Fisher se usmál. „To mi spadl kámen ze srdce. Doufám, že při prvním letu budeš i ty. Tohle sis s ním vyjasnila?“

Wendelová zaklonila hlavu o pár centimetrů, jako by si Fishera chtěla lépe prohlédnout. „To už bylo těžší, milánku. Poslat do nebezpečí tebe se nerozpakovali ani vteřinu, jenže já, tvrdili mi, jsem pro ně nepostradatelná. Prý: 'Kdo by pokračoval v projektu, kdyby se vám něco přihodilo? Tak jsem jim řekla: 'Kdo? Kterýkoli z mých dvaceti podřízených, kteří toho o superluminální rychlosti vědí tolik, co já, a kteří mají mladší a pohotovější mozky. Samozřejmě lež, protože druhý takový jako já neexistuje, ale udělalo to na ně dojem.“

„Ale něco na tom, co říkali, přece jenom bude. Podstoupíš to riziko?“

„Ano. Za prvé, toužím po výsadě stát se kapitánem prvního superluminálního plavidla. Za druhé, jsem zvědavá, jak vypadá nějaká jiná hvězda, a mám zlost, že se k ní Rotořané dostali první, tedy pokud —“ Včas se zarazila. „A za třetí to nedůležitější, myslím, že chci konečně vypadnout ze Země,“ pronesla s nefalšovaným zavrčením.

Když potom leželi v posteli, řekla: „Až ta chvíle přijde a my se tam konečně dostaneme, to bude úchvatný pocit!“

Fisher neodpověděl. Přemýšlel o holčičce s nezvykle velkýma očima a o své sestře, a jak se na něj začala snášet dřímota, obě mu v hlavě jakoby splynuly v jednu osobu.

DVACET TŘI

LET

49

Přesun planetární atmosférou na dlouhou vzdálenost nebylo něco, co by kolonista chápal jako součást života. Pro malé vzdálenosti na koloniích postačily výtahy, nohy, nanejvýš elektrické vozíky. A pro cestování mezi koloniemi to byly zase rakety.

Mnoho kolonistů — přinejmenším ve sluneční soustavě — bylo tolikrát ve vesmíru, že pro ně bylo cestování vesmírem téměř stejně přirozené jako chůze. Ovšem kolonista, který by se vydal na Zemi, jediné místo, kde existovala atmosférická doprava, a použil letadla, byl výjimkou.

Kolonista, pro něhož bylo vakuum jako nejbližší přítel a bratr, pociťoval nezměrnou hrůzu pokaždé, když si představil hvízdání vzduchu okolo vozidla, které by pod sebou nemělo pevnou zem.

Cestování vzduchem však bylo na Erythro někdy nutností. Byl to velký svět, stejně jako Země. a stejně jako Země měl poměrně hustou (a dýchatelnou) atmosféru. Na Rotoru existovaly pilotní příručky, dokonce se tam našlo pár pozemských emigrantů se vzduchoplaveckými zkušenostmi.

A tak měla Kopule dvě malá letadla, možná trochu neohrabaná, trochu zastaralá, bez schopnosti pronikavě zrychlit nebo letět střemhlav — ale funkční.

Ve skutečnosti měla rotorská nevšímavost vůči vzduchoplavecké technice jednu výhodu. Letadla Kopule byla mnohem komputerizovanější než kterékoli plavidlo podobného typu na Zemi. Siever Genarr je vlastně bral jako komplikované roboty, kteří byli náhodou sestrojeni ve tvaru letadel. Erythrejské počasí bylo mnohem vlídnější než kdy mohlo být pozemské, protože nízká intenzita Nemesiina záření nestačila k nashromáždění energie potřebné pro velké a prudké bouře a tak bylo méně pravděpodobné, že by se jejich automatizovaná letadla někdy ocitla ve stavu ohrožení. Mnohem méně pravděpodobné.

Výsledkem toho bylo, že jednoduchá a nevzhledná letadla Kopule mohl řídit ve skutečnosti každý. Jednoduše jste letadlu řekl, co po něm chcete, a ono váš příkaz vykonalo. Pokud byl povel nejasný, nebo když připadal počítačovému mozku plavidla nebezpečný, požádalo vás o upřesnění.

Genarr sledoval, jak Marlene vystupuje do kabiny letadla a pociťoval přitom určité přirozené obavy určitě ne hrůzu jako do rtu se kousající Eugenie, která stála v úctyhodné vzdálenosti od celého výjevu. („Nechoď blíž,“ přikázal jí přísně, „zvláště, když se budeš tvářit, jako by ses dívala na počátek jisté katastrofy. Ještě by kvůli tobě začala panikařit.“)

Insignová si myslela, že k panice existují důvody. Marlene byla moc mladá, aby si pamatovala na svět, kde bylo létání běžné. Na raketu, která je dopravila na Erythro, reagovala klidně, ale jaká bude její reakce na něco tak neznámého, jako je let vzduchem?

Marlene zatím vylezla do kabiny a s naprosto klidným výrazem ve tváři se posadila do křesla.

Že by nechápala situaci? Genarr se zeptal: „Marlene, drahoušku, uvědomuješ si, co se teď chystáme udělat, že?“

„Ano, strýčku Sievere. Jdeš mi ukázat Erythro.“

„Ze vzduchu, na to nezapomínej. Poletíme vzduchem.“

„Ano. To už jsi říkal.“

„Nezneklidňuje tě ta představa?“

„Ne, strýčku Sievere, ale tebe ano a pořádně.“

„Jen kvůli tobě, drahoušku.“

„O mě se vůbec nemusíš starat.“ Když vylezl za ní nahoru a posadil se obrátila k němu klidnou tvář:

„Dokážu pochopit, že je matka tak znepokojená, ale ty jsi znepokojený ještě víc než ona. Sice se to snažíš obdivuhodným způsobem zakrývat, ale kdyby ses viděl, jak si olizuješ rty, asi by ses styděl. Máš pocit, že když se něco stane, bude to tvoje vina a ta představa je pro tebe nesnesitelná. Ale říkám ti znovu, nic se nestane.“

„Jsi si tím jistá, Marlene?“

„Naprosto. Na Erythro mi nic nehrozí.“

„To jsi tvrdila o Nákaze, ale teď mluvíme o něčem jiném.“

„To je jedno, o čem mluvíme. Na Erythro mi nic neublíží.“

Genarr slabě zavrtěl hlavou, nejistě a pochybovačně, a hned si přál, aby to mohl vzít zpátky. Věděl totiž, že Marlene si to přečetla tak snadno, jako kdyby to bylo vytištěno tím největším tiskacím písmem na obrazovce počítače. Ale záleželo na tom? Kdyby byl to gesto potlačil, a choval se, jako by byl ulitý z bronzu, stejně by ho dešifrovala.

„Pojedeme do přechodové komory a chvilku tam zůstaneme, abych mohl zkontrolovat reakce řídicího obvodu letadla. Potom projedeme další propustí a letadlo se vznese do vzduchu. Vzápětí dojde k akceleračnímu efektu, který tě vtlačí do křesla. Pak už poletíme a pod námi nic nebude. Doufám, že si to uvědomuješ?“

„Vůbec se nebojím,“ řekla Marlene tiše.

50

Letadlo drželo přímý kurz napříč pustou, zvlněnou krajinou.

Genarr věděl, že Erythro byla geologicky živá planeta a věděl také, že vypracované geologické studie ukazovaly, že v historii planety byla období, kdy byla hornatá. Na cis-megasovské polokouli, na jejímž nebi visel téměř nehybný, napuchlý ovál Megas — planety, kolem níž Erythro obíhala — ještě sem tam nějaké hory zůstaly.

Avšak zde, na trans-megasovské straně, byly vévodícím rysem dvou velkých kontinentů pláně a kopečky.

Marlene, která v životě hory neviděla, připadaly i zdejší nízké pahorky úchvatné.

Jistě, i na Rotoru byly potůčky, a z výšky, ze které se dívali na Erythro, vypadaly její řeky stejně.

Genarr si pomyslel: Marlene se bude divit, až je uvidí zblízka.

Marlene si zvědavě prohlížela Nemesis, která už přešla zenit a klesala k západu. „Nehýbe se, že, strýčku Sievere?“ zeptala se.

„Hýbe,“ odpověděl Genarr. „Přinejmenším Erythro se otáčí relativně k Nemesis, ale pouze jedenkrát za den, zatímco Rotor jedenkrát za dvě minuty. Pro srovnání — Nemesis se z pohledu Erythro pohybuje nejméně o 1/700 rychleji než z pohledu Rotoru. Vypadá to. jako kdyby stála na jednom místě, ale není to tak docela pravda.“

Krátce pohlédl k Nemesis: „Ty jsi vlastně nikdy neviděla pozemské Slunce, Slunce sluneční soustavy; a jestli jsi ho viděla, tak si to nepamatuješ, protože jsi tehdy byla ještě dítě. Z místa, kde se ve sluneční soustavě nacházel Rotor, vypadalo Slunce mnohem menší.“

„Menší?“ řekla Marlene udiveně. „Počítač mi řekl, že je to Nemesis, kdo je z těch dvou menší.“

„Ve skutečnosti ano. Ale Rotor je Nemesis mnohem blíž, než byl za starých časů Slunci, proto se Nemesis zdá větší.“

„Od Nemesis jsme vzdáleni čtyři miliony kilometrů, že?“

„Ale od Slunce jsme byli vzdáleni padesát milionů kilometrů. Kdybychom byli takto vzdálení od Nemesis, přijímali bychom méně než jedno procento množství světla a tepla, jaké přijímáme teď. A kdybychom byli tak blízko Slunci jako jsme Nemesis, tak bychom se vypařili. Slunce je mnohem větší, jasnější a teplejší než Nemesis.“