„Jen navenek,“ odpověděl mrazivě Tanayama. „Když se Pozemšťané stěhují na kolonie, rozeberou si je podle národností. Proč by to dělali, kdyby všechny etnické rozdíly přehlíželi? Na každé kolonii jsou všichni lidé stejní a když přece jen dojde k nějakému promísení, tak jsou ti, co jsou v menšině, celí nesví, nebo je jim pomoženo, aby byli celí nesví a přesunou se na jinou kolonii, kde v menšině nebudou. Není to tak?“

Fisher v duchu shledal, že to nemůže popřít. Bylo to tak a on to podvědomě považoval za samozřejmost, aniž by se mu to zdálo divné. „Lidská povaha. Lidé tíhnou k sobě podobným. Vytváří to — sounáležitost.“

„Lidská povaha, jistě. Lidé tíhnou k sobě podobným, protože nenávidí a opovrhují sobě nepodobnými.“

„Existují i M — Mongo kolonie.“ Fisher se chvilku potýkal s vyslovením toho slova, neboť si plně uvědomoval, že právě může smrtelně urážet ředitele, člověka, který se dal snadno urazit a navíc byl nebezpečný.

Tanayama ani nemrkl. „To vím, ale nejsou to snad Eurové, kdo v poslední době ovládli planetu a nechtějí na to zapomenout?“

„Ostatní možná také nechtějí zapomenout a mají více důvodů k nenávisti.“

„Jenomže to byl právě Rotor, který tak chvatně zmizel ze sluneční soustavy.“

„Někdo musel vynalézt hyperposilování jako první.“

„A odletět k blízké hvězdě, o které věděli jen oni. a která míří přímo na sluneční soustavu a může proletět dostatečně blízko na to, aby ji celou rozvrátila?“

„Nevíme, jestli to vědí, a jestli vůbec vědí o té hvězdě.“

„Ovšemže to vědí,“ skoro zavrčel Tanayama. „A odletěli, aniž by nás varovali.“

„Řediteli — se vší úctou — to nedává smysl. Přece neodletí, aby se usadili na hvězdě, která na své cestě rozvrátí sluneční soustavu a tím pádem i svoji vlastní.“

„Oni mohou snadno uniknout, i kdyby mezitím postavili další kolonie. My máme k evakuaci celý svět čítající osm miliard lidí —a to je mnohem obtížnější úkol.“

„Kolik nám zbývá času?“

Tanayama pokrčil rameny. „Tvrdí mi, že pár tisíc let.“

„To je dlouhá doba. Je možné, čistě teoreticky, že je nenapadlo, že je nutné nás varovat. Jak se bude hvězda přibližovat, musíme ji objevit i bez upozornění.“

„A tou dobou budeme mít ještě méně času k evakuaci. Oni hvězdu objevili náhodou. My bychom ji nemuseli objevit hodně dlouho, nebýt jedné nediskrétní poznámky vaší ženy a vašeho podnětu — velmi bystrého podnětu — abychom se podívali zblízka na vynechanou část oblohy. Rotor chtěl, abychom ji objevili co nejpozději.“

„Ale, řediteli, proč by měli něco takového chtít? Z čiré, bezdůvodné nenávisti?“

„Nikoli bezdůvodné. Proto, aby mohla být sluneční soustava se svým těžkým nákladem ne-Eurů zničena. Aby mohlo lidstvo začít znova na čistě Euro základech. Ha? Co vy na to?“

Fisher zavrtěl bezmocně hlavou. „Nemožné. Nemyslitelné.“

„Proč by nás jinak nevarovali?“

„A nemohlo to být přece jen tak, že nevěděli, kam míří?“

„Nemožné,“ řekl Tanayama ironicky. „Nemyslitelné. Neexistuje žádný jiný důvod pro to, co udělali, než jejich přání vidět naši záhubu. Ale my vyvineme vlastní hyperprostorový pohon a najdeme si je u té jejich nové hvězdy. A vyrovnáme účet.“

TŘINÁCT

KOPULE

22

Eugenie Insignová přivítala zprávu dcery s nevěřícným, rozpačitým smíchem. Co má člověk dělat, pochybovat o zdravém rozumu vlastní dcery nebo funkčnosti svého sluchového ústrojí?

„Cos to řekla, Marlene? Jak to myslíš — jedu na Erythro?“

„Požádala jsem o to komisaře Pitta a on slíbil, že to zařídí.“

Insignová vypadala zaraženě. „Ale proč?“

Marlene odpověděla, mírně podrážděně:

„Protože sama říkáš, že potřebuješ uskutečnit podrobná astronomická pozorování, která nelze provádět na Rotoru. Můžeš to udělat na Erythro. Ale vidím, že ve skutečnosti se ptáš na něco jiného.“

„Správně. Proč by komisař Pitt sliboval, že to zařídí? Žádala jsem ho o to sama už několikrát a vždycky odmítl. Nikoho nechce pustit na Erythro — kromě několika odborníků.“

„Stačilo mu to nastínit z trochu jiné stránky, mami.“ Marlene na okamžik zaváhala. „Řekla jsem mu, že vím, že se tě chce zbavit a že tohle je jeho šance.“

Insignová se nadechla tak prudce, že se zakuckala a musela si odkašlat. Potom se slzícíma očima vyhrkla: „Jak jsi mohla říct něco takového?“

„Protože je to pravda. Kdyby to pravda nebyla, neřekla bych to. Slyšela jsem ho, jak s tebou mluví a slyšela jsem tebe, jak mluvíš o něm. Je to tak do očí bijící, že to musíš vědět i ty, neříkej, že ne. Má na tebe zlost a chce, abys ho přestala obtěžovat — tím, čím ho obtěžuješ. Však víš.“

Insignová sevřela rty. „Víš, miláčku, budu z tebe muset udělat svého zpovědníka. Opravdu mě přivádí do rozpaků, když vytahuješ na denní světlo takovéhle věci.“

„Já vím, mami.“ Marlene sklopila oči. „Odpusť.“

„Ale stejně to nechápu. Že má na mě zlost musí vědět sám, na to přece nepotřebuje tebe, abys mu to vysvětlila. Proč mi nedovolil odejít na Erythro, když jsem ho o to sama v minulosti žádala?“

„Protože nenávidí všechno, co s Erythro souvisí, a fakt, že by se tě mohl zbavit, nestačil, aby překonal svůj odpor k planetě. Jenomže tentokrát se nezbaví jen tebe. Zbaví se i mě. Nás obou.“

Insignová se naklonila dopředu a položila dlaně na stůl mezi sebe a Marlene. „Ne, Molly — Marlene. Erythro není místo pro tebe. Nebudu tam navěky. Provedu nutná pozorování a vrátím se. Ty tu zůstaneš a počkáš na mě.“

„To bohužel nepůjde. Nemůže být totiž pochyb o tom, že tě pustí jen proto, že to je jediný způsob, jak se zároveň zbavit i mě. Souhlasil proto, že jsem ho požádala, aby nás pustil obě, kdyby šlo jen o tebe, tak by nesouhlasil. Chápeš?“

Insignová se zamračila. „Ne, nechápu. Ani trochu. Co s tím máš ty společného?“

„Když jsme spolu rozmlouvali a já jsem mu řekla, že vím, že by se nás chtěl obou zbavit, ztuhl mu obličej — chápeš, aby na něm neměl žádný výraz. Věděl, že bych jeho výraz a jiné drobnosti uměla rozšifrovat a asi nechtěl, abych uhádla, na co myslí. Ale to je taky určitý způsob výpovědi a řekne ti o člověku hodně. Kromě toho, všechno se zakrýt nedá. Mihneš okem a mně to stačí.“

„Takže jsi věděla, že se tě chce také zbavit.“

„Nejen to. On se mě bál.“

„Proč by se tě měl bát?“

„Nejspíš proto, že se nemohl smířit s tím, že vím to, co nechce, abych věděla.“ Jakoby uraženě si odfrkla: „Hodně lidí to dráždí.“

Insignová přikývla. „Tomu se nedivím. Lidé se před tebou cítí — jako nazí, duševně nazí, jako by se jim duší přehnala smršť.“

Přimhouřenýma očima se zadívala na svou dceru. „Někdy si tak připadám i já. Když se dívám do minulosti, myslím, že jsi mě 'zneklidňovala' už jako malé dítě. Často jsem si říkala, že jsi prostě jen neobyčejně inteli —“

Marlene ji rychle doplnila:

„Myslím, že jsem.“

„Ano, to taky, ale muselo v tom být i něco dalšího, i když jsem tomu moc nerozuměla. Pověz mi — nevadí ti, že se o tom bavíme?“

„S tebou ne, mami,“ odpověděla Marlene, ale v jejím hlase byla patrná jistá ostražitost.

„Tak mi řekni, když jsi byla menší a zjistila jsi, že tohle dokážeš a jiné děti ne — dokonce ani dospělí ne — proč jsi za mnou nepřišla a neřekla mi to?“

„Jednou jsem se o to i pokusila, ale ty jsi byla celá netrpělivá. Sice jsi mi to neřekla, ale poznala jsem, že nemáš čas a náladu zabývat se dětskými hloupostmi.“

Insignová vylekaně rozšířila oči. „Tohle jsem řekla, 'dětské hlouposti'?“

„Ne, neřekla, ale řekl to způsob, jakým ses na mě podívala a jak jsi přitom měla ruce.“

„Měla ses dožadovat mé pozornosti.“

„Byla jsem ještě dítě. A tys byla skoro pořád zarmoucená — kvůli komisaři Pittovi, kvůli otci.“

„Teď už s tím nic nenadělám. Chceš mi ještě něco říct?“

„Už jen jednu věc. Když komisař Pitt řekl, že můžeme odletět, měla jsem z toho, jak to řekl, pocit, že něco vynechal — že něco zamlčel.“