Fisher zavrtěl hlavou. „Ovšem, že jim to můžeš říct. A oni ti to také uvěří, protože to bude pravda. Můžou nás předehnat velmi snadno.“

„Ty jsi neslyšel, co jsem ti teď řekla?“

„Slyšel, ale na něco jsi zapomněla. Dovol trochu střízlivého uvažování, zvláště od někoho, koho jsi nazvala prvotřídním mámitelem tajemství.“

„O čem to mluvíš, Crile?“

„Tento velký skok od hyperposilování k superluminálnímu letu je velký skok jen pro toho, kdo začíná od úplného začátku jako ty. Kolonie však od začátku nezačínají. Vážně si myslíš, že o projektu nic neví, že neví o Hyper City? Vážně si myslíš, že já a mí pozemští kolegové jsme jediní mámitelé tajemství ve sluneční soustavě? Kolonie mají také své mámitelé, kteří pracují stejně usilovně a stejně účinně jako my. Tak například, o tvém příjezdu na Zemi věděli hned od prvního dne.“

„A co má být?“

„Nic, jen to, že to věděli. Myslíš si, že nemají počítače, které jim řeknou, že jsi psala a publikovala v daném oboru? Myslíš si, že k těm článkům nemají přístup? Myslíš si, že je nestudovali slovo od slova, a že nepochopili, že věříš, že superluminální rychlosti jsou teoreticky možné?“

Wendelová se kousla do rtu a řekla: „No —“

„Ano, jen se nad tím zamysli. Když jsi psala své názory na superluminální rychlost, byly to pouhé spekulace. Jediná jsi to považovala za možné. Nikdo tě nebral vážně. A najednou přijdeš na Zemi a zůstaneš na ní. Zmizíš z dohledu a nevrátíš se na Adelii. Možná, že neví o všech detailech tvé práce, protože zabezpečení tohoto projektu odpovídalo míře Tanayamova stihomamu. Přesto však už jen pouhý fakt, že jsi zmizela, o mnohém svědčí, a ve světle toho, co jsi publikovala, nemohou být žádné případné pochybnosti o tom, nad čím pracuješ.

Něco jako Hyper City se nedá udržet v naprosté tajnosti. Obrovské sumy, které se do projektu investují, musí zanechat viditelnou stopu. A tak se všechny kolonie pídí, po čem se dá, protože jednotlivé zlomky informací mohou v konečném součtu poskládat smysluplný celek. A každý takový zlomek jim umožní postupovat rychleji, než jsi mohla ty. Tohle všechno jim řekni, Tesso, kdyby náhodou vyvstala otázka o případném ukončení projektu. Můžeme být a taky budeme předehnáni, jestli se zastavíme. Tahle představa udrží nové lidi ve stejné nedočkavé obavě, v jaké byl Tanayama. Navíc to má tu výhodu, že je to pravda.“

Wendelová hodnou chvíli mlčela, zatímco Fisher ji pozorně sledoval.

„Máš pravdu, můj drahý mámiteli,“ řekla nakonec. „Udělala jsem chybu, když jsem tě tak bezmyšlenkovitě považovala víc za svého milence než rádce.“

„Proč by se to muselo vylučovat?“ zeptal se Fisher.

„Ačkoli,“ řekla Wendelová, „moc dobře vím, že tě ženou vlastní zájmy.“

„I kdyby to byla pravda,“ namítl Fisher, „co na tom záleží? Hlavně, že se naše zájmy ubírají stejným směrem.“

43

Konečně dorazila poslanecká delegace spolu s Igorem Koropatským, novým ředitelem Pozemského ministerstva bezpečnosti. Léta zastával v Úřadě různé vedlejší funkce, takže nebyl Tesse Wendelové zcela neznámý.

Byl to tichý člověk s hladkými, řídnoucími, šedivými vlasy a poněkud baňatým nosem, usedlou dvojitou bradou, napohled dobře živený a vyrovnané povahy. Bezpochyby bystrý člověk, ale postrádal onu Tanayamovu až chorobnou činorodost. To člověk poznal už z dálky.

Senátoři přišli samozřejmě s ním, jako by chtěli dát najevo, že tento nástupce je jejich majetkem, že je pod jejich kontrolou. Určitě si mysleli, že už to tak zůstane. Tanayama byl dlouhá a trpká lekce.

Nikdo se ani nezmínil o tom, že by se měl projekt ukončit. Naopak, chtěli, aby se urychlil — je-li to možné. Tessiny opatrné pokusy zdůraznit možnost toho, že by je kolonie mohly předehnat nebo se alespoň dostat do jejich těsného závěsu, byly přijaty bez připomínek jako fakt, o kterém není potřeba diskutovat.

Koropatský, kterému dovolili být jejich mluvčím a převzít na sebe odpovědnost, řekl: „Doktorko Wendelová, nechci po vás žádnou dlouhou, formální prohlídku Hyper City. Už jsem tu byl, a je pro mě v současné době důležitější strávit nějaký čas reorganizací Úřadu. Není to v žádném případě projev neúcty vůči mému váženému předchůdci, ale předání každého významnějšího administrativního tělesa z jedněch rukou do druhých vyžaduje značnou reorganizaci, zvláště bylo-li funkční období mého předchůdce tak dlouhé. Já sám od přírody nejsem žádný formalista. Promluvme si proto otevřeně a neformálně. Položím vám několik otázek, na které mi, doufám, odpovíte tak, aby tomu člověk skromných znalostí z daného vědního oboru, jako jsem já, bez potíží porozuměl.“

Wendeiová přikývla. „Udělám, co bude v mých silách, řediteli.“

„Dobrá. Kdy myslíte, že budete mít fungující superluminální vesmírné plavidlo?“

„Musíte si uvědomit, řediteli, že tato otázka je v podstatě ne-zodpověditelná. Jsme vydáni na milost a nemilost nepředvídatelným obtížím a závadám.“

„Počítejme s přiměřenými obtížemi a s žádnými závadami.“

„V tom případě, jelikož teoretickou stránku už máme zvládnutou a chybí už jen technická, když přispěje trochu štěstí, budeme mít superluminální plavidlo do tří let. Možná.“

„Jinými slovy, budete hotovi v roce 2236.“

„Určitě ne dřív.“

„Kolik osob unese?“

„Pět až sedm. Možná.“

„Jak daleko se dostane?“

„Jak daleko budeme chtít, řediteli. V tom spočívá kouzlo superluminální rychlosti. Je to cesta hyperprostorem, kde neplatí zákony běžné fyziky, dokonce ani zákon zachování energie a tak přesun o tisíc světelných let nestojí víc úsilí než přesun o jediný světelný rok.“

Ředitel se znepokojeně pohnul. „Nejsem fyzik, ale dělá mi potíže smířit se s představou prostředí bez jakýchkoli omezení. Copak tam neexistuje něco nemožného?“

„Omezení existují. Je zapotřebí vakua a gravitační síly, jež nedosahuje jisté hranice, abychom mohli uskutečnit přechod do hyperprostoru a zase zpátky. Jistě narazíme i na další omezení, která bude možná nutno prozkoumat pomocí zkušebních letů. Jejich výsledky si zřejmě vyžádají další odklad.“

„Až budete mít loď, kam bude směřovat váš první let?“

„Možná by bylo rozumné nejít napoprvé dál než, řekněme, k Plutu, jenže to by se mohlo považovat za neodpustitelnou ztrátu času. Jakmile budeme mít jednou v rukou technologii, umožňující nám putovat ke hvězdám, pokušení navštívit jednu z nich bude neodolatelné.“

„Řekněme Sousední hvězdu?“

„To by byl první logický cíl. Bývalý ředitel Tanayama chtěl zamířit právě tam, ale já si vás dovolím upozornit na další, daleko zajímavější hvězdy. Sírius je pouze čtyřikrát tak daleko. Měli bychom navíc možnost pozorovat bílého trpaslíka z těsné blízkosti.“

„Doktorko Wendeiová, domnívám se, že naším cílem musí být Sousední hvězda, i když ne nutně z důvodů, které poháněly ředitele Tanayamu. Řekněme, že poletíte k nějaké vzdálenější hvězdě —jakékoli jiné hvězdě — a vrátíte se. Jak dokážete, že jste vskutku byla v blízkosti jiné hvězdy?“

Wendelová vypadala překvapeně. „Dokázat? Slyším dobře?“

„Ano, jak byste vyvrátila tvrzení, že let byl ve skutečnosti fingovaný.“

„Fingovaný?“ Wendeiová se pobouřeně zvedla ze židle. „To si vyprošuji.“

Koropatského hlas najednou nabyl na důraznosti. „Posaďte se, doktorko Wendeiová. Nikdo vás z ničeho neobviňuje. Pokouším se jen vyvarovat možného konfliktu v budoucnosti. Lidstvo vstoupilo do vesmíru téměř před třemi staletími. Není to tak zcela zapomenutá historická epizoda a má světová podoblast si ji pamatuje zvlášť dobře. Když byly v těch šerých dobách pozemského šestinedělí vypuštěny první satelity, objevili se takoví, kteří tvrdili, že všechno, co satelity vysílaly, byl podvod. První fotografie odvrácené strany Měsíce byly prohlášeny za padělky. Dokonce i o prvních snímcích Země pořízených z vesmíru tvrdili ti, kteří věřili, že Země je plochá, že to jsou podvrhy. Když teď Země vyhlásí, že má superluminální pohon, může se dostat do podobných nesnází.“