Insignová hrůzou vytřeštila oči.

OSMNÁCT

SUPERLUMINÁLNÍ

37

Tři roky na Zemi Tessu Wendelovou poznamenaly. Pleť jí mírně zdrsněla. Trochu přibrala. Kolem očí se jí začínaly dělat lalůčky a tmavé skvrnky. Prsa už měla malinko ovislejší a pas širší.

Crile Fisher věděl, že čtyřicátnicí už dlouho nezůstane, že je o pět let starší než on. Ne že by vypadala starší, než byla. Byl to stále skvostný kus zralé ženské (jak o ní někdo někde prohlásil), ale už se nemohlo stát, že by ji někdo považoval za třicátnici, což se v době, kdy ji poprvé spatřil na Adelii, stávalo často.

Tessa si to také uvědomovala a právě před týdnem se mu o tom s hořkostí v hlase zmínila.

„Je to kvůli tobě, Crile,“ řekla mu jednou v noci, když leželi v posteli (místě, kde si své stárnutí uvědomovala nejsilněji). „Je to tvoje vina. Zlákal jsi mě Zemí. Úchvatná, tvrdil jsi. 'Nezměrná. Rozmanitá. Pořád něco nového. Nevyčerpatelná. “

„A není?“ namítl, přestože věděl, co asi má na mysli, ale chtěl ji nechat, aby si mu zase jednou vylila srdce.

„Ne, když si k tomu přimyslíš přitažlivost. Všude na téhle nadmuté, nemožné planetě je totiž stejná. Ve vzduchu, v podzemí, tady, všude, jedno g — jedno g — jedno g. Divím se, že jste už dávno všichni nepomřeli nudou.“

„Nic jiného neznáme, Tesso.“

„Ty ano. Ty jsi na koloniích byl. Tam si můžeš vybrat přitažlivost, jaká ti vyhovuje. Zacvičit si v nízké gravitaci. Čas od času odlehčit namáhaným tkáním. Jak bez toho můžete žít?“

„Taky tu cvičíme.“

„Nech toho, prosím tě — při hrozném, věčném závaží, které vás táhne k zemi? Polovinu času strávíte tím, že mu vzdorujete, místo aby si s ním vaše svaly pohrávaly. Nemůžete skákat, nemůžete létat, nemůžete se vznášet. Nemůžete přecházet z menší přitažlivosti do větší a zase nazpátek. A tahle vaše přitažlivost, přitažlivost, přitažlivost vás každým coulem drtí k zemi, takže se začínáte hrbit, pokrývat vráskami a stárnout. Podívej se na mě! Podívej se na mě!“

„Dívám se na tebe, jak často to jen jde,“ řekl Fisher vážně.

„Tak se na mě raději nedívej. Protože bys mě musel opustit. A kdybys to udělal, tak se vrátím na Adelii.“

„Ne, nevrátíš. Co bys tam dělala, po tom, až by sis zacvičila v nízké gravitaci? Tvůj výzkum, laboratoře, tým, všechno je tady.“

„Začnu znovu a postavím nový tým.“

„A bude tě Adelia podporovat takovým způsobem, na jaký jsi zvyklá tady? Ne. Musíš uznat, že Země neskrblí, máš všechno, na co si vzpomeneš. Neměl jsem v tom pravdu?“

„Jestli jsi neměl pravdu? Zrádče! Neřekl jsi mi, že Země už má hyperposilování. Taky jsi mi neřekl, že jste objevili Sousední hvězdu. Vlastně jsi mě nechal v tom, že rotorská Dálková Sonda byl zbytečný projekt a nikdy ses ani slůvkem nezmínil o tom, že objevili něco víc než jen pár nových paralax. Seděl jsi a smál ses mi za zády do očí, bídáku.“

„Řekl bych ti to, Tesso, ale co kdyby ses rozhodla zůstat na Adelii? Nebylo to jen mé tajemství.“

„A když jsem přišla na Zemi?“

„Hned jak ses pustila do práce, do opravdové práce, tak jsme ti to řekli.“

„Oni mi to řekli a nechali mě tam stát s otevřenou pusou jako nějakého blázna. Mohl jsi mi alespoň něco naznačit, abych potom nevypadala jako naprostý idiot. Nejraději bych tě tehdy zabila, ale co jsem mohla dělat? Jsi jako droga. Musel jsi to vědět, když jsi mě tak bezcitně svedl, abych přišla na Zemi.“

Byla to hra, kterou s ním hrála neustále a Fisher už svou roli znal. „Svedl? Tys na tom trvala. Na nic jiného jsi ani nemyslela.“

„Lháři. Donutil jsi mě k tomu. Nebylo to nic než znásilnění — mrzké, obyčejné znásilnění. A chceš to udělat znovu. Vidím to v těch tvých děsivých, chlípných očích.“

Už měsíce s ním hrála tuhle zvláštní hru a Fisher věděl, že na ni dojde vždycky, když je spokojená se svou prací. Když skončili, zeptal se: „Udělala jsi nějaký pokrok?“

„Pokrok? Ano, řekla bych, že by se to tak dalo říct.“ Prudce oddychovala. „Mám pro tvého rozpadajícího se a starobylého Pozemšťana Tanayamu na zítřek připravenou jednu demonstraci. Vlastně si ji vynutil on a to dost nevybíravým způsobem.“

„Je to drsný chlapík.“

„Je to hlupák. Člověk by myslel, že když společnost neumí dělat vědu, bude aspoň něco o vědě vědět, o tom, jak funguje. Nemůžou přece očekávat, že když někomu ráno poskytnou všechny možné výsady, že se ještě téhož večera dočkají něčeho určitého. Měli by aspoň počkat do rána a nechat tě celou noc pracovat. Víš, co mi naposledy řekl, když jsem mu oznámila, že mám možná něco, co ho bude zajímat?“

„Ne, to jsi mi nevyprávěla. Co řekl?“

„Možná by sis myslel, že řekl něco jako: 'To je úžasné, za pouhé čtyři roky jste vypracovala něco tak ohromujícího a nového. Musíme vás za to patřičně odměnit, naše díky za to, co jste pro nás udělala, jsou nevýslovné. Tohle by sis myslel, že řekne.“

„Ne, že by Tanayama někdy řekl něco podobného, by mě nenapadlo, i kdybych žil ještě milión let. Co teda řekl?“

„Řekl: 'Takže konečně něco máte — po třech letech. Taky bylo načase. Jak dlouho si myslíte, že musím žít? Myslíte si, že vás podporuju, platím a krmím armádu vašich asistentů a dělníků proto, abyste s tím přišla, až já budu po smrti a nebudu se na to moci dívat? Tohle mi řekl, a já měla takový vztek, že bych nejraději s tou demonstrací počkala, až bude po smrti, ale vypadá to, že práce je přednější.“

„Opravdu máš něco, co ho uspokojí?“

„Jenom superluminální let. Opravdový superluminální let, žádný hyperposilovaný nesmysl. Teď máme něco, co nám otevře bránu do vesmíru.“

38

Laboratoře, ve kterých Tessa Wendelová pracovala s výzkumným týmem na tom, jak otřást vesmírnými základy, byly pro ni připraveny dávno předtím, než se ji podařilo naverbovat na Zemi. Nacházely se v nitru obrovské skalní pevnosti, která byla zcela mimo dosah překypující zemské populace a kde vzniklo opravdové výzkumné městečko.

V jeho středu teď seděl na pojízdném křesle Tanayama. Živé se na něm zdály jen oči, skryté za přivřenými víčky — pichlavé a přeskakující z místa na místo.

Tanayama v žádném případě nebyl nejvyšší představitel pozemské vlády, dokonce ani nejvyšší představitel přítomný na demonstraci, ale byl, a stále zůstával, hnací silou celého projektu a všichni mu automaticky ustupovali z cesty.

Pouze Wendelová působila 'nebojácným' dojmem.

Jeho hlas byl spíše chrčivým šeptáním. „Co uvidím, doktorko? Vesmírnou loď?“

Žádná loď samozřejmě v dohledu nebyla.

Wendelová odpověděla: „Žádné lodě, řediteli. Ty jsou ještě roky daleko. Mám zde jen demonstraci, zato velmi zajímavou. Uvidíte první veřejnou demonstraci opravdového superluminálního letu, něčeho, co daleko přesahuje jakékoli hyperposilování.“

„Jak to proběhne?“

„Pokud vím, řediteli, byl jste již informován.“

Tanayama zachrchlal a chvíli trvalo, než znovu popadl dech. „Pokoušeli se mi něco vysvětlovat,“ řekl, „ale já to chci od vás.“ Upíral na ni uhrančivé a ocelové oči. „Vy to celé řídíte,“ řekl. „Jsou to vaše čáry. Vy mi to také objasníte.“

„Nemohu vám objasňovat teorii. To by trvalo příliš dlouho, řediteli. Unavilo by vás to.“

„Nestojím o teorii. Co uvidím?“

„Uvidíte dvě skleněné krychle. Obě obsahují čisté vakuum.“

„Proč?“

„Superluminální let lze uskutečnit pouze ve vakuu, řediteli. Jinak by předmět, který se má pohybovat rychleji než světlo, za sebou táhl další hmotu, čímž by se zvýšily energetické výdaje a snížila ovladatelnost. Také musí být ve vakuu ukončen, jinak by to mohlo mít katastrofické následky, protože —“

„Na 'protože' teď zapomeňte. Jestli superluminální let musí začít a skončit ve vakuu, jak ho potom budeme moci využít?“

„Nejdříve se musíme standardními prostředky dostat do otevřeného vesmíru a potom přejít do hyperprostoru a zůstat v něm. Až se přiblížíme cílovému bodu, přejít do běžného prostoru a zbytek cesty překonat opět standardními prostředky.“