„A ty si myslíš, že Slunce je to, co lidi odrazuje od návštěvy pozorovací plošiny?“

„Ano, možná ne vědomě, ale myslím, že ten pohled je dráždí. Převládá podvědomá představa, že Slunce je daleko, nedosažitelně daleko, někde v úplně jiném vesmíru. A zatím visí na obloze, září a domáhá se naší pozornosti, a vyvolává v nás pocit viny, že jsme od něj utekli.“

„Když je to tak, jak potom vysvětlíš, že na plošinu nechodí ani mládež a děti. kteří vědí o Slunci a sluneční soustavě buď jen málo nebo vůbec nic?“

„Dáváme jim špatný příklad. Až tu nebudeme, až na Rotoru nebude jediný člověk, pro kterého by byla sluneční soustava něco víc než pouhé slovo, tak si myslím, že obloha začne znovu patřit Rotoru a tohle místo se zaplní — pokud bude ještě existovat.“

„Myslíš, že by nemuselo existovat?“

„Nikdo neví, co nás čeká, Eugenie.“

„Zatím se zdá, že se nám daří a že se rozrůstáme.“

„Ano, to je pravda, ale ta jasná hvězda — vetřelec — ta mi dělá starosti.“

„Naše staré Slunce. Co nám může udělat. K nám se nemůže dostat.“

„Ovšem, že může.“ Genarr hleděl na pronikavou hvězdu na západní obloze. „Lidé, které jsme nechali za sebou na Zemi a na koloniích musí nakonec Nemesis objevit. Možná ji už objevili. A možná už vyvinuli hyperposilování. Mám za to, že ho museli vyvinout krátce po našem odchodu. Naše zmizení je určitě muselo řádně popohnat.“

„Odešli jsme před čtrnácti lety. Proč tu tedy ještě nejsou?“

„Třeba je děsí pomyšlení na let, který by měl trvat dva roky. Znají skutečnost, že Rotor se o to pokusil, ale nevědí, že se nám to povedlo. Můžou si myslet, že naše trosky jsou rozesety po celé dráze mezi Sluncem a Nemesis.“

„My jsme našli sílu se toho odvážit.“

„Jistě. Ty si myslíš, že by se o to Rotor pokusil, kdybychom neměli Pitta? To Pitt nás všechny udolal a já pochybuj u, že se na ostatních koloniích nebo na Zemi najde druhý takový Pitt. Nesouhlasím s jeho metodami, s jeho morálkou či s jejím nedostatkem, jeho scestnými zásadami, s jeho chladnokrevnou schopností poslat děvče, jako je Marlene, někam — na něco, v čem zcela zjevně vidí její záhubu, ale když se to vezme podle výsledků, může se zapsat do historie jako velký muž.“

„Jako velký vůdce,“ řekla Insignová. „Ty jsi velký muž, Sievere. V tom je jasný rozdíl.“

Znovu následovala chvíle ticha, dokud Genarr tiše nepřenesl: „Stále jen čekám, kdy nás dopadnou. Toho se bojím nejvíc a zejména, když na mě svítí tamten vetřelec. Je to čtrnáct let, co jsme opustili sluneční soustavu. Co těch čtrnáct let lidi dělali? Přemýšlela jsi nad tím někdy, Eugenie?“

„Nikdy,“ odpověděla Insignová v polospánku. „Mám důležitější starosti.“

DVACET DVA

ASTEROID

48

Dvacátého druhého srpna 2235! To datum pro Crila Fishera něco znamenalo, protože to byl den Tessiných narozenin. Přesněji řečeno, jejích padesátých třetích narozenin. Nijak se o tom dni nezmínila, ani o tom, co znamenal — snad proto, že bývala tak pyšná na svůj adelijský mladistvý vzhled, či snad proto, že si byla až příliš vědoma rozdílu pěti let, jež ji od Crila dělily.

Jenže na jejich relativním věkovém rozdílu Fisherovi nezáleželo.

I kdyby Fishera nepřitahovala k Tesse její inteligence a sexuální vitalita, představovala pro něj klíč k Rotoru a on si to uvědomoval.

U očí už měla vějířky drobných vrásek a zřetelně ochablé svalstvo na pažích, ale den jejích neohlášených narozenin pro ni byl triumfem. Vřítila se do jejich apartmá, které se léty stávalo stále luxusnějším, a se spokojeným úsměvem na tváři se propadla do svého mohutného silového křesla.

„Šlo to tak hladce jako obyčejný mezihvězdný let. Absolutní dokonalost.“

„Škoda, že jsem u toho nebyl,“ řekl Crile.

„Také je mi to líto, Crile, ale naše práce spadá pod přísné utajení a už tak jsem tě zasvětila do víc věcí, než jsem měla.“

Cílem byla Hypermnestra, jinak nevýznamný asteroid, momentálně se nacházející ve vhodném postavení, v daném okamžiku ve správné vzdálenosti od ostatních asteroidů a, což bylo hlavní, ne moc blízko Jupitera. Žádná kolonie si na něj nečinila nárok a žádná ho také nikdy nepoužila. A ještě navíc to korunovaly první dvě slabiky jeho názvu, které, jakkoli triviální, přece napovídaly případný cíl superluminálního letu napříč hyperprostorem.

„To znamená, že loď v pořádku přistála?“

„Ve vzdálenosti deseti tisíc kilometrů. Mohli jsme ji snadno dopravit blíž, ale nechtěli jsme riskovat intenzifikaci jejího gravitačního pole, přestože bylo tak slabé. A potom zpátky do předem stanoveného bodu. Nazpět ji dovedla dvě klasická plavidla.“

„Předpokládám, že kolonie všechno bedlivě sledovaly.“

„Jistě, ale jedna věc je vidět, jak se loď vypaří, a druhá věc je poznat, kam letí; zdali se pohybuje rychlostí rovnou či blízkou rychlosti světla, nebo rychlostí mnohonásobně vyšší; a hlavně jakým způsobem k tomu došlo. Takže to, co viděli, vlastně nic neznamená.“

„Nemají nic v blízkém okolí Hypermnestry, že ne?“

„Nemohli žádným způsobem zjistit, jaký byl cíl, ledaže by se zhroutil náš bezpečnostní systém a k tomu očividně nedošlo. A i kdyby to věděli nebo uhádli, samotný fakt by jim stejně nebyl nic platný. Vcelku vzato, Crile, nadmíru uspokojivé.“

„Určitě obrovský krok vpřed.“

„A další obrovské kroky nás ještě čekají. Byla to první loď schopná nést lidskou posádku a dosáhnout superluminální rychlosti, ale jak sám víš, posádku tvořil — dá-li se to tak říct — jediný robot.“

„A pracoval bez závad?“

„Pracoval dokonale, ale to není tak důležité, snad jen v tom ohledu, že teď víme, že můžeme převážet poměrně velké hmotnosti v jednom kusu — alespoň v jednom kusu co se týče makroměřítka. Potrvá několik týdnů podrobného šetření, než se ujistíme, že nedošlo k žádným nebezpečným poškozením v mikroměřítku.

A zbývá nám, samozřejmě, ještě postavit větší plavidla, vybavit je bezchybnými život udržujícími systémy a zmnohonásobit bezpečnostní systémy. Robot může snést tlaky, které lidská bytost nevydrží.“

„Dodržíte harmonogram?“

„Prozatím to vypadá, že ano. Prozatím. Ještě jeden rok nebo rok a půl — pokud nedojde k nějakým pohromám nebo nepředvídatelným nehodám — a měli bychom přichystat Rotořanům překvapení, pokud tedy nějací existují.“

Fisher se zachvěl a Wendelová s výrazem zpráskaného psa řekla: „Promiň. Neustále si slibuju, že takové věci nebudu říkat, ale tu a tam mi to uklouzne.“

„Nic si z toho nedělej. Je už s konečnou platností určeno, že poletím s první posádkou vyslanou k Rotoru?“

„Mluvit s konečnou platností o něčem, co se neuskuteční dřív než za rok nebo déle? Neexistuje způsob, jak se vyvarovat náhlých změn.“

„Ale prozatím?“

„Tanayama patrně někde musel nechat poznámku v tom smyslu, že ti bylo přislíbeno místo na lodi — tolik slušnosti bych od něj ani nečekala. Koropatský mi to milostivě sdělil po dnešním úspěšném letu, když se mi zdálo, že je ta nejpříhodnější doba to nějak naznačit.“

„Výborně! Tanayama mi to kdysi slíbil. Jen tak, mezi řečí. Jsem rád, že to hodil na papír.“

„Můžeš mi říct, proč ti něco takového sliboval? Tanayama na mě vždycky působil dojmem člověka, který by zadarmo nedal nic.“

„Máš pravdu. Slíbil mi to pod podmínkou, že tě dovedu na Zemi, abys tu pracovala na superluminálních rychlostech. Myslím, že by sis mohla pamatovat, jak triumfálně jsem se svého úkolu zhostil.“

Wendelová odfrkla. „Pochybuji, že vaši vládu přesvědčilo jen tohle. Koropatský říkal, že on sám by se normálně necítil vázán Tanayamovými sliby, ale že když jsi žil několik let na Rotoru, můžou se nám tvé specifické poznatky hodit. Já osobně si myslím, že tvé specifické poznatky za ta léta možná poněkud vyprchaly, ale mlčela jsem, protože jsem měla po všem tom utrpení skvělou náladu a rozhodla jsem se, že tě budu chvilku milovat.“