A přesto dala většina obyvatel Rotoru jasně najevo, že se chtějí přemístit na orbitu kolem Erythro. Pitt se jim zoufale snažil vysvětlit, že se budou koupat v agresivním a depresivním rudém světle, že se ocitnou v těsném gravitačním sevření Megas i Erythro a i přesto možná budou muset dojíždět na asteroidy pro suroviny.

Pitt o tom divoce polemizoval s Tamborem Brossenem, bývalým komisařem, jehož místo zaujal. Unaveným dojmem působící Brossen si otevřeně liboval v nové roli šedé eminence mnohem víc než v dřívější roli komisaře. (Dal se slyšet, že postrádal Pittovo potěšení z rozhodování.)

Brossen se vysmíval Pittově znepokojení ohledně umístění kolonie — ne otevřeně, samozřejmě, náznaky, očima. Řekl mu: „Nechápu, Janusi, proč si myslíš, že musíš Rotor vychovat tak, aby s tebou ve všem bezvýhradně souhlasil. Čas od času si kolonie musí něco rozhodnout sama; tím pohotověji ti při příští příležitosti ustoupí. Když chtějí obíhat kolem Erythro, ať si obíhají kolem Erythro.“

„Ale vždyť to je úplný nesmysl, Tambore. Copak to nechápeš?“

„Ovšem, že to chápu. Jenže také chápu, že Rotor po celou svou existenci obíhal okolo světa. Tak se to Rotořanům zdá správné a tak to chtějí mít znovu.“

„Obíhali jsme kolem Země a Erythro není Země; ani v nejmenším to není Země.“

„Je to svět přibližně stejně velký jako Země. Má pevniny a moře. Má atmosféru obsahující kyslík. Mohli bychom cestovat tisíce světelných let, než bychom našli svět, který by se Zemi tak podobal. Říkám ti znovu, dopřej jim to.“

Pitt se řídil Brossenovou radou, i když se v něm proti tomu všechno vzpouzelo. Kolem Erythro obíhal i Nový Rotor a stejně tak i ostatní rozestavěné kolonie. Plány kolonií umístěných v asteroidním prstenci samozřejmě na výkresech existovaly, ale veřejnost je zjevně odmítala vzít na vědomí.

Právě umístění Rotoru na oběžnou dráhu kolem Erythro považoval Pitt za největší chybu od doby objevení Nemesis. Nemělo se to stát. Ale — mohl vůbec něco Rotoru vnutit? Mohl snad cokoli dělat? Nevedlo by to pouze k novým volbám a k jeho nahrazení někým jiným?

Nostalgie, tak se ten problém jmenoval. Lidé měli tendenci ohlížet se nazpět a Pittovi se ne vždycky podařilo donutit je obrátit hlavy tak, aby se dívali vpřed. A co se Brossena týče –

Zemřel před sedmi lety, Pitt stál u jeho smrtelného lože. Jen jemu se podařilo zaslechnout poslední slova umírajícího. Brossen mu pokynul a on se k němu sklonil. Brossen k němu natáhl chvějící se, jako křída bílou ruku. Chabě se Pitta přidržel a zašeptal:

„Jak zářivé bylo Slunce,“ a zemřel.

Proto se Rotořané, kteří nedokázali zapomenout na to. jak zářivé bývalo Slunce a jak zelená bývala Země, tehdy tak podrážděně vzbouřili proti Pittově logice a požadovali, aby Rotor obíhal kolem světa, který nebyl ani zelený, ani neobíhal kolem zářivého slunce.

Z hlediska pokroku to znamenalo ztrátu deseti let. Kdyby zůstali v pásmu asteroidů, mohli být o deset let napřed. O tom byl Pitt přesvědčený.

Už jen to stačilo, aby Pitt na Erythro zanevřel. Existovalo však ještě něco dalšího, něco horšího — něco daleko horšího.

DVANÁCT

VZTEK

20

Jak už to chodí, byl to znovu Crile Fisher, který po tom, co se z jeho podnětu přišlo na nesrovnalosti ohledně cílového určení Rotoru, přivedl Zemi na další stopu.

Byl už dva roky zpátky na Zemi a vzpomínky na Rotor mu v mysli pomalu začínaly šednout. Z Eugenie Insignové se stala jen zmatená vzpomínka (co k ní tehdy vlastně cítil?), ale po Marlene zůstal pocit trpkosti. Zjistil, že mu v duchu stále splývá s Roseanne. Vzpomínka na roční dceru splynula se vzpomínkou na sedmnáctiletou sestru a vytvořily jedinou osobu.

Život nebyl těžký. Pobíral štědrou penzi. Dokonce se pro něj našla i práce, místo v kanceláři, kde se po něm chtěla rozhodnutí, která zaručeně nemohla ovlivnit nic důležitého. Odpustili mu, alespoň částečně, říkal si, protože si vzpomněl na tu Eugeniinu poznámku: „Kdybys věděl, kam máme namířeno —“

Přesto měl pocit, že je pod dozorem, a začínalo ho to otravovat.

Garand Wyler se jednou za čas objevil, vždycky přátelský, zvídavý a neustále se, nápadně či nenápadně, vracel k tématu Rotoru.

Nejinak tomu bylo i teď, a jak Fisher předpokládal, přišla řeč na Rotor.

Zamračil se: „Už to budou skoro dva roky. Co po mně, sakra, pořád chcete?“

Wyler zavrtěl hlavou. „Nemám tušení, Crile. Všechno, co máme, je ta poznámka tvé ženy. A jak to vypadá, sama o sobě nestačí. Za ta léta, co jste spolu strávili, musela říct ještě něco. Když si připomeneš vaše rozhovory, vaše vzájemné výměny názorů, nenapadá tě nic?“

„Tohle je už popáté, co se mě na to ptáš, Garande. Vyslýchali mě. Podrobili mě hypnóze. Dávali mi psychosondy. Vymačkali mě do poslední kapičky. Nenašli ve mně nic. Buď mě nechte na pokoji, nebo mě vemte zpátky. Venku lítají stovky kolonií a na nich lidé, přátelé, kteří si navzájem důvěřují, a nepřátelé, kteří se navzájem špehují. Kdo ví, co někdo z nich může vědět — a třeba ani nevědět, že to ví.“

„Abych byl upřímný, kamaráde, už jsme v tomhle směru začali podnikat určité kroky, taky jsme se soustředili na Dálkovou Sondu. Je nasnadě, že Rotor musel přijít na něco, o čem my ostatní nevíme. Nikdy jsme nevyslali žádnou Dálkovou Sondu. Stejně jako ji nevyslala žádná jiná kolonie. Jen Rotor si to mohl dovolit. Ať už našel cokoli, musí to být mezi údaji z Dálkové Sondy.“

„Fajn. Tak je projděte. Určitě je toho dost na celá léta práce. A mě nechtě na pokoji. Všichni.“

„Náhodou je toho opravdu na léta práce,“ řekl Wyler. „Rotor, v souladu se Smlouvou o výměně vědeckých informací, poskytl úctyhodné množství materiálu. Zejména snímky všech vlnových délek. Fotopřístroje na Sondě dokázaly obsáhnout skoro celou oblohu. Podrobně jsme je prostudovali a nenašli na nich nic zajímavého.“

„Nic?“

„Zatím nic, ale, jak říkáš, může to trvat ještě léta. Jistě, dozvěděli jsme se nespočet informací, nad kterými astronomům plesá srdíčko a které je stačí zaměstnávat, ale ani náznak toho, co by nám mohlo pomoct odpovědět na otázku, kam šli. Zatím ne. Například si myslím, že v nich není absolutně nic, co by nás dovedlo k přesvědčení, že kolem jedné z větších hvězd Alfy Centauri obíhají planety. Stejně tak, že v blízkém vesmíru neexistují žádné neznámé hvězdy typu Slunce. Osobně si stejně myslím, že tam nic zas tak důležitého nebude. Co mohlo být ze Sondy vidět a ze sluneční soustavy ne? Byla jen pár světelných měsíců odtud. Neměl by v tom být žádný rozdíl. Přesto mají někteří kolegové dojem, že Rotor musel něco zaznamenat, a to nejspíš velmi krátce. Což nás přivádí zpátky k tobě.“

„Proč ke mně?“

„Protože tvá žena byla vedoucí projektu Dálková Sonda.“

„Ne tak docela. Tou se stala až když byly všechny údaje pohromadě.“

„Byla vedoucí potom, ale i po značnou část samotného projektu. Nepovídala ti nikdy o tom, co Dálková Sonda posbírala?“

„Ani slovo. Moment, říkal jsi, že kamery na Dálkové Sondě mohly obsáhnout skoro celou oblohu?“

„Ano.“

„Co znamená 'skoro celou'?“

„Nemůžu ti to říct tak přesně jako ti, co se tím zabývají, ale počítám, přinejmenším, takových devadesát procent.“

„Nebo víc?“

„Nebo víc.“

„Jsem zvědavý —“

„Na co jsi zvědavý?“

„Na Rotoru to měl pod palcem chlápek, který se jmenoval Pitt.“

„To víme.“

„Myslím, že vím, jak to mohl udělat. Mohl posílat údaje z Dálkové Sondy po troškách. Dodržoval by tak Smlouvu o výměně vědeckých informací — aby se neřeklo. Tak, aby v momentě jejich odchodu zbývalo takových deset procent — které neměl čas předat. A to by bylo právě těch důležitých deset procent.“

„Myslíš ty, co by nám prozradily, kam Rotor odletěl.“

„Možná.“

„Jenže je nemáme.“

„Ovšem, že je máte.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Ještě před chvilkou ses pozastavil nad tím, že by měly snímky z Dálkové Sondy ukazovat něco jiného než údaje ze sluneční soustavy. Proč teda ztrácíte čas nad tím, co vám poslali? Vyčleňte z mapy tu část oblohy, kterou vám nedodali a prostudujte ji podle vlastních map. Položte si otázku, jestli na nich může něco vypadat jinak, než by to viděla Dálková Sonda — a proč. Tak bych to udělal já.“ Najednou zvýšil hlas téměř do výhružného řevu. „Vrať se a řekni jim, aby si prohlédli tu část oblohy, kterou nedostali.“