„Co je E-oblek?“

„Erythrejský oblek. Nic složitého — běžný skafandr, až na to, že se v něm nemusí držet přetlak proti vakuu. Je to nepropustná kombinace plastiku a textilu, která je velmi lehká a nebrání v pohybu. Helma s filtrem proti infračervenému záření už není tak běžná, navíc má přídavnou zásobu vzduchu a ventilaci. Výsledek je ten, že člověk v E-obleku není vlastně vystaven erythrejskému prostředí. Navíc s ní někdo bude.“

„Kdo? Nesvěřila bych to nikomu kromě sebe.“

Genarr se usmál. „Nikoho vhodnějšího si už ani nedokážu představit. Nic o Erythro nevíš a navíc se jí bojíš. Tebe bych se ven neodvážil pustit. Podívej se, jediný člověk, kterému to můžeme svěřit, jsem já a ne ty.“

„Ty?“ Insignová na něj civěla s otevřenou pusou.

„Proč ne? Nikdo nezná Erythro lépe než já, a jestli je Marlene k Nákaze imunní, tak já také. Za celých deset let se u mě nic neobjevilo. Co víc, umím řídit letadlo, což znamená, že nebudeme potřebovat pilota. A taky nezapomeň, že když budu s ní, budu ji mít víc na očích. A kdyby udělala něco nezvyklého, ať už by to byla jakákoli maličkost, tak ji bleskově dovezu nazpátek.“

„Což už bude, samozřejmě, stejně pozdě.“

„Ne. Nemusí být. Nesmíš se na Nákazu dívat jako na záležitost typu buď-anebo. Měli jsme i lehké případy, dokonce velmi lehké případy, a lidé, kteří jsou postiženi jen lehce, mohou vést víceméně normální život. Nic se jí nestane. Na to dám krk.“

Insignová seděla tiše v křesle, zdála se malá a bezbranná.

Genarr ji impulzivně položil ruku kolem ramen. „No tak, Eugenie, nemysli na to. Slibuji ti. že se ještě přinejmenším týden ven nedostane — možná i déle, když se mi podaří oslabit její odhodlání tím, že jí ukážu Erythro ze vzduchu. Během letu bude uvnitř letadla, kde bude stejně bezpečná, jako je tady. Teď se tě na něco zeptám — jsi astronom?“

Podívala se na něj a chabě odvětila:

„Víš, že jsem.“

„Tak to znamená, že se nikdy nedíváš na hvězdy. Astronomové se na ně nikdy nedívají. Hledí jen do těch svých přístrojů. Nad Kopulí je teď noc; nechceš jít se mnou nahoru na pozorovací plošinu? Obloha je bez jediného mráčku a není nad to dívat se jen tak na hvězdy, tiše a pokorně. Věř mi.“

47

Byla to pravda. Astronomové se na hvězdy nedívali. Nemuseli. Stačilo vydat teleskopům, kamerám a spektroskopům přes počítač, který přijímal naprogramované příkazy, příslušný povel.

A přístroje pracovaly, analyzovaly, prováděly grafické simulace. Astronom pouze zadal otázky a potom si prostudoval odpovědi. A k tomu nebylo třeba dívat se na hvězdy.

Jenže jak se má někdo dívat nečinně na hvězdy, napadlo ji. Může si něco takového astronom vůbec dovolit? Už jen ten pohled by ve vás měl vyvolat neklid. Cekala na vás práce, kterou bylo třeba udělat, otázky, které bylo třeba položit, záhady, které bylo třeba rozřešit, a po nějaké chvíli strávené četbou románu či sledováním nějakého holovizního představení se člověk stejně vrátil do laboratoře, aby se do něčeho pustil.

Právě cosi v tomto smyslu bručela směrem k Sieveru Genarrovi, který chodil po kanceláři a před odchodem kontroloval všechny 'nedodělky'. (Byl nevyléčitelným 'ověřovatelem nedodělků, vzpomněla si Insignová na dávné časy, když byli ještě mladí. Tehdy ji to rozčilovalo, ale možná to měla obdivovat. Siever měl tolik ctností, napadlo ji, Crile, na druhou stranu —)

Nemilosrdně odehnala myšlenky, které ji napadly, a namířila je jiným směrem.

Genarr jí právě říkal:

„Já sám na pozorovací plošinu vlastně taky moc nechodím. Vždycky jako by se našlo na práci něco důležitějšího. A když už se tam přece jen vydám, skoro pokaždé jsem tam sám. Bude milé mít tam jednou společnost. Pojď!“

Dovedl ji k malému výtahu. Bylo to poprvé, co se Insignová ocitla v Kopuli ve výtahu, a na malou chvíli se jí zazdálo, že je zpátky na Rotoru — až na to, že nepocítila žádnou změnu pseudo-gravitace, která by ji důsledkem Coriolisova efektu jemně přitiskla k jedné ze stěn, jak by tomu bylo na Rotoru.

„Jsme tady,“ řekl Genarr a pokynul, aby vystoupila. Učinila to se zvědavostí a stanula jakoby v prázdné prostoře. Téměř okamžitě zacouvala zpátky. „Nejsme venku?“ vyhrkla.

„Venku?“ zeptal se nechápavě Genarr. „Ach, myslíš jako venku, v erythrejské atmosféře? Ne, ne. Nemusíš mít strach. Jsme pod skleněnou polokoulí potaženou diamantovým povlakem, který nic nepoškrábe. Jistě, meteorit by ji rozbil, ale sousedství Erythro je bez meteoritů. Máte takové sklo i na Rotoru, však víš, ale“ — v hlase mu zazněla hrdost — „ne takové kvality a takových rozměrů.“

„Nějak ti tu dole dopřávají,“ řekla Insignová a zlehka natáhla ruku, aby se dotkla skleněné kupole a ujistila se o její existenci.

„Musí, aby sem dostali lidi.“ Stočil řeč zpátky ke kupoli: „Sem tam, samozřejmě, zmokne, ale to bývá stejně zamračeno. Když se vyjasní, rychle oschne. To, co po dešti na kupoli zůstane, se potom přes den očistí speciální saponátovou směsí. Posaď se, Eugenie.“

Insignová usedla do měkkého, pohodlného křesla, které se samočinně sklopilo, takže najednou zjistila, že hledí vzhůru. Zaslechla, jak pod Genarrovou váhou tiše zašumělo další křeslo. Nato v místnosti zhasly i lampičky, které osvětlovaly jednotlivé stolky a křesla. Ocitli se v temnotě neobydleného světa, na jehož nebi, bezmračném a tmavém jak černý samet, plápolaly zářivé jiskry.

Insignová zatajila dech. Teoreticky věděla, jak místní nebe vypadalo. Znala ho ze schémat, map, simulací a fotografií — znala ho z každičké stránky, kromě reality. Shledala, že si nevybírá zajímavé, něčím zvláštní objekty, záhady, které ji nutily pustit se do práce. Nedívala se na žádný objekt, ale na obrazce, které vytvářely.

V dávné prehistorii, napadlo ji, to bylo právě studium obrazců, jež si staré národy představovaly, a ne jednotlivých hvězd, co položilo základy astronomii.

Genarr měl pravdu. Mír se na ni snesl jako lehoučká, hebká pavučina.

Po chvíli téměř ospale pronesla:

„Děkuji ti, Genarre.“

„Za co?“

„Za to, že jsi se nabídl, že půjdeš s Marlene. Za to, že chceš pro mou dceru riskovat svůj rozum.“

„Ten neriskuju. Žádnému z nás se nic nestane. A kromě toho, mám k ní — takový otcovský vztah. Koneckonců, myslím, že jsme spolu kdysi ušli hodný kus cesty, Eugenie, ty a já, a já tě — vždycky jsem si tě moc vážil.“

„Já vím,“ řekla Insignová a cítila provinilé bodání na plicích. Vždycky věděla, co k ní Genarr cítil — nikdy to nedokázal skrýt. Než potkala Crila, byla s jeho city smířená, potom jí už jen vadily.

„Jestli jsem tě někdy, Sievere, zranila, tak je mi to opravdu líto,“ řekla.

„Není třeba se omlouvat,“ řekl tiše Genarr a potom následovalo dlouhé ticho — mír se ještě více prohloubil — a Insignová si najednou toužebně přála, aby nikdo nevstoupil a nezlomil to zvláštní kouzlo vyrovnanosti, které ji pevně drželo v objetí.

Po chvíli Genarr podotkl:

„Mám takovou teorii, proč lidé nechodí na pozorovací plošinu. Stejně tak na Rotoru. Všimla sis někdy, že pozorovací plošina na Rotoru také většinou zeje prázdnotou?“

„Marlene tam občas chodila,“ řekla Insignová. „Říkala, že tam bývala obvykle sama. Poslední rok nebo tak nějak, říkávala, že se ráda dívá na Erythro. Měla jsem ji poslouchat pozorněji — dávat pozor —“

„Marlene je výjimka. Myslím si, že to, co lidem nejvíce zabraňuje sem chodit, je tamto.“

„Co?“

„Tamto,“ řekl Genarr. Ukazoval na nějaký bod na obloze, ale ve tmě nebylo jeho ruku vidět. „Ta jasná hvězda; nejjasnější na obloze.“

„Myslíš Slunce — naše Slunce — Slunce sluneční soustavy.“

„Ano. To je ten vetřelec. Nebýt téhle jasné hvězdy, vypadalo by nebe skoro stejně, jako je vidět ze Země. Alfa Centauri je sice dost posunutá a Sirius je mírně vychýlený, ale to bychom si ani nevšimli. Když to přehlédneme, je obloha, na kterou se díváš, stejná, jakou ji viděli Sumeřané před pěti tisíci lety. Až na Slunce.“