„Ale něco zamlčuješ, strýčku Sievere,“ řekla Marlene klidně.

„Ach,“ protáhla triumfálně Insignová. „Co skrývá, Marlene?“

„Je neklidný. Nevěří tak docela mému pocitu bezpečí. Je na rozpacích.“

„To snad ne, Marlene. O tvém bezpečí jsem si naprosto jistý.“

Ale Marlene, v zápalu náhlého prozření, namítla: „Myslím, že proto jsi čekal ty tři dny, strýčku Sievere. Přesvědčoval jsi sám sebe, abych nepostřehla tvoji nejistotu. Jenže to nezabralo. Postřehla jsem ji stejně.“

„Když se to dá postřehnout, Marlene, tak jen proto, že mi na tobě tak záleží, že i nejmenší riziko považuji za nepřijatelné.“

Insignová vzplanula: „Když považuješ i to nejmenší riziko za nepřijatelné, jak si myslíš, že se asi cítím já jako matka? Takže, abys ulevil své nejistotě, porušíš lékařské tajemství a seženeš si Marleniny mozkové snímky.“

„Musel jsem se něco dozvědět. Taky jsem se dozvěděl. Jsou totiž nevyhovující.“

„V jakém směru?“

„V počátcích Kopule, kdy neustávaly případy Nákazy, jsme se zaměřili na vývoj detailnějšího mozkového snímkování a výkonnějšího programu pro počítač, který interpretuje údaje. Na Rotor se nikdy neposlal. Pittova přehnaná touha utajit Nákazu ho dovedla až k tomu, že odmítl vylepšený mozkový snímkovač, který jsme vyvinuli. Mohlo by to zavdat příčinu k nežádoucím otázkám a řečem. Z mého pohledu nesmysl, ale v tomto případě, jako i v mnoha dalších, Pitt prosadil svou. Proto tvrdím, že Marlene nikdy neudělali pořádný snímek mozku a chci, aby jí ho udělali na našem zařízení.“

Marlene ucouvla: „Ne.“

V Eugeniině obličeji kmitl plamínek naděje. „Proč ne, Marlene?“

„Protože když strýček Siever řekl, že — tak si najednou přestal být jistý.“

Ohradil se: „Ne, to není —“ Zmlkl, zdvihl ruce a nechal je beznadějně klesnout. „O co se to snažím? Marlene, drahoušku, když se ti najednou zdám nejistý, tak je to proto, že potřebujeme co nejpodrobnější mozkový snímek, aby nám posloužil jako standard tvého normálního mentálního stavu. Aby nám další mozkový snímek porovnáním řekl, že došlo k nějaké změně, v případě, že bys po styku s Erythro utrpěla třeba jen nejnepatrnější mentální poruchu, takovou, že by ji pouhým pohledem či rozhovorem nešlo postihnout. No a v momentě, kdy se zmíním o detailním mozkovém snímku, mě napadne možnost zjištění mentální změny jinak nezjistitelné — a sama myšlenka ve mně automaticky vyvolá znepokojení. To je to, co ty registruješ. No tak, Marlene, jak velké znepokojení ve mně registruješ? Jak velké?“

„Moc velké ne, ale je tam,“ řekla Marlene. „Vím jen to, že jsi znepokojený, ale nevím proč. Třeba je tenhle speciální mozkový snímkovač nebezpečný.“

„Jak by mohl? Použili jsme ho už tolikrát — Marlene, ty víš, že ti Erythro neublíží, a to, že ti mozkový snímek neublíží, nevíš?“

„Ne.“

„A víš, že ti ublíží?“

„Ne,“ připustila po nějaké chvilce neochotně Marlene.

„Jak si můžeš být jistá o Erythro a nejistá o mozkovém snímku?“

„Nevím. Prostě vím, že mi Erythro neublíží, ale jestli mi neublíží nebo ublíží mozkový snímek, nevím.“

Genarr se usmál. Nebylo zapotřebí žádných zvláštních schopností, aby člověk viděl, jak moc se mu ulevilo.

„Proč tě to tak těší, strýčku Sievere?“

„Protože, kdyby sis své intuitivní pocity vymýšlela — abys byla důležitá nebo jen tak z romantiky či z nějakého sebeklamu — aplikovala bys je na všechno. Ale to ty neděláš. Ty si vybíráš. Některé věci víš a některé věci nevíš. To mě daleko více utvrzuje v přesvědčení, že když tvrdíš, že víš bezpečně, že ti Erythro neublíží, je to fakt a už se ani trochu nebojím, že by mozkový snímek mohl ukázat něco zneklidňujícího.“

Marlene se obrátila k matce. „Má pravdu, mami. Cítí se teď o moc lépe a já se taky cítím líp. Je to jasné. Chápeš to, ne?“

„Nezáleží na tom, jestli to chápu,“ řekla Insignová. „Já se lépe necítím.“

„Ach, mami,“ zabručela Marlene. A hlasitěji ke Genarrovi: „Nechám se snímkovat.“

46

„To se dalo čekat,“ mumlal si Siever Genarr.

Pozoroval, jak se pomalu objevovaly a zase vytrácely barvy podivuhodných, téměř květnatých obrazců počítačové grafiky. Po jeho boku Eugenie Insignová pozorně sledovala monitor, ale nerozuměla ničemu.

„Co se dalo čekat, Sievere?“ zeptala se.

„Neumím ti to vysvětlit, protože tu jejich hantýrku neovládám. A kdyby ti to ozřejmila Ranay D'Aubissonová, která je v tomhle místní specialista, nerozuměl bych jí ani já, ani ty. Nicméně tohleto mi vysvětlila —“

„Vypadá to jako hlemýždí ulita.“

„To dělá to vybarvení. Ranay tvrdí, že je to víc znamení složitosti než nějakého konkrétního fyzického útvaru. Tahle část je atypická. Normálně ji v mozku nenajdeme.“

Eugenii se roztřásly rty: „Chceš říct, že už to dostala?“

„Ne, jistěže ne. Říkám atypická, ne abnormální. To přece nemusím zkušenému vědci, jako jsi ty, vysvětlovat. Musíš uznat, že Marlene opravdu je jiná. Svým způsobem jsem rád, že tam ta ulita je. Kdyby měla naprosto standardní mozek, nezbývalo by nám, než žasnout nad tím, proč je taková; odkud se bere ta její vnímavost. Umí to na nás tak šikovně zahrát, nebo jsme prostě hlupáci?“

„Ale jak víš, že to není něco — něco —“

„Zhoubného? Jak by mohlo? Shromáždili jsme všechny její mozkové snímky počínaje dětstvím. Tahle atypičnost tam byla vždycky.“

„To mi nikdo nikdy neřekl. Ani slovem mi to nikdo nikdy nenaznačil.“

„Ovšem, že ne. První mozkové snímky byly celkem primitivní a tohle neukázaly, alespoň ne tak, aby tě to udeřilo do očí. Ale když teď máme k dispozici nové mozkové snímkovače citlivé na každičký detail, můžeme se vrátit k těm starým a najít to na nich. Ranay to už taky udělala. Tahle vyspělá snímkovací technologie se už dávno měla stát rotorským standardem. Že to Pitt zarazil, byl jeden z jeho nejhloupějších tahů. Jistě, levný není.“

Insignová zamumlala:

„Zaplatím.“

„Neblázni. Její mozkové snímky jdou na účet Kopule. Koneckonců nám to může pomoct s vyřešením záhady Nákazy. Přinejmenším tohle budu tvrdit, jestli se mě na to někdy budou ptát. Tak vidíš, teď máme Marlenin mozek zaznamenaný tak komplexně jako nikdy předtím. Sebemenší případná změna se objeví na obrazovce.“

„Nemáš vůbec představu, jakou mi to nahání hrůzu,“ řekla Insignová.

„Chápu tě, vždyť víš. Ale ona si je tak sebejistá, že si nemohu pomoct a musím stát při ní. Jsem přesvědčený, že takový nezlomný pocit bezpečí z něčeho pramení.“

„A nevíš z čeho?“

Genarr ukázal na hlemýždí ulitu. „Ty to nemáš, já to nemám, takže nám nepřísluší říkat, odkud se ten její pocit bezpečí bere. Ale ona ano a tak jí musíme dovolit vyjít na povrch.“

„Proč ale riskovat její zdraví? Nechtěl bys mi vysvětlit, proč musíme riskovat její zdraví?“

„Ze dvou důvodů. Za prvé, působí dojmem, že je už rozhodnutá a já mám pocit, že dříve či později dosáhne všeho, k čemu se jednou rozhodne. V tom případě vyjde nastejno, jestli to uděláme dobrovolně nebo ne, protože bychom ji stejně dlouho nezadrželi. Za druhé, je možné, že se tím dozvíme něco víc o Nákaze. Co, nemám tušení, ale cokoli, i ta nejmenší drobnost, která by nám poskytla dodatečnou informaci o Nákaze, je k nezaplacení.“

„Ne na úkor rozumu mé dcery.“

„K tomu nedojde. Kvůli tobě, přestože Marlene důvěřuju a věřím, že v tom není žádné riziko, udělám všechno, abychom ho minimalizovali. Předně ji nepustíme na povrch hned. Například bych ji mohl vzít na vyhlídkový let po Erythro. Uvidí jezera, roviny, hory, kaňony. Můžeme letět dokonce až k moři. Má takovou zvláštní chladnou krásu — jednou jsem ho viděl — ale je pusté. Nikde nespatříš žádný život — až na prokaryoty ve vodě a ti jsou samozřejmě neviditelní. Je možné, že ji taková uniformní pustota odradí a přestane se o povrch Erythro zajímat.

A kdyby se přece jen chtěla podívat ven, ucítit erythrejskou půdu pod vlastníma nohama, dohlédneme na to, aby měla na sobě E-oblek.“