55

Eugenie Insignová nikdy nesledovala přibližující se začátek nového roku na kalendáři s takovou pozorností. Nebyl k tomu důvod. Kalendář byl vlastně jen přežitek, navíc dvakrát zrušený.

Na Zemi začínal rok označováním období a svátků, které se k nim vztahovaly — letní slunovrat, zimní slunovrat, setba, žně — bůhví jaká další jména všechny měly.

Crile (vzpomněla si Insignová) jí kdysi spletitosti kalendáře vysvětloval. Objasňoval to tím svým zasmušilým a jakoby slavnostním způsobem, se kterým dělal všechno, co mu připomínalo Zemi. Naslouchala mu se směsicí horlivosti a obav; horlivě proto, že s ním chtěla sdílet jeho zájem, což by je mohlo k sobě víc přiblížit; a s obavami proto, že se bála, aby ho jeho láska k Zemi od ní neodehnala, jak se nakonec stalo.

Zvláštní, že při těch vzpomínkách stále pociťovala bolest — nebo už byla slabší? Zdálo se jí, že si vlastně nedokáže vzpomenout na Crilův obličej, že si pamatovala už jen právě tu vzpomínku. Byla to už jen vzpomínka na vzpomínky, co teď stálo mezi ní a Genarrem?

A přesto to byla jen vzpomínka, která na Rotoru zachovávala kalendář.

Rotor nikdy neměl žádná období. Rok, ten samozřejmě ano, protože (a spolu s ním všechny kolonie systému Země-Měsíc, s nepočetnou výjimkou těch, co obíhaly kolem Marsu nebo co byly vystavěny v pásmu asteroidů) doprovázel Zemi na její dráze kolem Slunce. Ovšem bez ročních období neměl rok jako takový smysl. Pohromadě ho držely jen měsíce a týdny.

Rotor měl také den, umělý, čtyřiadvacetihodinový, během něho se na poloviční dobu jeho trvání vpouštělo dovnitř sluneční světlo a na druhou polovinu se blokovalo. Mohli stanovit jakýkoli časový úsek, ale rozhodli se pro délku jednoho pozemského dne, rozděleného do dvaceti čtyř hodin po šedesáti minutách, každá z nich čítala šedesát sekund. (Alespoň dny a noci měly jednotný dvanáctihodinový rytmus.)

Čas od času některá kolonie přišla s návrhem, aby se uzákonil systém, který by dny pouze počítal a seskupoval je do desítek a jejích násobků; do dekadnů, hektodnů, kilodnů, a z druhé strany zase do decidnů, centidnů a milidnů; jenže to bylo ve skutečnosti neproveditelné.

Kolonie si nemohly určit každá svůj vlastní systém, protože by tím nastal zmatek v obchodní a komunikační síti. Stejně tak se nemohl ustanovit žádný jednotný systém nezahrnující Zemi, neboť tam stále žilo devadesát devět procent lidské populace, a zbylé jedno procento k ní vázaly tradice. Vzpomínka přiměla Rotor a všechny ostatní kolonie udržovat kalendář, který byl pro ně v podstatě zbytečný.

Ale nyní Rotor opustil sluneční soustavu a stal se z něj izolovaný a osamocený svět. Neexistovaly na něm žádné dny, měsíce ani roky v pozemském slova smyslu. Nebylo to dokonce ani sluneční světlo, co oddělovalo den od noci, protože Rotor zářil umělým osvětlením, jež každých dvanáct hodin přecházelo do temnoty osvětlované jen několika jasnými body. Tuto strohou přesnost nenarušovalo dokonce ani postupné ztlumování a rozsvěcování, které simulovalo úsvit a soumrak. Nezdálo se, že by to bylo potřeba. A přitom, v celém tomto uspořádání, jednotlivé rodiny podle individuálních potřeb a zvyklostí zachovávaly vlastní režim rozsvěcování a zhasínání. Dny ale počítaly podle koloniálního času — což byl čas pozemský.

Dokonce i zde, na erythrejské Kopuli, kde se přirozeně střídal den s nocí, a tímto rytmem se ti, kteří ji obývali, bezděčně řídili, se v oficiálních výpočtech používala ne zcela odpovídající délka koloniálního dne, a tedy dne pozemského — oné vzpomínky na vzpomínku.

V poslední době sílily názory, že den nemá být jedinou základní časovou jednotkou. Insignová bezpečně věděla, že Pitt byl pro decimalizaci měření času, a přesto se i on zdráhal předložit to oficiálně, v obavě před vlnou divokého odporu.

Ale možná ne navždy. Tradiční, neuspořádané jednotky týdnů a měsíců, jak se zdálo, ztratily na důležitosti a svátky se stále častěji opomíjely. Insignová ve svých astronomických pracích používala jako jediné signifikantní časové jednotky dny. Jednoho dne starý kalendář zanikne a někdy v nedohledné budoucnosti se ustanoví nové dohodnuté metody značení času — třeba Standardní galaktický kalendář.

Avšak nyní shledala, že v duchu odpočítává zbývající čas, do, svým způsobem chaotického, začátku nového roku. Na Zemi začínal Nový rok alespoň v době slunovratu — zimního na severní a letního na jižní polokouli. Souviselo to nějak s oběžnou drahou Země kolem Slunce, jak, to si na Rotoru pamatovali už jen astronomové.

Avšak nyní — přestože Insignová astronomem byla — byl pro ni nový rok spojený pouze s Marleniným bláznivým podnikem na povrchu Erythro — termín, který vybral Siever jen proto, že mimo jiné znamenal i přijatelný odklad, a s tím zase Insignová souhlasila jen proto, že navenek předstírala, že je to jen rozmar nedospělé dívky.

Když se probrala z hlubokého zamyšlení, zjistila, že si ji Marlene starostlivě prohlíží. (Kdy vstoupila do pokoje? Nebo byla Insignová tak hluboce zabraná do svých myšlenek, že ani nezaslechla její kroky?)

„Ahoj, Marlene,“ napůl šeptem řekla Insignová.

Marlene chmurně pronesla: „Trápíš se, mami.“

„Na to není potřeba zvláštní vnímavosti, aby to člověk postřehl, Marlene. Jsi stále rozhodnutá vyjít na povrch Erythro?“

„Ano. Naprosto. Absolutně.“

„Proč, Marlene, proč? Můžeš mi to vysvětlit tak, abych to pochopila?“

„Ne, protože ty to nechceš pochopit. Volá mě.“

„Co tě volá?“

„Erythro. Chce mě tam mít.“ Marlenin obvykle rozmrzelý obličej se najednou jakoby rozzářil.

Insignová vyprskla:

„Když mluvíš tímhle tónem, tak mám prostě pocit, jako kdybys už dostala tu — tu —“

„Nákazu? Ne. Strýček Siever právě obdržel poslední mozkový snímek, který mi udělali. Říkala jsem mu, že to není nutné, ale řekl, že než půjdeme ven, musíme nechat udělat záznam. Jsem naprosto normální.“

„Mozkové snímky ti nemůžou říct všechno,“ mračila se Insignová.

„Mateřské obavy taky ne,“ řekla Marlene.

Potom mírněji:

„Mami, prosím tě, já vím, že chceš získat čas, ale já to nedovolím. Strýček Siever mi dal slovo. Jdu ven, i když bude pršet, i když bude špatné počasí. V této roční době nejsou nikdy žádné bouřky ani teplotní extrémy. Vlastně tu nejsou skoro celý rok. Je to nádherný svět.“

„Ale pustý — mrtvý. Až na ty mikroby,“ řekla Insignová opovržlivě.

„Ale jednoho dne do něj vdechneme život.“ Marlene odvrátila oči zamlžené snivým pohledem. „To vím jistě,“ dodala.

56

„E-oblek je jednoduchý,“ vysvětloval Siever Genarr. „Nemusí totiž odolávat tlaku. Není to potápěčský oblek ani kosmický skafandr. Má helmu a stlačenou zásobu recyklovaného vzduchu a malou výhřevnou jednotku, která udržuje přiměřenou teplotu. Je, samozřejmě, vzduchotěsný.“

„Padne mi?“ zeptala se Marlene a s odporem pohlédla na hrubý pseudo-textilní materiál.

„Po estetické stránce asi ne,“ usmál se Genarr a zamrkal. „Jeho smyslem není krása, ale užitek.“

Marlene s mírnou podrážděností řekla: „Je mi jedno, jak v tom budu vypadat, strýčku Sievere, ale nechci se potácet jak medvěd. Jestli se mi v tom bude chodit špatně, tak je to k ničemu.“

Do rozhovoru se vložila Eugenie Insignová, která do té chvíle všechno pozorovala, obličej bledý, rty sevřené.

„Oblek je na to, aby tě chránil, Marlene. Jestli ti sedne nebo ne, to mě nezajímá.“

„To ale neznamená, že musí být nepohodlný, ne, matko? Ten, co mi sedne, mě ochrání stejně dobře.“

„Tenhle ti myslím padne docela dobře,“ řekl Genarr. „Lepší už jsme nenašli. Koneckonců, máme je jen v číslech pro dospělé.“ Otočil hlavu k Insignové. „V poslední době už je moc nepoužíváme. Jednu dobu, po tom, co odezněla Nákaza, jsme ještě dělali nějaké průzkumy, ale teď už naše nejbližší okolí známe poměrně dobře a když se občas přece jen dostaneme ven, tak většinou v uzavřených E-vozech.“