Fisher pokrčil rameny. „Ne, neslyšel, ale myslím, že Tanayama už jen kvůli své nenávisti potřebuje věřit, že nějaké nebezpečí existuje. Z toho potom člověk logicky vyvodí závěr, že nezbývá nic jiného, než vypracovat superluminální technologii, abychom mohli ve vesmíru lokalizovat jiné planety pozemského typu. Jen tak budeme schopni přesunout na jiný svět co největší množství zemské populace — kdyby došlo k nejhoršímu. Musíš uznat, že to dává smysl.“

„To ano, ale k tomu není třeba vymýšlet si nějakou katastrofu, Crile. To je přece přirozený názor, že lidstvo musí expandovat, i kdyby Zemi nehrozilo nejmenší nebezpečí. Přesunuli jsme se na kolonie a cesta ke hvězdám je jen další logický krok a pro tento krok musíme mít superluminální způsob cestování.“

„Ano, ale to by Tanayama považoval za příliš racionální vysvětlení. Kolonizace galaxie, to je něco, co rád přenechá generacím, které přijdou po nás. On chce pouze najít Rotor a potrestat ho za to, že opustil sluneční soustavu, aniž by bral ohled na zbytek lidstva. Toho se chce dožít a proto na tebe tak tlačí.“

„Může si tlačit, jak chce, stejně mu to nepomůže. Už je skoro mrtvý.“

„Kdo ví. Moderní medicína dokáže divy a pro Tanayamu doktoři udělají bezpochyby všechno možné.“

„Ani moderní medicína nemůže dělat zázraky. Ptala jsem se doktorů.“

„A oni ti odpověděli? Člověk by si myslel, že otázka Tanayamova zdraví je státním tajemstvím.“

„Ne pro mě, taky nezapomeň na okolnosti. Přišla jsem za lékařským týmem, který starocha ošetřuje, a řekla jsem jim, že bych chtěla postavit opravdové kosmické plavidlo pro lidskou posádku a že musím spěchat, abych to stihla dřív, než Tanayama zemře. Zeptala jsem se jich, kolik mám času.“

„A co ti řekli?“

„Že tak asi rok, to mi řekli. Nejvýš. Pobízeli mě, ať si pospíším.“

„Dokážeš to stihnout zajeden rok?“

„Za jediný rok? Ovšem, že ne, a taky jsem ráda. Dělá mi dobře pomyšlení, že se toho ten jedovatý had nedožije. Co se šklebíš? Vadí ti, že jsem k němu tak bezcitná?“

„Nezáleží na tom, co si o něm myslíš, Tesso. Tohle všechno se totiž mohlo uskutečnit jen díky starochovi. Jen díky jeho zásluze vzniklo Hyper City.“

„Ano, ale jen z jeho osobních důvodů, ne z mých. Ani kvůli Zemi či lidstvu. Já můžu mít taky svoje vrtochy. Jsem si jistá, že ředitel Tanayama se ani jedinkrát neslitoval nad nikým, koho považoval za svého nepřítele, nebo že by jen o píď povolil tlak, když někoho takového drtil nohou k zemi. Řekla bych, že stejně tak ani on neočekává od nikoho soucit nebo milosrdenství. Nejspíš by každého, kdo by mu něco podobného nabídl, považoval za slabocha.“

Fisher vypadal nešťastně. „Jak dlouho to bude trvat, Tesso?“

„Kdo ví? Možná věčně. I kdyby všechno šlapalo tak, jak by mělo, nevidím možnost, jak to stihnout dřív než za pět let.“

„Jak to? Vždyť superluminální pohon už máte.“

Wendelová se napřímila. „Nemáme, nebuď naivní. Crile. Všechno, co máme, je laboratorní demonstrace vhodná pro lehké předměty — pingpongový míček — jehož miniaturní hyperatomový motor činí až devadesát procent jeho hmotnosti a uděluje mu superluminální zrychlení. Ovšem kosmická loď s lidskou posádkou je něco docela jiného. Něčím takovým si musíme být naprosto jistí, takže pět let je optimistická předpověď. V době, kdy ještě nebyly takové počítače, jako máme dnes, a tedy ani simulace, které na nich můžeme provádět, by pět let bylo jen neuskutečnitelným snem. Možná i padesát.“

Crile Fisher mlčky zavrtěl hlavou.

Tessa Wendelová ho zamyšleně pozorovala. Potom se, téměř opatrně, zeptala: „Co je to s tebou? Ty máš taky tak naspěch?“

Fisher uklidňujícím tónem odpověděl: „Jsem si jistý, že se stejně jako ostatní nemůžeš dočkat, až to bude na světě, ale po pravdě řečeno, já po fungujícím superluminálním pohonu toužím ještě víc.“

„Ty víc než kdokoli ostatní?“

„Ano, já, už to tak bude.“

„Proč?“

„Chtěl bych letět k Sousední hvězdě.“

Sežehla ho pohledem. „Proč? Sníš o tom, že se dáš znovu dohromady s ženou, kterou jsi opustil?“

Fisher se s Tessou Wendelovou nikdy nepustil pořádně do řeči o Eugenii a neměl v úmyslu nechat se polapit ani teď.

„Mám tam někde dceru. To bys mohla pochopit, Tesso. Máš přece syna.“

Měla. Bylo mu něco málo přes dvacet, chodil na Adelijskou univerzitu a čas od času matce psal.

Wendelové změkly rysy. „Crile,“ řekla, „nesmíš se oddávat marným nadějím. Ujišťuji tě, že pokud věděli o Sousední hvězdě, tak odletěli právě k ní. S obyčejným hyperposilovaným pohonem jim, nicméně, musela cesta zabrat přes dva roky. Nemůžeme vědět, zda Rotor takovou cestu vydržel. A i kdyby vydržel, pravděpodobnost nalezení obyvatelné planety v okolí rudého trpaslíka je prakticky nulová. A kdyby to vydrželi až tak daleko, možná by se vydali hledat jinou vhodnou planetu. Ale kam? Jak bychom je mohli najít?“

„Řekl bych, že věděli, že vedle Sousední hvězdy nemůžou najít obyvatelný svět. Nebyli by tím pádem předem připraveni jednoduše usadit Rotor na vhodnou oběžnou dráhu kolem hvězdy?“

„I kdyby přežili let a i kdyby zůstali na oběžné dráze kolem hvězdy, byl by to jen sterilní život bez vyhlídek na budoucnost a ve formě, která by se v žádném případě nedala nazvat civilizovaná. Crile, musíš se obrnit. Co když se nám podaří zorganizovat expedici k Sousední hvězdě a vůbec nic tam nenajdeme, nebo nanejvýš tak prázdné trosky Rotoru?“

„Tak nám nezbude, než se s tím smířit. Ale určitě existuje nějaká naděje, že přežili.“

„A že najdeš své dítě? Drahý Crile, do toho chceš vkládat své naděje? I kdyby Rotor přežil a s ním i tvá dcera, byl jí přece jen rok, když odletěli, a to bylo v dvaadvacátém. Kdyby se teď před tebou objevila, byla by o deset let starší. Kdybychom se vydali k Sousední hvězdě v nejbližším možném termínu, tak jí bude patnáct let. Nepozná tě. A co víc, ty nepoznáš ji.“

„Deset, patnáct nebo padesát let. Kdybych ji spatřil, Tesso, poznal bych ji, to vím.“

DEVATENÁCT

ZŮSTAT

40

Marlene se na Sievera Genarra váhavě usmála. Zvykla si vpadnout do jeho kanceláře, kdy se jí zlíbilo.

„Ruším tě v něčem důležitém, strýčku Sievere?“

„Ne, drahoušku, tohle vlastně není příliš důležité zaměstnání. Sloužilo původně k tomu, aby se mě Pitt mohl zbavit a já se ho rád chytil, abych se zase mohl zbavit jeho. Neřekl bych to každému, ale tobě by žádná lež neunikla a tak jsem nucen mluvit pravdu.“

„Děsí tě to, strýčku Sievere? Komisaře Pitta to děsilo a Aurinela by to také poděsilo, kdybych mu někdy prozradila, co umím.“

„Neděsí, Marlene, protože jsem se s tím už smířil, abys věděla. Rozhodl jsem se, že pro tebe budu tabulka čirého skla. Vlastně je to takový uklidňující pocit. Lhaní je složitá věc, člověk musí neustále pamatovat na všechno. Kdyby byli lidé doopravdy líní, nikdy by nelhali.“

Marlene se znovu usmála. „Proto mě máš rád? Protože ti umožňuju, abys byl líný?“

„To taky poznáš?“

„Ne, poznám, že mě máš rád, ale nepoznám proč. Tvé držení těla říká, že mě máš rád, ale důvod je ukrytý na dně tvé duše a všechno, co se o něm dokážu dozvědět, jsou jen občasné nezřetelné pocity. Nemůžu tam 'dosáhnout'.“ Na chvilku se zamyslela. „Někdy si přeju, abych to dokázala.“

„Buď ráda, že nemůžeš. Duše jsou špinavá, zatuchlá a nepříjemná místa.“

„Proč to říkáš, strýčku Sievere?“

„Zkušenost. Nemám tvoji přirozenou schopnost, ale pobýval jsem mezi lidmi mnohem déle než ty. Tobě se líbí vlastní duše, Marlene?“

Marlene vypadala překvapeně. „Nevím. Proč by se mi neměla líbit?“

„Líbí se ti všechny tvé myšlenky? Všechny představy? Všechny pohnutky? Ruku na srdce. Nemůžu si tě 'přečíst', ale ruku na srdce.“

„No, někdy mě napadají hlouposti nebo zlomyslnosti. Někdy mám zlost a napadají mě věci, které bych doopravdy neudělala. Ale ne často, vážně.“