Odpověděl: Že něco takového musí povolit velitel, ale že se jí pokusí pomoci'.

Byla jsem pobouřená. 'Co tím myslíte, pomoci? Jak jste jí mohl něco takového slíbit?

A on povídá: 'Něco jsem jí musel odpovědět, madam. Pokaždé, když jsem se pokusil tvrdit, že to nejde, tak se mi udělalo zle. “

Genarr ohromeně naslouchal. „Chceš mi snad říct, že to Marlene dělá podvědomě — to, že se každému, kdo se jí pokusí odporovat, udělá zle, a ona si to přitom ani neuvědomuje?“

„Ne, ovšem, že ne. Nevím, jak by vůbec něco mohla dělat. Kdyby to byla nějaká podvědomá schopnost, projevilo by se to už na Rotoru, a to se nikdy nestalo. A netýká se to každého druhu oponování. Včera večer si chtěla jít při večeři pro přídavek, a já úplně zapomněla, že jí nesmím odporovat, a tak jsem ji okřikla, 'Ne, Marlene. Tvářila se hrozně vzpurně, ale poslechla a mně se vůbec nic nestalo. Ne, myslím, že k tomu, že se jí nedá odporovat, dochází jen ve spojení s Erythro.“

„A jak si to teda vysvětluješ, Eugenie? Zdá se, že už na to máš nějakou teorii. Kdybych byl Marlene, přečetl bych si tě jako knihu a poznal, co je to za teorii, ale protože nejsem, musíš mi to povědět sama.“

„Nemyslím, že by to byla Marlene, kdo to má všechno na svědomí, ale — sama planeta.“

„Planeta!“

„Ano, Erythro! Planeta. Ovládá Marlene. Proč jinak by si byla tak jistá, že je vůči Nákaze imunní, a že se jí nic nestane? Nás ostatní ovládá také. Když ses ji pokusil zastavit, tak sis to odskákal. Já taky. Strážný jakbysmet. V prvních dnech existence Kopule si to odskákalo hodně lidí, protože planeta se cítila být ohrožována a tak stvořila Nákazu. Potom, když to vypadalo, že se všichni spokojíte s pobytem v Kopuli, se přestala bránit a Nákaza ustala. Chápeš, jak to všechno do sebe zapadá?“

„Takže ty si myslíš, že Planeta chce mít Marlene na svém povrchu?“

„Vypadá to tak.“

„Ale proč?“

„Nevím. Nepředstírám, že tomu rozumím. Pouze ti říkám, jak to musí být.“

Genarrův hlas změkl. „Eugenie, přece musíš vědět, že planeta nemůže nic takového provádět. Je to jen hromada kamení a kovu. Dala ses na mysticismus?“

„Ne. Sievere, nebuď hloupý a nenech se zlákat vysvětlením, že jsem bláznivá ženská. Jsem, špičkový vědec a na mém uvažování není nic mystického. Když říkám planeta, nemám tím na mysli kov a kamení, ale to, že na téhle planetě existuje nějaká mocná, všeprostupná forma života.“

„To by musela být neviditelná. Tohle je pustý svět bez jakýchkoli forem života převyšujících prokaryoty, o inteligenci ani nemluvě.“

„Co víš o tomhle pustém světě, jak ho nazýváš? Byl důkladně prozkoumán? Pročesali jste ho skrz naskrz?“

Genarr pozvolna zavrtěl hlavou. Skoro zaprosil: „Eugenie, začínáš propadat hysterii.“

„Myslíš, Sievere? Promysli si to a pověz mi, jestli jsi přišel na lepší vysvětlení. Já ti říkám, že život na této planetě — ať je to cokoli — nás tu nechce. Jsme ztraceni. A co chce po Marlene“ — hlas se jí zachvěl — „si raději nepředstavuji.“

DVACET OSM

START

61

Oficiálně to neslo velmi komplikovaný název, ale mezi těmi několika Pozemšťany, kteří měli možnost se s tím setkat, se tomu říkalo Stanice čtyři. Z názvu bylo zřejmé, že jí dříve předcházely tři obdobné objekty — z nichž už žádný nesloužil svému účelu, vlastně byly prakticky demontovány. Existovala také Stanice pět, která nikdy nebyla dokončena a postupně zchátrala.

Je sporné, zda měla většina pozemského obyvatelstva vůbec ponětí o existenci Stanice čtyři, která zvolna obíhala kolem Země po orbitě nacházející se hodný kus za Měsícem.

První stanice bývaly odrazovými můstky Země, kde se zakládaly kolonie a posléze, když se toho ujali sami kolonisté, se ze Stanice čtyři stala pozemská základna pro lety na Mars.

Takový let na Mars se však uskutečnil pouze jediný, jelikož se ukázalo, že kolonisté byli pro dlouhé lety po psychologické stránce daleko lépe vybaveni (žili vlastně ve světě, který byl ve skutečnosti jedna obrovská vesmírná loď) a Země jim to s ulehčením přenechala.

Stanice čtyři v současné době k něčemu sloužila jen zřídkakdy a byla udržována jen jako pozemský opěrný bod ve vesmíru, jako symbol toho, že kolonisté nejsou jedinými vlastníky nezměrného prostoru za hranicemi pozemské atmosféry.

Teď však Stanice čtyři měla svůj účel.

Těžkopádně k ní mířila velká nákladní loď a nesla s sebou pověsti (šířící se mezi koloniemi), že se chystá další — ve dvacátém třetím století první — pokus dostat pozemskou posádku na Mars. Někteří říkali, že jde pouze o výzkumné cíle, jiní, že jde o založení pozemské kolonie na Marsu, aby se obešlo těch pár kolonií, které kolem planety obíhaly; a další se domnívali, že Země chce vybudovat předsunutou základnu na některém rozměrnějším asteroidu, na který si ještě žádná kolonie nečinila nárok.

Ve skutečnosti se v nákladním prostoru lodi nacházel Superluminal s posádkou, jež ho měla dopravit ke hvězdám.

Tessa Wendelová, přestože z ní byl už osm let téměř Pozemšťan, se s vesmírem vyrovnala klidně jako každý rozený kolonista. Vesmírné lodi svou podstatou mnohem víc připomínaly kolonie než planetu Zemi. A to byl důvod, proč se Crile Fisher, přestože absolvoval už tolik vesmírných letů, cítil poněkud nesvůj.

Tentokrát to bylo něco víc než jen nepřirozenost vesmírného prostoru, co se podepisovalo na napětí posádky na palubě nákladní lodi. Fisher si stěžoval: „Nemůžu to čekání vydržet, Tesso. Trvalo nám to celá léta, abychom se dostali, kde jsme, Superluminal je hotový, a my stále čekáme.“

Wendelová na něj zamyšleně pohlédla. Takto si jeho roli nikdy nepředstavovala. Co po něm chtěla, byly chvíle odpočinku, které by mozku, unavenému náročností projektu, umožnily nabrat čerstvých sil. To bylo to, co očekávala; ale dopadlo to docela jinak.

Najednou zjistila, jak bezmocně na něm lpí. Jeho problémy se staly jejími. Roky jeho čekání teď bezpochyby přijdou vniveč a ona se obávala jeho zoufalství, které bude následovat po nevyhnutelném zklamání. Prozíravě se snažila krotit jeho sny studenou sprchou, zchladit jeho unáhlené naděje na shledání s dcerou, ale neuspěla. Pokud se za poslední léta vůbec něco změnilo, tak jen to, že jeho optimismus, bez žádného patrného důvodu — alespoň žádného, který by jí vysvětlil — ještě vzrostl.

Tessa se nakonec uspokojila (a uklidnila) faktem, že to nebyla jeho žena, na kterou se Crile těšil, ale pouze dcera. Ovšem, po pravdě, nikdy nepochopila jeho stesk po dceři, kterou viděl naposledy jako nemluvně. Sám jí žádné vysvětlení nenabídl a ona se o něj neprosila. Nač taky? Byla si jistá, že jeho dcera není naživu, že na Rotoru není nic naživu. Jestli se Rotor opravdu nacházel v blízkosti Sousední hvězdy, tak jen jako obrovská hrobka vznášející se v prostoru, navždy bloudící a navždy ztracená (opak by musel být obrovská náhoda). Bude Crila muset nějak uklidnit a udržet při smyslech, až se nevyhnutelná představa stane realitou.

„Zbývají už jen dva měsíce čekání — nanejvýš,“ řekla Tessa konejšivě. „Když jsme mohli čekat roky, tak už nás dva měsíce nezabijí.“

„Právě to mnohaleté čekání činí pouhé dva měsíce nesnesitelnými,“ zamumlal Fisher.

„Dívej se na to z jiné stránky, Crile,“ řekla Wendelová. „Nauč se sklonit před nutností. Světový kongres nám jednoduše dřív vyrazit nedovolí. Upírají se na nás zraky všech kolonií a neexistuje žádná záruka, že všechny uvěřily prohlášení, že máme namířeno k Marsu. Vzhledem k celkovým výsledkům Země v dobývání vesmíru na tom jistě není nic zarážejícího. Když setrváme dva měsíce v nečinnosti, budou se domnívat, že máme potíže — tomu naopak uvěří nadmíru ochotně, uklidní je to a odvrátí jejich pozornost.“

Fisher zlostně zavrtěl hlavou. „Koho zajímá, jestli se dozví, co děláme? Vystartujeme a zmizíme. Potom celé roky superluminální let nezopakujeme — mezitím budeme disponovat celou flotilou superluminálních plavidel a rychlými kroky směřovat k dobytí galaxie.“