizelo docela. Genarr se s podivným pocitem okolo žaludku podíval pod sebe. Vzpomněl si na jednu prastarou metaforu: „vínově rudé moře.“ Oceán pod nimi vskutku připomínal obrovskou, převalující se masu červeného vína, místy pokrytou narůžovělou pěnou.

V té ohromné vodní mase se nedalo orientovat, a nebylo ani kam přistát. Samotná podstata slova „poloha“ ztratila smysl. Přesto věděl, že kdyby se chtěl vrátit, stačilo pouze letadlu nařídit, aby je zavezlo zpět na pevninu. Mozek letadla neustále zaznamenával jejich polohu podle rychlosti a směru a věděl, kde je pevnina — dokonce i kde je Kopule.

Vletěli pod hustou vrstvu mračen. Oceán zčernal. Jedno Genarrovo slovo a letoun proletěl oblaky a vznesl se nad ně. Nemesis opět zazářila, zatímco oceán pod nimi už nebyl vidět. Namísto něho tam bylo moře růžových vodních kapiček, vzdouvající a přelévající se z místa na místo, takže za oknem občas proletěl cár mlhy.

Potom se mračna začala trhat a mezi jejich okraji znovu prosvitlo vínově temné moře.

Marlene se dívala, ústa pootevřená, dech neznatelný. Vydechla:

„To je všechno voda, že, strýčku Sievere?“

„Tisíce kilometrů všemi směry, Marlene — a místy deset kilometrů hluboká.“

„Kdyby tam člověk spadl, tak by se asi utopil.“

„To tě nemusí trápit. Naše letadlo do oceánu nespadne.“

„Já vím, že ne,“ řekla Marlene s naprostou samozřejmostí.

Za chvíli se jim naskytne další pohled, na který by ji asi měl připravit, napadlo Genarra.

Marlene mu přerušila myšlenky. „Znovu začínáš být neklidný, strýčku Sievere.“

Genarr se musel pousmát nad tím, s jakou samozřejmostí už bral Marleniny odhalovací schopnosti. Řekl: „Nikdy jsi neviděla Megas a já jsem přemítal, jestli ti ji mám ukázat. Totiž, k Megas je přivrácena jen jedna strana Erythro a Kopule byla postavena na opačné straně, takže na naší obloze se Megas nikdy neukáže. Ale když poletíme dál tímto směrem, dostaneme se Megas na dohled a uvidíme ji stoupat nad obzor.“

„To bych ráda viděla.“

„Jak si přeješ, ale připrav se na to. Je velká. Doopravdy velká. Skoro dvakrát tak objemná jako Nemesis, a vypadá to, jako by na nás měla každou chvíli spadnout. Někteří lidé ten pohled zkrátka neunesou. Ale nespadne. Zkus na to pamatovat.“

Vystoupali do větší výšky a zrychlili. Pod nimi ležel oceán, stále stejně vrásčitý a místy zakrytý mraky.

Za chvíli Genarr upozornil: „Když se podíváš před sebe, trošku doprava, uvidíš, jak se Megas začíná vynořovat nad horizontem. Natočíme se proti ní.“

Nejdříve to připomínalo tenký pruh světla lemující horizont, ale potom se to začalo pomalu zdvihat jako příboj. Nato se nad horizont vznesla stále se rozšiřující výseč temně rudého kruhu. Byl zřetelně tmavší než Nemesis, která byla stále viditelná na pravém boku vzadu za letadlem, poněkud níže nad obzorem.

Jak se Megas zvětšovala, během chvíle bylo jasné, že před nimi není úplný světelný kruh, ale jen něco víc než polokruh.

Marlene hloubavě pronesla: „Tak tohle je to, čemu se říká 'fáze', že?“

„Přesně tak. Vidíme jen část osvětlenou Nemesis. Jak se Erythro otáčí kolem Megas, vypadá to, jako by se Nemesis přibližovala k Megas, a my viděli stále menší a menší část osvětlené poloviny planety. Potom, když Nemesis proletí těsně nad nebo pod úrovní Megas, vidíme jen tenounký osvětlený obrys Megas; to je vše, co se dá zahlédnout z její osvětlené poloviny. Někdy Nemesis proletí za Megas. Dojde k zatmění Nemesis a na nebe vyjdou všechny matné noční hvězdy, ne pouze ty, které se ukazují i tehdy, když je Nemesis na obloze. Během zatmění můžeme vidět na nebi velký, temný kruh, v němž nesvítí ani jediná hvězda; podle něho poznáš, kde se Megas nachází. A když se Nemesis objeví na druhé straně, znovu uvidíš ten tenounký osvětlený obrys.“

„To je nádhera,“ řekla Marlene. „To je jako představení na obloze. A podívej se na Megas — všechny ty pohybující se pruhy.“

Rozprostíraly se přes osvětlenou část planety, široké, červeno-hnědé, promíchané s oranžovými proužky, a pomalu se proplétaly.

„To jsou bouřkové pásy,“ řekl Genarr, „s hroznými větry vanoucími sem a tam. Když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se někde utvoří skvrnka, zvětší se, kousek se posune, potom se roztáhne do šířky a zmizí.“

„To je jako holovizní představení,“ vydechla Marlene omámeně. „Jak to, že se na to lidé bez přestání nedívají?“

„Astronomové se dívají. Pozorují to svými přístroji, napojenými na počítač, umístěnými na této polokouli. Sám jsem to sledoval v naší observatoři. Víš, ve sluneční soustavě máme podobnou planetu. Jmenuje se Jupiter a je dokonce větší než Megas.“

Mezitím už nad obzor vystoupala celá planeta. Vypadala jako napuchlý balon, který na levé polovině nějakým zvláštním způsobem částečně uchází.

Marlene byla unesená: „To je krása. Kdyby Kopuli postavili na této straně Erythro, mohli by to vidět všichni.“

„To ne, Marlene. To by asi nešlo. Většina lidí nemá Megas ráda. Říkal jsem ti, že někteří mají pocit, že na ně Megas padá. Děsí je to.“

Marlene netrpělivě poznamenala: „Taková hloupá myšlenka může napadnout jen pár lidí.“

„Ze začátku. Ale hloupé myšlenky mohou být nakažlivé. Strach se šíří a někdo, kdo by se sám normálně nebál, se začne bát proto, protože se bojí jeho soused. Copak ses s něčím takovým ještě nesetkala?“