„Z jakého důvodu, řediteli? Proč by se měl někdo domnívat, že jsme si něco takového vymysleli?“

„Jste naivní, drahá doktorko. Albert Einstein je už přes tři staletí považován za poloboha, který objevil kosmologii. Lidé si generaci za generací zvykali na myšlenku, že rychlost světla představuje konečnou a nepřekonatelnou mez a nebudou se jí chtít vzdát tak snadno. Dokonce i princip kauzality — a co už je pro člověka základnějšího než to, že příčina musí předcházet následku — se zdá být ohrožen. To je jedna věc.

Druhá věc, doktorko Wendeiová, je, že kolonie mohou shledat jako politicky výhodné přesvědčit své lidi a zároveň i Pozemšťany, že lžeme. Zmate nás to, vtáhne do polemik, promarní náš čas a jim poskytne možnost nás dostihnout. Takže se vás ptám: existuje jednoduchý důkaz o tom, že let, který byste v budoucnu podnikli, by byl opravdu legální?“

Wendelová mrazivě odpověděla: „Řediteli, po návratu můžeme nechat loď prohlédnout odborníky. Vysvětlíme jim použité technologie —“

„Ne. ne, ne, prosím vás. To stačí. To by přesvědčilo pouze kapacity stejně znalé jako jste vy.“

„Dobrá tedy. Když se vrátíme, přivezeme snímky vesmíru, na kterých bude vzájemná poloha nejbližších hvězd mírně odlišná. Podle změny jejich relativní polohy bude možné přesně vypočítat, kde jsme se relativně ke Slunci nacházeli.“

„Rovněž pro odborníky. Pro průměrného člověka naprosto nepřesvědčivé.“

„Budeme mít podrobné snímky hvězdy, kterou jsme navštívili. V každém ohledu zcela odlišné od snímků našeho Slunce.“

„Takovéhle věci se dělají v každém triviálním holovizním programu zabývajícím se mezihvězdnými lety. Malá obměna vědeckofantastické epiky. Nic víc než epizoda ze seriálu 'Kapitán Galaxie'.“

„V tom případě,“ řekla, či spíše podrážděně zasyčela Wendelová, „mě nic nenapadá. Když lidé neuvěří, tak tedy neuvěří. Tento problém budete muset zvládnout sami. Já jsem jen vědec.“

„No tak, doktorko. Ovládejte se, prosím. Když se Kolumbus před sedmi a půl stoletími vrátil ze své první plavby za oceán, nikdo ho z podvodu nenařkl. Proč? Protože si z nových břehů, které navštívil, přivezl domorodce.“

„Výborně. Jenže pravděpodobnost, že bychom někde narazili na život a přivezli s sebou jeho vzorky, je mizivá.“

„Třeba ne. Rotor, jak se obecně předpokládá, objevil pomocí své Dálkové Sondy Sousední hvězdu a zanedlouho poté opustil sluneční soustavu. A jelikož se nikdy nevrátil, je možné, že dorazil až k Sousední hvězdě a zůstal tam.“

„Tomu věřil i ředitel Tanayama. Ovšem taková cesta by jim s hyperposilováním zabrala přes dva roky. Je možné, že kvůli nějaké nehodě, poruše nebo psychologickým problémům cestu nikdy nedokončili. Tím by se také dalo vysvětlit, že se nevrátili.“

„Nicméně,“ řekl Koropatský s tichou umíněností, „dorazit mohli.“

„I kdyby dorazili, pravděpodobně zůstali na oběžné dráze kolem hvězdy, protože naděje, že by v jejím okolí našli obyvatelnou planetu, je nulová. Izolace, psychické napětí, které je nezdolalo během cesty, by je zdolalo tam, a v této chvíli už je z nich nejspíš jen mrtvá kolonie navěky kroužící kolem Sousední hvězdy.“

„Potom tedy chápete, že musí být naším cílem, protože jakmile tam dorazíte, musíte Rotor najít, mrtvý nebo živý, na tom nezáleží, a přivézt zpátky něco neklamně rotorského, aby všichni uvěřili, že jste opravdu podnikli cestu ke hvězdám a zpět.“ Široce se usmál. „I já bych tomu uvěřil a tím je zodpovězena má otázka, jak byste dokázala, že jste opravdu uskutečnili superluminální let. Teď víte, jaký bude váš úkol. Nemusíte mít žádné obavy, Země pro vás i nadále najde další finance, prostředky i pracovníky.“

Po obědě, během kterého nepřišla řeč na žádné technické detaily, Koropatský řekl Wendelové tím nejpřátelštějším tónem, ale přitom s více než mrazivým podtónem: „Ať je tomu jakkoli, nezapomeňte, že na to máte jen tři roky. Nanejvýš.“

44

„Takže mé rady ani nebylo zapotřebí,“ řekl Crile Fisher s mírným náznakem lítosti.

„Ne. Byli rozhodnuti pokračovat bez ohledu na hrozbu, že by nás někdo mohl předehnat. Jediné, co jim nedalo spát a čím by se Tanayama asi vůbec nezatěžoval, bylo to, aby je někdo neobvinil z podvodu. Předpokládám, že Tanayama chtěl pouze zničit Rotor. Až by toho docílil, mohl by si svět křičet: 'Podvod! Podvod! do ochraptění.“

„K tomu by nedošlo. Ujistil by se, aby mu loď přivezla zpátky něco, co by mu dokázalo, že je Rotor zničený. To by zároveň posloužilo za důkaz i světu. Co je vůbec ten nový ředitel zač?

„Pravý opak Tanayamy. Vypadá povolně, skoro až zakřiknutě, ale mám takový pocit, že Světový kongres brzy zjistí, že je stejně těžce manipulovatelný jako byl Tanayama. Musí se jen trochu rozkoukat, nic víc.“

„Z toho, cos mi řekla o vašem rozhovoru, mi připadá rozumnější než Tanayama.“

„Ano, ale ta jeho poznámka o podvodu — ještě teď mnou lomcuje vztek. Představ si, jak někoho napadne fingovat vesmírný let. Bude to asi proto, že Pozemšťané nemají smysl pro prostor. A to ani ten nejmenší. Je to tím, že máte celý nedozírný svět, který nikdy, až na pár nepatrných výjimek, neopouštíte.“

Fisher se usmál. „Já jsem zrovna jedna taková výjimka, která to udělala. A často. A ty jsi kolonista. Takže zarytá planetární krysa není ani jeden z nás.“

„To je pravda,“ řekla Wendelová a vrhla na něj postranní pohled. „Někdy mě napadne, že už ani nevím, že jsem vlastně kolonista.“

„Zato já na to nezapomínám nikdy, to si piš. Sice si bez přestání nehuhlám: 'Tessa je kolonista! Tessa je kolonista! ale pamatuji si to stále moc dobře.“

„A myslíš, že kromě tebe ještě někdo?“ Máchla rukou kolem dokola, jako by tím chtěla zahrnout veškerý prostor kolem sebe. „Zde — celé Hyper City pod nepředstavitelně přísným utajením — a proč? Kvůli kolonistům. Jenom proto, aby Země mohla přijít s fungujícím superluminálním plavidlem dřív, než s tím kolonisté vůbec začnou. A kdo má celý projekt pod palcem? Kolonista!“

„Tohle tě napadlo poprvé za těch pět let, co děláš na projektu?“

„Ne, napadne mě to vždycky jednou za čas. Nemůžu to pochopit. To nemají strach?“

Fisher se rozesmál. „Vždyť jsi vědec.“

„No a?“

„No a vědci jsou vlastně žoldáci bez závazků vůči jakékoli společnosti. Dej vědci nějaký fascinující problém, hodně peněz, vybavení a pomoc, a on po tom skočí a nebude ho zajímat, kdo to platí. Ruku na srdce — tobě vůbec nezáleží na Zemi nebo na Adelii či jakékoli jiné kolonii, dokonce ani na lidstvu jako takovém. Ty chceš pouze rozpracovat detaily superluminálního přesunu a nějaká loajalita je ti ukradená.“

Wendelová nakrčila nos:

„To je předsudek, který nepasuje na každého vědce. Možná ani na mě ne.“

„Jsem si jist, že oni si to uvědomují taky, takže jsi pravděpodobně pod neustálým dohledem. Některý z tvých nejbližších asistentů bude mít nejspíš jako důležitou součást své pracovní náplně neustálé sledování tvé činnosti a pravidelné podávání hlášení vládě.“

„Doufám, že nemluvíš o sobě.“

„Neříkej, že tě nikdy nenapadlo, že bych se tě mohl držet právě jako 'mámitel tajemství. “

„Abych řekla pravdu, tak napadlo — sem tam.“

„Jenže to není moje práce. Mám podezření, že naše vztahy jsou příliš intimní, než aby mi mohli důvěřovat. Vlastně jsem si celkem jistý, že sledují i mě, a že pečlivě hodnotí všechno, co udělám. Hlavně, že tě udržuju v blaženosti —“

,Jsi hnusný, Crile. Jak si můžeš dělat legraci z něčeho takového?“

„To vůbec není legrace. Jen se snažím být realistický. Až tě omrzím, ztratím své postavení. A nešťastná Tessa může být ne-produktivní Tessa, takže mě rychle odsunou z cesty a udělají místo pro mého nástupce. Koneckonců, tvá spokojenost je mnohem důležitější než moje a já uznávám, že je to jen správné. Chápeš můj realismus?“

Wendelová najednou natáhla ruku a pohladila Crila po tváři.

„Neboj se. Myslím, že na to, abys mě teď omrzel, jsem si na tebe už příliš zvykla. Za mého horkokrevného mládí mě možná muži mohli omrzet tak, abych se jich zbavovala, ale teď —“