DVACET ČTYŘI

DETEKTOR

52

Crile Fisher si zaraženě prohlížel Superluminal. Viděl ho poprvé, a při krátkém pohledu na Tessu Wendelovou mu bylo zcela jasné, že její úsměv si může vysvětlit jedině jako majetnickou pýchu.

Seděla v obrovské skalní jeskyni, obklíčená trojitou pavučinou bezpečnostních zátarasů. Byli tam lidé, ale většinu fyzické práce obstarávali pečlivě naprogramovaní nehumanoidní roboti.

Fisher už v životě spatřil hodně kosmických lodí nejrůznějších modelů a pro všechny možné účely, ale něco takového, jako byl Superluminal ještě nikdy — nikdy neviděl něco tak na první pohled odpudivého.

Kdyby nevěděl, co to je, možná by ani neuhodl, že se jedná o kosmické plavidlo. Jaká by v tom případě byla jeho reakce? Na jedné straně nechtěl Wendelovou rozčílit, a na druhé straně mu bylo jasné, že se už nemůže dočkat, aby jí řekl, co si myslí, stejně jako se ona nemohla dočkat jeho pochvaly.

A tak ze sebe nesmělým hlasem vysoukal: „Má takový strašidelný půvab — takový vosí.“

Zasmála se slovnímu spojení „strašidelný půvab,“ a Fisher věděl, že zvolil ten správný výraz. Ale potom řekla: „Co znamená —'vosí?“

„Myslím tím hmyz,“ řekl Crile. „Já vím, že na Adelii toho o hmyzu moc nevíte.“

„Víme o hmyzu, jen ho možná nemáme takový chaotický nadbytek jako Země —“

„Ale vosy nejspíš neznáte. Bodavý hmyz ve tvaru připomínajícím —“ ukázal na Superluminal. „Taky mají jednu bouli vpředu, druhou vzadu a úzkou spojovací jednotku mezi nimi.“

„Opravdu?“ S plamínky oživeného zájmu v očích pohlédla na Superluminal. „Až si vzpomeneš, tak mi najdi obrázek nějaké vosy. Možná mi 'hmyzí aspekt umožní lépe pochopit tvarování lodě — nebo opačně, jak se to vezme.“

„Proč tedy takový tvar, když nebyl inspirovaný tvarem vosího těla?“ zeptal se Fisher.

„Potřebovali jsme geometrii, která by maximalizovala možnost pohybu lodi jako jednotky. Hyperpole má totiž tendenci cylindricky se roztahovat do nekonečna a ty mu to musíš do jisté míry dovolit. Na druhé straně mu nesmíš povolit uzdu úplně. Vlastně ani nemůžeš, a tak ho musíš rozdělit mezi ty boule. Pole je pouze uvnitř lodního trupu, udržované a uzavřené do silného střídavého elektromagnetického pole a — tebe ale tohle všechno přece nezajímá, že?“

„Teď už ne, řekl bych,“ přiznal Fisher a pousmál se. „Slyšel jsem o tom dost. Ale když se na to konečně můžu podívat —“

„Teď se neuraz,“ řekla Wendelová a objala ho. „Celé to probíhalo pod přísným utajením. Bylo období, kdy nesnášeli dokonce ani moji přítomnost. Myslím, že stále remcali na podezřelou kolonistku, která do všeho jen strká nos a by byli nejraději, aby hyperpole vyprojektoval někdo jiný a mě mohli vykopnout. Teď se ovšem věci zlepšily do té míry, že jsem mohla zařídit, aby ses sem směl přijít podívat. Stejně budeš nakonec na palubě a já moc chtěla, aby ses jí obdivoval.“ Zaváhala a potom dodala: „A mně taky.“

Pohlédl na ni:

„Ty víš, Tesso, že tě obdivuju, a tohle ani nic podobného není zapotřebí.“ Přitáhl ji k sobě.

„Stárnu, Crile. S tím už se nedá nic dělat. Ale taky je mi s tebou hrozně moc dobře. Jsme spolu už víc jak sedm let, a celou tu dobu jsem nepocítila to známé nutkání dozvědět se, co jsou zač druzí chlapi.“

Fisher řekl: „A je to snad tragédie? Možná je to tím, že jsi tak pohlcena prací na projektu. Teď, když už je loď na světě, se pravděpodobně trochu uvolníš a zase si najdeš čas na 'lov'.“

„Ne. Už mě to neláká. Prostě mě to už neláká. Ale co ty? Vím, že jsem tě občas zanedbávala,“

„To nic. Když mě zanedbáváš kvůli práci, tak je to v pořádku. Toužím po lodi stejně jako ty, miláčku, jediná věc, ze které mám strach, je, že než bude konečně připravena na cestu, příliš zestárneme a nebudou nás na ni chtít pustit.“ Znovu se usmál, tentokrát se zřetelným pocitem smutku v duši. „Když už hovoříš o svém věku, nesmíš zapomenout, že ani já už nejsem žádný mladík. Ani ne za dva roky mi bude padesát. Ale chci se tě ještě na něco zeptat; sice mám strach z odpovědi, ale i tak tu otázku položím.“

„Do toho.“

„Zařídila jsi, abych uviděl loď, aby mě pustili do této svatyně všech svatyní. Nevím proč, ale mám dojem, že Koropatský by to nedovolil, kdyby projekt nebyl skoro u konce. Co se týče bezpečnostních opatření, je skoro stejný maniak jako byl Tanayama.“

„Ano, co se týče hyperpole, tak je loď hotová.“

„Už letěla?“

„Ještě ne. Ještě se na ní musí něco dodělat, ale to se netýká samotného hyperpole.“

„Předpokládám, že se provedou nějaké zkušební lety.“

„Ano, samozřejmě s lidskou posádkou. Jinak nelze ověřit, že životně důležité systémy budou fungovat. Dokonce ani zvířata nám to nezaručí.“

„Kdo poletí první?“

„Dobrovolníci vybraní z těch pracovníků projektu, kteří se na let kvalifikují.“

„A co ty?“

„Já jediná dobrovolník nebudu. Já letět musím. Nemůžu nikomu důvěřovat, bude-li nutné v případě nebezpečí něco rozhodnout.“

„Takže půjdu i já?“

„Ne, ty ně.“

Fisherův obličej okamžitě potemněl hněvem. „Dohoda zněla —“

„Ne na zkušebních letech, Crile.“

„Kdy tedy skončí?“

„Těžko říct. To závisí na potížích, které se mohou objevit. Jestli půjde všechno hladce, tak by dva nebo tři lety mohly stačit. Záležitost několika měsíců.“

„Kdy dojde k prvnímu zkušebnímu letu?“

„To už nevím, Crile. Ještě stále pracujeme na lodi.“

„Řekla jsi, že už je schopná provozu.“

„Ano, co se týče hyperpole. Ale instalujeme na ní neuronové detektory.“

„To je co? O ničem takovém jsi nikdy nemluvila.“

Wendelová neodpověděla hned. Rozhlédla se kolem, mlčky a zamyšleně, potom pronesla: „Budíme pozornost, Crile, a mám dojem, že je tu pár lidí, kterým není tvoje přítomnost moc příjemná. Pojďme domů.“

Fisher se nepohnul. „Mám to brát, jako že o tom se mnou odmítáš mluvit? Přestože je to pro mě životně důležité?“

„Promluvíme si o tom — ale doma.“

53

Crile Fisher byl nedočkavý a stále zlostnější. Odmítl se posadit a vztekle se tyčil nad Tessou Wendelovou, která jen pokrčila rameny a posadila se na bílou modulovou lenošku. Hleděla na něj vzhůru a mračila se.

„Proč jsi tak rozčilený, Crile?“

Fisherovi se chvěly rty. Pevně je stiskl a s odpovědí si dal načas, jako by se snažil pouhým svalovým úsilím donutit ke klidu.

Nakonec řekl: „Jakmile se jednou sestaví posádka beze mě, bude to precedent. Nikdy už se tam nedostanu. Musím mít od začátku záruku, že budu na palubě vždycky, až dokud nedosáhneme Sousední hvězdy — a Rotoru. Nechci se stát pátým kolem u vozu.“

Wendelová odporovala:

„Proč děláš tak unáhlené závěry? Až nastane rozhodující okamžik, nikdo tě nevynechá. Loď ještě ani není schopná provozu.“

„Tvrdila jsi, že je. Co jsou to ty neuronové detektory, kterými se tak najednou oháníš? Prostředek, jak mě umlčet, jak odvést moji pozornost a potom se s lodí vytratit dřív, než si stačím uvědomit, že jste se na mě vykašlali. Přesně takhle to totiž je. A ty v tom jedeš s nimi.“

„Crile, ty ses zbláznil. Neuronové detektory byl můj nápad, moje přání, já na nich trvala.“ Vyzývavě, bez jediného mrknutí, mu hleděla do očí.

„Tvůj nápad!“ vybuchl. „Ale…“

Zdvihla ruku, jako by ho chtěla utišit. „Je to něco, na čem jsme pracovali souběžně s lodí. Nespadá to do mého oboru, ale byla jsem to já, kdo neurofyziky, dá se říct, nemilosrdně popoháněl, aby to co nejrychleji dokončili. A důvod? Právě proto, že chci, abys byl na lodi, když se vydá k Sousední hvězdě. Nechápeš?“

Zavrtěl hlavou.

„Mysli, Crile. Kdybys nebyl tak bezhlavě zaslepený vztekem, přišel bys na to sám. Je to přece úplně jednoduché. Je to 'neuronový detektor'. Zaznamenává nervovou aktivitu na dálku. Vyšší nervovou aktivitu. Zkrátka přítomnost inteligentního života.“