„To zabere hodně času.“

„Ani superluminální let nelze provést v mžiku, ale reptat na ztrátu času, když se můžete dostat ze sluneční soustavy ke hvězdě vzdálené čtyřicet světelných let za čtyřicet dní místo za čtyřicet let, se mi zdá trochu zvláštní.“

„Dobrá tedy. Říkáte dvě skleněné krychle. K čemu slouží?“

„Jsou to holografické projekce. Ve skutečnosti je od sebe dělí tři tisíce kilometrů pozemské hmoty. Skalnaté hmoty. Kdyby je od sebe dělilo tři tisíce kilometrů ničím nepřerušovaného vakua, trvala by světlu tato vzdálenost jednu tisícinu sekundy — jednu milisekundu. My, samozřejmě, nebudeme používat světlo. Uprostřed levé krychle visí v mohutném magnetickém poli malá koule, jež je vlastně miniaturní hyperatomový motor. Vidíte ji, řediteli?“

„Něco tam vidím,“ řekl Tanayama. „To je všechno, co máte?“

„Když se budete pozorně dívat, uvidíte, jak zmizí. Odpočítávání už začalo.“

Všichni si něco šeptali do ucha a když se na ciferníku objevila nula, koule zmizela a objevila se v druhé krychli.

„Nezapomeňte,“ řekla Wendelová, „že ty krychle jsou ve skutečnosti tři tisíce kilometrů od sebe. Čas ukazuje, že zpoždění mezi vysláním a příjmem je něco málo přes deset mikrosekund, což znamená, že přenos byl téměř stokrát rychlejší než světlo.“

Tanayama vzhlédl. „Jak to můžu vědět? Všechno to klidně mohl být jen trik k obelhání někoho, koho považujete za naivního starce.“

„Řediteli,“ ohradila se Wendelová upjatě, „jsou tu stovky vědeckých kapacit, z nich mnoho Pozemšťanů. Ukáží vám všechno, co budete chtít, vysvětlí, co a jak funguje. Nenajdete tu nic, než svědomitě uskutečněný vědecký experiment.“

„I kdyby to bylo, jak říkáte, co by to znamenalo? Nějaká kulička. Pingpongový míček, co doletí na pár tisíc kilometrů. To má být všechno, co po třech letech máte?“

„Řediteli, se vší úctou, to, co jste shlédl, je možná víc, než by měl kdokoli právo očekávat. Ano, může to být velikosti pingpongového míčku a může to letět na vzdálenost pouhých tří tisíc kilometrů, ale jedná se o skutečný superluminální let téhož druhu, jako kdybychom stonásobnou rychlostí světla přenesli nějakou vesmírnou loď k Arkturu. To, co jste viděl, je první veřejná demonstrace opravdového superluminálního letu v lidských dějinách.“

„Ale já chci vidět loď.“

„Na tu si budete muset počkat.“

„Nemůžu. Nemůžu,“ zachrčel Tanayama hlasem, který nebyl ničím jiným než sípavým šepotem. Otřásal se novým záchvatem kašle.

Načež Wendelová potichu pronesla slova, která kromě Tanayamy pravděpodobně nikdo jiný nezaslechl: „Ani vaše vůle nepohne vesmírem.“

39

Tři dny v Hyper City, tak se městečku mezi lidmi říkalo, určené pro oficiální pozorovatele uběhly v těžkopádném tempu. Nyní už byli všichni vetřelci pryč.

„I tak,“ svěřila se Tessa Wendelová Crilovi Fisherovi, „to člověku trvá ještě další dva tři dny, než se vzpamatuje a může se znovu pustit pořádně do práce.“

Působila ztrhaným dojmem. Znechuceně dodala:

„Odporný dědek.“

Fisher ihned uhádl, o kom je řeč.

„Je nemocný.“

Wendelová jej probodla zlostným pohledem. „Chceš se ho snad zastávat?“

„Pouze konstatuju.“

Zdvihla ruku a pokývala ukazováčkem: „Jsem si docela jistá, že ta mizerná troska byla stejně iracionální a namyšlená i v době, kdy jí nic nebylo, nebo, což vyjde nastejno, kdy nebyla stará. Jak dlouho je ředitelem Úřadu?“

„Je součástí inventáře. Přes třicet let. A předtím byl skoro stejně dlouho hlavním náměstkem a nejspíš i opravdovým ředitelem tak tří nebo čtyř loutek, co se vystřídaly v ředitelském křesle. A nehledě na to, jak starý a nemocný ještě bude, zůstane ředitelem až do smrti — možná ještě tři dny potom, dokud si všichni nebudou jistí, že už nevstane z mrtvých.“

„Myslím, že ti to připadá komické.“

„Ne, ale co ti zbývá, než se smát — při pohledu na člověka, který bez zjevné moci, aniž by ho znala široká veřejnost, držel téměř půl století všechny členy vlády ve strachu a poddanství, a to jednoduše jen proto, že držel pevně v rukou jejich malá nechutná tajemství a nezaváhal by je použít.“

„A oni ho trpí?“

„Ale ano. Ve vládě nenajdeš jediného člověka, který by dobrovolně zaměnil jisté zničení vlastní kariéry za nejistou naději, že se mu podaří Tanayamu zničit.“

„I teď, když už musí jeho vláda nad věcmi ochabovat?“

„Mýlíš se. Jeho sevření možná povolí smrt — ale dokud k ní skutečně nedojde, tak to vůbec nepřichází v úvahu. To bude až to poslední, nějaký čas potom, co mu přestane bouchat srdce.“

„Co může lidi takto pohánět?“ kroutila Wendelová znechuceně hlavou. „Copak v něm není ani trošku touhy nechat to všechno plavat a v klidu se připravit na smrt?“

„Ne v Tanayamovi. Nikdy. Nemůžu říct, že bych ho důvěrně znal, ale v průběhu patnácti let, nebo tak nějak, jsem s ním čas od času přišel do styku a vždycky jsem z toho vyšel zle pošramocený. Znal jsem ho, když byl ještě plný energie a vždycky jsem věděl, že toho nikdy nenechá. Abych odpověděl na tvou otázku, různé lidi pohání různé motivy, ale v Tanayamově případě je to nenávist.“

„To se dalo čekat,“ řekla Wendelová. „Poznala jsem to. Nikdo, kdo je tak nenáviděný, nemůže sám být bez nenávisti. Ale koho nenávidí Tanayama?“

„Kolonie.“

„Ale?“ Wendelová si zjevně připomněla, že kdysi byla osadníkem Adelie. „Vlastně jsem nikdy nezaslechla říct osadníka o Zemi dobré slovo. Sám znáš mé názory na místa bez proměnlivé přitažlivosti.“

„Já nemluvím o nechuti, Tesso, odporu nebo pohrdání. Já mluvím o slepé, čiré nenávisti. Skoro všichni Pozemšťané nemají rádi kolonie. Mají všechno prvotřídní. Jsou poklidné, nepřelidněné, pohodlné, místa pro střední vrstvy s dostatkem potravin, volného času, žádné špatné počasí, žádnou chudinu. Mají roboty, o kterých ani nemusí vědět, že jsou. Je jen přirozené, že lidé, kteří jsou o to všechno ochuzeni, cítí vůči těm, kteří mají všeho, jak se zdá, dostatek, nelibost. Jenže u Tanayamy je to aktivní, spalující nenávist. Myslím, že by všechny kolonie nejraději viděl v troskách.“

„Ale proč?“

„Mám takovou teorii, že to není kvůli žádné z věcí, které jsem jmenoval. Co nemůže snést, je kulturní jednolitost kolonií. Chápeš, co mám na mysli?“

„Ne.“

„Kolonisté si sami sebe navzájem vybírají. Vybírají si lidi, jako jsou sami. Na každé kolonii sdílejí všichni stejnou kulturu, dokonce do jisté míry i stejný fyzický vzhled. Země naproti tomu je, a po celou svou historii byla, divokou směsicí různých kultur, navzájem se obohacujících, navzájem si konkurujících a navzájem se podezírajících. Tanayama a mnoho dalších Pozemšťanů — třeba já sám — pokládáme právě tuto směsici za zdroj síly a myslíme si, že kulturní jednolitost kolonie oslabuje a v dlouhodobém měřítku zkracuje jejich potenciální životaschopnost.“

„Dobře, tak proč tedy nenávidět kolonie za něco, co považujete za jejich nevýhodu? Nenávidí nás Tanayama proto, že se máme lépe a zároveň hůře? To nedává smysl.“

„Ani nemusí. Kdo by se namáhal někoho nenávidět, kdyby si to musel napřed rozumně zdůvodnit? Možná — čistě teoreticky — se Tanayama bojí, že kolonie v blahobytu přetrvají a dokáží, že kulturní jednolitost je přece jen k něčemu. Nebo si možná myslí, že kolonie touží po zničení Země, stejně jako on touží po zničení kolonií. Ta věc se Sousední hvězdou ho rozzuřila.“

„To, že Rotor objevil Sousední hvězdu a že nás o tom neinformoval?“

„Nejen to. Neobtěžovali se nás ani varovat, že se žene přímo na sluneční soustavu.“

„Třeba to ani nevěděli.“

„Tomu Tanayama nikdy neuvěří. Jsem si jistý, že si myslí, že to věděli, a že nás úmyslně odmítli varovat, v naději, že nás hvězda zastihne nepřipravené, a že Země, přinejmenším pozemská civilizace, bude zničena.“

„Už se potvrdilo, že se Sousední hvězda přiblíží natolik, aby nám ublížila? O tom jsem nic neslyšela. Pokud vím, většina astronomů si myslí, že proletí v dostatečné vzdálenosti, aby nás nechala v podstatě na pokoji. Slyšel jsi snad něco jiného?“