„To nestojí za tu námahu, eh?“

„Když myslíš. Třeba jsem se nakonec zamilovala ~ svým způsobem.“

„Chápu, jak to myslíš. Střízlivá láska může být uklidňující. Ale řekl bych, že teď není vhodná chvíle to dokazovat. Nejdřív musíš strávit tu malou výměnu názorů s Koropatským a zbavit se žluče z těch řečí o podvodu.“

„To časem přejde. Ale je tu ještě něco. Jak už jsem ti řekla. Pozemšťané nemají vůbec žádný smysl pro prostor.“

„Ano, pamatuju se.“

„Tady máš příklad. Koropatský nemá ani ten nejzákladnější smysl pro prostor. Mluvil o cestě k Sousední hvězdě a nalezení Rotoru. Teď mi pověz, jak si to představuje? Kolikrát se stane, že objevíme nějaký asteroid a ztratíme ho dříve, než stačíme propočítat jeho dráhu? Víš, jak dlouho trvá, než se takový ztracený asteroid podaří znovu lokalizovat? A to přes všechno moderní vybavení a přístroje, co máme k dispozici? Někdy celá léta. Vesmír je veliký, i když jde o blízké okolí jedné hvězdy, a Rotor je malý.“

„Ano, ale asteroid musíme hledat mezi stovkami tisíc jiných asteroidů, kdežto Rotor je jediný objekt svého druhu v blízkosti Sousední hvězdy.“

„To ti napovídal kdo? I kdyby Sousední hvězda neměla planetární systém našeho typu, je krajně nepravděpodobné, že by ji neobklopoval nějaký planetární odpad.“

„Ale bude to mrtvý odpad, stejně mrtvý jako asteroidy. A Rotor je fungující kolonie a tedy vydávají široké spektrum záření, které půjde snadno lokalizovat.“

„Pokud Rotor bude fungující kolonie. Co když ne? Tak by to byl jen další asteroid, jehož nalezení by mohlo znamenat nadlidský úkol. Vůbec bychom to nemuseli do nějakého rozumného časového limitu zvládnout.“

Fisher nedokázal zakrýt svůj nemohoucí odpor.

Wendelová něco konejšivě zašeptala, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Nereagoval. „Ach, miláčku, přece víš, jak situace vypadá. Musíš se s ní vyrovnat.“

Fisher přidušeně řekl: „Já vím. Ale přežít mohli. Je to tak?“

„Mohli,“ odpověděla Wendelová s mírnou strojeností v hlase, „a pokud přežili, tím lépe pro nás. Jak už jsi řekl, bude mnohem snazší lokalizovat je podle jejich rádiového vysílání. A co víc —“

„Ano?“

„Koropatský chce, abychom přinesli zpátky důkaz toho, že jsme byli na Rotoru, myslí si, že tím nejlépe dokážeme, že jsme podnikli cestu do vzdáleného vesmíru a zpátky, cestu dlouhou celé světelné měsíce, popřípadě i roky. Až na to, že nevíme, co přesně bude dostatečně přesvědčivé? Řekněme, že najdeme nějaké bludné kusy kovu nebo betonu. Co myslíš, že by řekli? Kus železa, na kterém není nic typicky rotorského, a který jsme stejně dobře mohli už mít s sebou cestou tam. I kdybychom našli nějaký kousek očividně rotorského původu — nějaký artefakt, který mohl pocházet pouze z Rotoru — mohli by ho považovat za padělek.

Kdyby však Rotor žil a fungoval, možná bychom mohli přesvědčit některého Rotořana, aby se vrátil s námi. Rotořana už identifikovat lze. Otisky prstů, struktura sítnice, analýza DNA. Možná se i najdou kolonisté nebo Pozemšťané, kteří by toho určitého Rotořana, kterého bychom přivezli s sebou, znali. Koropatský bez ustání naznačoval, abychom udělali právě tohle. Oháněl se tím, že Kolumbus si ze své první cesty za oceán přivezl domorodé Američany.

Ovšem —“ Wendelová si zhluboka povzdechla a pokračovala, „existuje určitý limit, kolik toho můžeme s sebou vzít zpátky, živého nebo neživého. Jednou možná postavíme plavidla velká jako kolonie, ale naše první loď bude malá a (podle pozdějších měřítek) primitivní věcička, o tom nepochybuji. Možná vezmeme jednoho Rotořana, víc bychom nezvládli, a tak si budeme muset vybrat toho pravého.“

„Mou dceru Marlene,“ řekl Fisher.

„Třeba nebude chtít. Můžeme vzít jen toho, kdo si to bude přát. Mezi tolika tisíci se určitě někdo najde, možná i víc, ale jestli nebude chtít jít s námi ona —“

„Marlene bude chtít jít. Necháš mě s ní promluvit. Nějak ji přesvědčím.“

„Její matka bude třeba proti.“

„Nějak ji přesvědčím,“ opakoval Fisher umíněně. „Nějak to už udělám.“

Wendelová si znovu povzdechla. „Nemůžu tě nechat živit se touhle myšlenkou, Crile. Copak nechápeš, že tvou dceru s sebou vzít nemůžeme, i kdyby chtěla?“

„Proč ne. Proč ne?“

„Byl jí rok, když odešli. Nemá na sluneční soustavu žádné vzpomínky. Nikdo ve sluneční soustavě by ji nemohl identifikovat. Je velmi nepravděpodobné, že by tu o ní existovaly záznamy, které by se daly nezávisle ověřit. Ne, musí to být někdo přinejmenším ve středních letech, a zároveň někdo, kdo byl na jiných koloniích, nebo ještě lépe, na Zemi.“

Chviličku se odmlčela a nejistě pokračovala: „Například tvoje žena. Neříkal jsi jednou, že nějaký čas studovala na Zemi? Budou tam o ní záznamy a bude možno ji identifikovat. I když, abych řekla pravdu, mnohem raději bych vybrala někoho jiného.“

Fisher mlčel.

Wendelová, skoro plaše, dodala: „Je mi líto, Crile. Já si to tak nepřála.“

„Jen ať je Marlene naživu,“ dodal hořce Fisher. „Uvidíme, co se dá dělat.“

DVACET JEDNA

SNÍMEK

45

„Omlouvám se,“ řekl Siever Genarr, a podíval se přes svůj velký nos na matku a dceru takovým stylem, že by mu musely prominout, i kdyby nic neřekl. „Tvrdil jsem Marlene, že to není moc rušná práce a téměř vzápětí jsme měli menší krizi s dodávkou energie a já zjistil, že musím naši malou poradu odložit. Krize, vlastně to ani nebylo nic mimořádného, když se na to tak zpětně dívám, je v tuto chvíli za námi. Odpouštíte mi?“

„Zajisté, Sievere,“ řekla Eugenie Insignová značně nervózně. „I když netvrdím, že to byly veselé tři dny. Mám pocit, že každá hodina našeho pobytu zde zvyšuje Marlenino ohrožení.“

„Já z Erythro nemám nejmenší strach, strýčku Sievere.“

Insignová podotkla: „A nemyslím si, že proti nám může Pitt na Rotoru něco podniknout. Uvědomuje si to, jinak by nás neposlal sem.“

„A já se pokusím sehrát roli poctivého smírčího soudce a vyhovět vám oběma. Ať už Pitt může nebo nemůže provést něco přímo, zbývá hodně toho, co může udělat nepřímo, takže je, Eugenie, nebezpečné ze strachu z Erythro podceňovat Pittovo odhodlání a důvtip. Tak například, když se vrátíš na Rotor, porušíš tím jeho příkaz stran výjimečného stavu, a může tě strčit do vězení nebo poslat do exilu na Nový Rotor, nebo dokonce zpátky sem,“ řekl Gennar.

„Co se týče Erythro, nebezpečí Nákazy nepodceňujeme, přestože se zdá, že ve své prvotní virové podobě zanikla. Nechtěl bych Marlene vystavit nějakému riziku stejně jako ty, Eugenie.“

Marlene podrážděně zašeptala: „Žádné riziko neexistuje.“

„Sievere, nemyslím si, že bychom měli v tomto rozhovoru pokračovat za přítomnosti Marlene.“

„Mýlíš se. Chci, aby při tom byla. Mám dojem, že ví lépe než my oba, co by měla udělat. Ona je správcem své duše a naším úkolem je míchat se jí do toho co nejméně.“

Insignová vydala neartikulovaný zvuk. Genarr, jehož hlas o poznání ztvrdl, pokračoval: „Chci, aby Marlene u toho byla. Chci znát její názor.“

Insignová namítla: „Ale ty její názor přece znáš. Chce vyjít ven a ty tvrdíš, že jí musíme dovolit všechno, co si zamane, protože v ní vidíš něco magického.“

„O ničem magickém nepadlo jediné slovo, ani o tom, že bychom ji měli jen tak pustit ven. Navrhuji experiment. Se všemi patřičnými bezpečnostními opatřeními, samozřejmě.“

„Jakého druhu?“

„Tak za prvé bych chtěl mít snímek jejího mozku.“ Otočil se k Marlene. „Snad chápeš, Marlene, že je to nezbytné? Máš nějaké námitky?“

Marlene se mírně zakabonila. „Už mi dělali mozkové snímky. Každému kdysi dělali mozkový snímek. Než člověka pustí do školy, musí mu udělat mozkový snímek. Pokaždé, když ti dělají podrobné lékařské vyšetření, tak —“

„Já vím,“ přerušil ji chápavě Genarr. „Tak docela jsem zase ty tři dny nepromarnil. Mám tu“ — jeho ruka spočinula na stohu počítačových sestav na levém okraji stolu — „komputerizaci všech mozkových snímků, které ti kdy udělali.“