Teď už bylo ve Fisherově úsměvu znát opravdové ulehčení. „Miluju tě, Tesso. Víš, opravdu tě miluju.“

„Ne, nevím, jestli mě opravdu miluješ, zvláště když to říkáš tímhle tónem, jako by tě to samotného překvapilo. Je to hrozně zvláštní, Crile, ale za celých těch osm let, co se známe, co spolu žijeme, co spolu spíme, jsi to nikdy neřekl.“

„Ne?“

„Věř mi, dávala jsem pozor. A víš. co ještě je zvláštní? Já ti taky nikdy neřekla, že tě miluju, a přesto — miluju tě. Ale ze začátku tomu tak nebylo. Nevíš, co se stalo?“

Fisher potichu řekl: „Možná jsme se do sebe zamilovali postupně, aniž bychom si toho všimli. To se někdy stává, nemyslíš?“

Plaše se na sebe usmáli, jako by nevěděli, co si s tím mají počít.

DVACET PĚT

POVRCH

54

Eugenii Insignovou sužovaly obavy. Víc než to.

„Povím ti, Sievere, od té doby, co jsi vzal Marlene na výlet letadlem, jsem se pořádně nevyspala.“ Hlas jí sklouzl do něčeho, co by se u ženy s méně pevným charakterem dalo možná nazvat fňukáním. „Nebyla ta projížďka vzduchem — k oceánu a zpátky, taky jste se vrátili až po soumraku — nebylo to pro ni dost? Proč ji nezastavíš?“

„Proč ji nezastavím?“ protáhl Siever, jakoby otázku vychutnával na jazyku. „Proč ji nezastavím? Eugenie, už jsme se dostali za hranici, kdy jsme byli schopní Marlene zastavit.“

„To je nesmysl, Sievere. To je skoro až zbabělost. Schováváš se za ni a předstíráš, že je všemocná.“

„A není? Ty jsi její matka. Přikaž jí, ať zůstane v Kopuli.“

Insignová sevřela rty.

„Je jí patnáct. Nechci ji tyranizovat.“

„Právě naopak. Moc ráda bys ji tyranizovala. Ale když se o to pokusíš, podívá se na tebe těma svýma neskutečnýma očima a řekne něco jako: 'Matko, cítíš se vinná tím, žes mě připravila o otce, a také máš pocit, že se proti tobě spikl celý svět, aby tě za trest připravil o mě, což je nesmyslná představa'.“

Insignová se zamračila.

„To je největší blbost, jakou jsem kdy slyšela, Sievere. Nic takového nepociťuji a ani bych nemohla.“

„Samozřejmě, že ne. Jenom jsem si něco vymyslel. Ale Marlene si vymýšlet nebude. Ona bude vědět přesně, z toho, jak pohneš palcem nebo lopatkou nebo něčím jiným, co tě sžírá, a taky ti to poví a bude to čistá pravda a to tak zahanbující pravda, že si myslím, že budeš mít dost starostí s tím, co říct na svou obranu, a raději toho necháš, než aby sis od ní nechala postupně odlupovat jednotlivé slupky své duše.“

„Neříkej mi, že se ti to stalo.“

„Mně ne, protože mě má ráda a já se s ní snažím jednat velmi diplomaticky. Ale mám strach pomyslet, co by ze mě zbylo, kdybych se jí postavil na odpor. Podívej se, pokoušel jsem se ji zdržet. To musíš uznat. Chtěla jít ven okamžitě po návratu z toho vyhlídkového letu. A já ji zdržel až do konce měsíce.“

„Jak se ti to povedlo?“

„Pouhá sofistika, to tě můžu ujistit. Je prosinec. Řekl jsem jí, že za tři týdny začne nový rok, alespoň podle Pozemského kalendáře, a jak lépe oslavit začátek roku 2237, zeptal jsem se jí, než odstartováním nové éry průzkumu a osídlování Erythro? Víš, ona se totiž právě takto dívá na své působení na planetě — jako na začátek nové éry. A tím je to horší.“

„Proč horší?“

„Protože se na to nedívá jako na svůj rozmar, ale jako na něco, co je životně důležité pro Rotor a možná i pro lidstvo. Není nad to, když člověk uspokojuje své potěšení a nazývá to vznešeným příspěvkem ke společnému blahu. Omlouvá to všechno. Dělal jsem to také, jako ty, jako všichni. A z těch, koho znám, nejvíc Pitt. Ten se nejspíš přesvědčil, že dýchá jen proto, aby přispíval oxidem uhličitým rostlinstvu na Rotoru.“

„Takže jsi ji zdržel tím, že jsi zabrnkal na její megalomanskou strunu.“

„Ano, a ještě stále máme týden času zjistit, jestli ji něco může zastavit. To říkám, i když musím přiznat, že ji moje zdůvodnění neoklamalo. Souhlasila, že počká, ale řekla: 'Myslíš si, že když mě pozdržíš, získáš tím alespoň kousíček náklonnosti mé matky, že, strýčku Sievere? Nevidím na tobě nic, co by poukazovalo na to, že bys příchodu nového roku přikládal sebemenší význam. “

„Taková neomalenost.“

„Jen neomalená pravda. Možná úplně totéž.“

Insignová odvrátila pohled. „Moji náklonnost? Co mám na to říct —“

Genarr rychle řekl: „Co bys říkala? Řekl jsem ti, že jsem tě miloval a teď vidím, že s přibývajícími roky se na tom mnoho nezměnilo. Ale to je můj problém. Nikdy ses ke mně nechovala nečestně. Nikdy jsi mi nezavdala důvod k nadějím. A jestli jsem takový blázen, že nedokážu pochopit, co znamená ne. proč by tě to mělo zajímat?“

„Zajímá mě, jestli se cítíš nešťastný, ať už z jakéhokoli důvodu.“

„To už je co říct.“ Genarr vydoloval na tváři úsměv. „To je nesrovnatelně lepší než nic.“

Insignová odvrátila zrak a po chvilce váhání se vrátila k tématu Marlene. „Ale Sievere, když Marlene prohlédla tvé pohnutky, proč potom souhlasila s odkladem? „

„Nebude se ti to líbit, ale raději ti povím pravdu. Marlene řekla: 'Počkám do Nového roku, strýčku Sievere, protože to třeba matku opravdu potěší, a já jsem na tvé straně. „

„To řekla?“

„Nesmíš se na ni zlobit. Očividně jí učaroval můj pronikavý důvtip a šarm, myslí si, že mi tím prokáže službu.“

„Normální dohazovačka,“ konstatovala Insignová; viditelně se zmítala mezi hněvem a pobaveností.

„Abych řekl pravdu, napadlo mě, že kdyby ses přinutila dát najevo trochu zájmu o mě, mohli bychom toho využít a k ledasčemu ji přesvědčit, když si bude myslet, že to posílí tvoji náklonnost ke mně — jenže ta by musela být opravdová, jinak by to prokoukla. A kdyby byla opravdová, tak by zase Marlene nepovažovala za

nutné se omezovat a napomáhat něčemu, co už existuje. Chápeš?“

„Chápu,“ řekla Insignová, „že kdyby nebylo Marleniny vnímavosti, tak by byl tvůj vztah ke mně rozhodně machiavelistický.“

„Teď jsi mě docela prokoukla, Eugenie.“

„Tak, a což takhle udělat to, co se nakonec samo nabízí? Dát ji pod zámek, strčit do rakety a poslat zpátky na Rotor.“

„Se svázanýma rukama a nohama, předpokládám. Stejně bychom něco takového ani nedokázali, a už chápu, jak se na to dívá Marlene. Začínám uvažovat o kolonizaci Erythro — celého světa, který nám leží u nohou.“

„Dýchat jeho bakterie, mít je v potravě a ve vodě.“ Insignová se ušklíbla.

„A co má být? Dýcháme, pijeme a jíme je — do určité míry — i zde. Nelze se jich zbavit dokonale. Když už o tom mluvíme, na Rotoru jsou také bakterie, které dýcháme, pijeme i jíme.“

„Ano, ale na rotorské životní formy jsme adaptovaní. A toto jsou cizí životní formy.“

„Tím lépe. Když na ně nejsme adaptovaní, nejsou adaptované ani ony na nás. Nemáme důvod si myslet, že by na nás mohly eventuálně parazitovat. Prostě to budou jen neškodné částečky prachu.“

„A Nákaza.“

„To už je horší, jistě, dokonce i v takovém případě, kdy se jedná pouze o to dovolit Marlene, aby se prošla venku. Učiníme, samozřejmě, potřebná bezpečnostní opatření.“

„Jaká opatření?“

„Bude mít na sobě ochranný oblek, to je jedna věc. A druhá věc, půjdu s ní já. Budu fungovat jako její kanárek.“

„Co tím myslíš, 'kanárek'?“

„To byl způsob, který se před několika staletími používal na Zemi. Horníci nosili kanárky — víš, takové malé žluté ptáčky — s sebou do dolů. Když se zhoršil vzduch, zemřel kanárek dřív, než to stačilo zapůsobit na lidi, a ti, když viděli, že něco není v pořádku, vyfárali. Jinými slovy, když se začnu chovat divně, ihned nás oba dopraví nazpět.“

„Ale co když to na ni zapůsobí dřív než na tebe?“

„Nemyslím. Marlene si připadá imunní. Řekla to už tolikrát, že jsem tomu uvěřil.“