Genarr byl opravdu přesvědčený, že má Marlene radost. A on, bůhvíproč, také.

Marlene běžela vzhůru po proudu podél okraje bystřiny. Genarr neviděl důvod, proč by za ní měl spěchat. Ať si trochu užije, pomyslel si.

Kopule byla postavena na skalnatém výběžku, ale oblast, kde se nacházeli, protkávaly malé, zvolna tekoucí potůčky, které se asi třicet kilometrů odtud spojovaly do poměrně velkého toku, který se potom vléval do moře.

Potůčky byly samozřejmě přínosem. Představovaly pro Kopuli přirozený zdroj vody — jakmile se z ní odstranili prokaryoti („zabili“ byl asi vhodnější výraz). V počátcích Kopule někteří biologové protestovali proti zabíjení prokaryotů, což bylo k smíchu. Drobná stvoření existovala na planetě v neuvěřitelném množství a mohla se rozmnožovat takovým způsobem, že je jakýkoli úbytek, způsobený prostým procesem dezinfekce při zajišťování dodávek vody, nemohl nijak vážněji ohrozit. Potom, jakmile se objevila Nákaza, zdvihla se proti Erythro neurčitá, avšak silná vlna nepřátelství, a nikoho už nezajímalo, co si kdo s prokaryoty dělal.

Jistě, teď, když Nákaza podle všech známek přestala být hrozbou, mohlo znovu dojít k humanitárním (Genarr osobně považoval „biotární“ za příhodnější slovo) náladám. Genarr s nimi sice sympatizoval, ale jak by si potom Kopule zajistila dodávky vody?

Zabraný v myšlenkách, přestal sledovat Marlene. Náhle se mu do uší zabodl ohlušující výkřik.

„Marlene! Marlene! Sievere, co to dělá?“

Vzhlédl a už se chystal Eugenii automaticky ujistit, že se nic neděje a že je všechno v pořádku, když jeho pohled spočinul na Marlene. Okamžik nedokázal rozeznat, co dělá. Jen v tom růžovém světle Nemesis napínal zrak.

Potom to spatřil. Odjišťovala helmu a odložila ji. Teď si začínala svlékat zbytek E-oděvu.

Musí ji zadržet!

Genarr se pokusil zakřičet, ale v okamžiku hrůzy ze sebe nedokázal vydat jedinou hlásku. Pokoušel se k ní rozběhnout, ale nohy měl jako z olova a prakticky ignorovaly naléhavost jeho myšlenek.

Bylo to, jako by se ocitl v nějakém děsivém snu, kde se odehrávaly samé příšernosti, kterým nedokázal nijak zabránit, či snad se mu pod tlakem událostí nějakým způsobem oddělil mozek od zbytku těla?

Že by mě zasáhla Nákaza? přemítal zděšeně Genarr. Jestli je to pravda, co teď bude s Marlene, když se vystavila napospas záření Nemesis a vzduchu Erythro?

DVACET ŠEST

PLANETA

58

Crile Fisher viděl Igora Koropatského za tři roky, co převzal funkci, kterou před ním zastával Tanayama, a stal se skutečným — pokud ne titulárním — vedoucím projektu, pouze dvakrát.

Když mu ale fotočidlo promítlo na obrazovku jeho tvář, neměl žádné potíže s identifikací. Koropatský byl stále stejně impozantní a sebejistý. Byl dobře oblečený, kolem krku velkou, načechranou kravatu v nejnovějším stylu.

Co se Fishera týče, ten celé dopoledne relaxoval a zdaleka nebyl upravený, ale člověk nemohl odmítnout někoho, jako byl Koropatský, přestože přicházel neohlášený.

Fisher stiskl tlačítko pro zobrazení piktogramu figurky vítajícího hostitele (či hostitelky, pohlaví bylo totiž tradičně nejasné) s rukou mírně zdviženou v gestu, které bylo obecně chápáno jako „Hned to bude“, bez trapné povinnosti vyjádřit to slovy.

Fisher měl trochu času, aby se učesal a malinko upravil. Mohl by se i oholit, ale tušil, že další otálení by Koropatský považoval za urážku.

Dveře se odsunuly stranou a Koropatský vešel dovnitř. Zdvořile se usmál a řekl:

„Dobrý den, Fishere. Vidím, že vás zdržuji.“

„Vůbec ne, řediteli,“ řekl Fisher a snažil se o upřímný tón: „ale jestli jste přišel za doktorkou Wendelovou, tak vám musím bohužel sdělit, že je u lodi.“

Koropatský zabručel:

„Víte, vlastně jsem to i předpokládal. V tom případě mi nezbývá než si promluvit s vámi. Mohu se posadit?“

„Ovšem, zajisté, řediteli,“ řekl Fisher. V duchu se proklínal, že to Koropatskému nenabídl, než ho sám požádal. „Dáte si něco?“

„Ne.“ Koropatský se poplácal po břiše. „Každé ráno se vážím a už to stačí, aby mě přešla chuť na jídlo — skoro. Fishere, nikdy jsem neměl možnost si s vámi promluvit jako muž s mužem. A chtěl jsem.“

„Bude mi potěšením, řediteli,“ zamumlal Fisher. Cítil vzrůstající nepokoj. Co to má všechno znamenat?

„Naše planeta má vůči vám velký dluh.“

„Když to říkáte, řediteli.“

„Byl jste na Rotoru před jeho odletem.“

„To bylo před čtrnácti lety, řediteli.“

„Vím. Byl jste ženatý a měl jste dítě.“

„Ano, řediteli,“ odvětil tiše Fisher.

„Ale vrátil jste se na Zemi těsně předtím, než Rotor opustil sluneční soustavu.“

„Ano, řediteli.“

„Něco, co vám někdo řekl — a co jste potom tady zopakoval, plus ještě jeden váš podnět, přivedlo Zemi k objevení Sousední hvězdy.“

„Ano, řediteli.“

„A byl jste to vy, kdo z Adelie přivedl na Zemi doktorku Wendelovou.“

„Ano, řediteli.“

„A díky vám tu už přes osm let pracuje a cítí se spokojeně, eh?“

Spokojeně se zachichotal a Fisher měl dojem, že kdyby Koropatský seděl trochu blíž, tak by ho takovým tím 'bodře chlapským' způsobem rýpl loktem do boku.

Fisher opatrně odvětil:

„Dá se říct, že si rozumíme, řediteli.“

„Ale nikdy jste se nevzali.“

„Já už jsem ženatý, řediteli.“

„Čtrnáct let žijete odděleně. Rozvod by se dal snadno zařídit.“

„Také mám dceru.“

„Která jí zůstane, i kdybyste se znovu oženil.“

„Byla by to jen zbytečná formalita, nic víc.“

Koropatský přikývl:

„Možná máte pravdu. Možná je to tak dokonce lepší. Asi víte, že naše superluminální loď je hotová. Doufáme, že bude moci vystartovat začátkem roku 2237.“

„Totéž mi řekla doktorka Wendelová, řediteli.“

„Neuronové detektory jsou už instalovány a fungují dobře.“

„To mi řekla také, řediteli.“

Koropatský, ruce složené v klíně, jedna svírající druhou, těžkopádně pokýval velkou hlavou. Potom krátce vzhlédl k Fisherovi a řekl: „Víte, jak pracují?“

Fisher zavrtěl hlavou. „Ne, pane, O tom, jak vlastně loď funguje, nevím nic.“

Koropatský znovu pokýval hlavou. „Já také ne. Musíme se spolehnout na slovo doktorky Wendelové a našich inženýrů. Ale jedna věc nám ještě stále chybí.“

„Uh?“ (Fisherovi přejel mráz po zádech. Další zdržení?) „Co ještě, řediteli?“

„Spojení. Člověk by myslel, že když existuje zařízení, které umožní lodi pohybovat se rychleji než světlo, mělo by rovněž existovat zařízení, které by nadsvětelnou rychlostí vysílalo vlny, nebo něco podobného, na přenášení zpráv. Vyslat superluminální zprávu mi připadá snadnější, než pohánět superluminální loď.“

„To nemohu posoudit, řediteli.“

„A přesto mě doktorka Wendelová ujišťuje, že opak je pravdou; že, alespoň prozatím, neexistuje žádná metoda, jak docílit výkonného superluminálního spojení. Jednou ho mít budeme, ale ne teď, tvrdí mi, a také se jí nechce na něj čekat, prý by to mohlo trvat dlouho.“

„Já také nechci čekat, řediteli.“

„Ano, sám se nemohu dočkat nějakého pokroku, úspěchu. Čekali jsme na to celé roky a i já bych už nejraději viděl loď odstartovat a vrátit se. Ale to by v praxi znamenalo, že v okamžiku, kdy vystartuje, s ní ztratíme spojení.“

Zamyšleně pokýval hlavou, Fisher zachovával rozvážné mlčení. (Co to má všechno znamenat? K čemu ten starý lišák směřuje?)

Koropatský vzhlédl na Fishera. „Víte, že Sousední hvězda letí naším směrem?“

„Ano, řediteli, slyšel jsem už o tom, ale zdá se, že převažuje všeobecný názor, že nás mine v bezpečné vzdálenosti, aniž by nám nějak ublížila.“

„To je to, co chceme, aby si lidé mysleli. Ovšem pravda je ta, Fishere, že nás Sousední hvězda mine dostatečně blízko na to, aby podstatným způsobem narušila oběžnou dráhu Země.“

Fisher se na chvilku ohromeně odmlčel. „A zničila ji?“

„Ve fyzickém slova smyslu ne. Dojde ovšem k podstatné změně podnebí a Země se stane neobyvatelnou.“