„Čím dál tím lépe,“ řekl Pitt. „Kdo by si to byl pomyslel, když jsi poprvé zpozorovala Nemesis?“

„Čím dál tím lépe pro biology. Pro Rotor už možná ne tak docela. Značný obsah volného kyslíku v atmosféře je neomylným vodítkem poukazujícím na přítomnost života.“

„Života?“ Pitt byl naprosto vyvedený z míry.

„Života,“ přikývla Insignová a se zjevnou zvráceností a radostí, se kterou se vyžívala v jeho zděšení, zdůraznila následující větu. „A když života, potom pravděpodobně inteligentního, možná dokonce vyspělé civilizace.“

17

To, co následovalo, bylo pro Pitta totéž co příšerná noční můra. Nejenže musel žít ve strašlivé obavě před tím, že se za nimi vydají Pozemšťané, předběhnou je, a dozajista i převýší v počtu a možná i v technologii — ale teď se k jeho strachu navíc přidal další, možná ještě horší. Strach z toho, že se mohou blížit k výsostnému území staré a vyspělé civilizace, která je v mžiku vteřiny, jakoby mimochodem, zlikviduje stejně, jako když člověk bez rozmyšlení zabije dotěrného komára, který mu zabzučel příliš blízko ucha.

Zatímco se stále blížili k Nemesis, Pitt se s hlubokým znepokojením Insignové vyptával:

„Musí kyslík opravdu znamenat existenci života?“

„To je termodynamická nevyhnutelnost, Janusi. Na planetě pozemského typu — a tak můžeme Erythro podle všech známek směle nazývat — nemůže existovat volný kyslík, stejně jako se v jakémkoli gravitačním poli pozemského typu nemůže ve vzduchu volně vznášet kus skály. Tak především, kyslík přítomný v atmosféře se samovolně váže s jinými prvky, obsaženými v půdě, a uvolňuje přitom energii. Kdyby neexistoval nějaký chemický proces, který by dodával energii k opětovné regeneraci volného kyslíku, tak by se všechen vyvázal.“

„Tomu rozumím, ale proč musí existence tohoto zpětného energetického procesu nutně znamenat přítomnost života?“

„Protože kromě fotosyntézy zelených tkání, která pomocí solární energie uvolňuje kyslík, se v přírodě doposud nenašlo nic, co by ho dokázalo vytvořit.“

„Když říkáš 'doposud se v přírodě nenašlo nic', máš na mysli sluneční soustavu. Tohle je jiná soustava s jiným sluncem a s jinou planetou, v jiných podmínkách. Termodynamické zákony mohou platit i v případě, že existuje nějaký chemický proces, na který jsme dosud ve sluneční soustavě nenarazili a který tady může vytvářet kyslík, ne?“

„Jestli se spoléháš na tohle.“ usmála se Insignová, „tak hodně štěstí.“

Bylo zapotřebí důkazů a Pitt si na ně musel počkat.

Především se ukázalo, že Nemesis a Megas mají nesmírně slabá magnetická pole. To se očekávalo a tak to nevyvolalo žádný zvláštní rozruch, jelikož jak slunce, tak planeta rotovaly velmi pomalu. Erythro, s rotační periodou dvaceti tří hodin a šestnácti minut (stejně dlouhou jako její oběh kolem Megas), měla magnetické pole intenzitou podobné pozemskému.

Insignová dávala najevo svou spokojenost:

„Aspoň nemusíme mít strach z nebezpečných následků radiace intenzivních magnetických polí, zvláště když Nemesiin hvězdný vítr musí být mnohem slabší než hvězdný vítr našeho Slunce. To je dobře, protože to znamená, že přítomnost či nepřítomnost života na Erythro budeme moci zjistit na dálku. Tedy technologického života.“

„To je co?“ zeptal se Pitt.

„Je velmi nepravděpodobné, že by se vyspělá technická civilizace obešla bez vydatné rádiové emise, která by se od Erythro šířila všemi směry. Měli bychom ji umět rozeznat od náhodné rádiové emise vydávané samotnou planetou, zvláště je-li magnetické pole tak slabé a taková přirozená emise tedy nepravděpodobná.“

„Napadlo mě, že to možná nebude třeba,“ řekl Pitt, „že nepřítomnost inteligentního života na Erythro lze zdůvodnit i přes její kyslíkovou atmosféru.“

„Ale? To jsem opravdu zvědavá.“

„Přemýšlel jsem o tom. Poslouchej! Neříkala jsi sama, že slapové vlivy zpomalují rotaci Nemesis, Megas i Erythro? A neříkala jsi také, že důsledkem toho se Megas oddálila od Nemesis a Erythro zase od Megas?“

„Říkala.“

„Takže, když se podíváme zpátky do minulosti, byla kdysi Megas blíže Nemesis a Erythro byla blíže Megas a tedy i Nemesis. Což nutně znamená, že Erythro byla pro život příliš žhavá a mohla se stát obyvatelnou až teprve v poslední době. Takže technicky vyspělá civilizace neměla možnost se na ní vyvinout.“

Insignová se decentně zasmála. „Skvělý postřeh — nesmím podceňovat tvůj astronomický důvtip, Janusi — ale mýlíš se. Rudí trpaslíci mají dlouhý život a Nemesis klidně mohla vzniknout už v raných počátcích vesmíru — řekněme před patnácti miliardami let. Když byla vesmírná tělesa blízko sebe, byl slapový vliv zpočátku velmi silný a velká část jejich oddalování se odehrála během prvních tří nebo čtyř miliard let. Slapový vliv se zmenšuje se čtvercem vzdálenosti a za posledních deset miliard let nebo tak nějak se toho už moc nezměnilo. To znamená spoustu času k vývoji hned několika technických civilizací po sobě. Ne, Janusi, nechme spekulací. Počkáme a uvidíme, zachytíme-li rádiové vysílání či nikoli.“

— Ještě blíže Nemesis.

Pro lidské oko malá červená kulička, do jejíž matného světla se dalo bez obtíží dívat. Vedle ní malá, načervenalá tečka — Megas. V teleskopu byla vidět necelá polovina fáze — následkem úhlu, který svírala s Rotorem a Nemesis. Erythro byla teleskopem vidět také — jako ještě tmavší karmínová tečka.

Časem se postupně vyjasňovala. „Nesu ti dobrou zprávu, Janusi,“ sdělila Insignová. „Prozatím jsme nezaznamenali žádné podezřelé rádiové emise technického původu.“

„Výborně.“ Pitt ucítil, jak se mu ulevilo, jako by ho zalila vlna hřejivého tepla.

„Ještě se neraduj,“ varovala ho Insignová. „Mohou používat méně rádiového vysílání, než bychom mohli očekávat. Mohou mít nějaký účinný štít. Dokonce mohou místo rádiových vln používat něco docela jiného.“

Pittova ústa se zkroutila do slabého úsměšku. „To myslíš vážně?“

Insignová nejistě pokrčila rameny.

„Protože jestli se spoléháš na tohle, tak hodně štěstí.“

— Ještě blíže Nemesis.

Pro lidské oko teď byla Erythro velká červená koule, vedle které visela opuchlá Megas. Nemesis nechali za sebou. Rotor přizpůsobil svoji rychlost Erythro, na které byly teleskopem vidět známé spirálovité útvary potrhaných, uhánějících mračen, typických pro teplotní a atmosférické podmínky pozemského typu, což svědčilo o tom, že na ní panuje přinejmenším podobné klima jako na Zemi.

„Myslím, že tě to potěší, Janusi,“ přišla mu sdělit Insignová. „Na noční straně nejsou žádné známky umělého osvětlení.“

„Počítám, že umělé osvětlení není nutným průvodním jevem technické civilizace.“

„Ovšem, že ne.“

„V tom případě si zahraju na ďáblova advokáta,“ řekl Pitt. „Nevyvinula by civilizace žijící při červeném slunci a tlumeném světle rovněž tlumené umělé osvětlení?“

„Tlumené je možná ve viditelném spektru, ale Nemesis má silné infračervené spektrum a umělé osvětlení by mělo být obdobně silné. Avšak všechno infračervené světlo, které zaznamenáváme, je planetárního původu. Navíc je, dá se říci, rovnoměrně rozptýlené po celé souši, zatímco umělé osvětlení by se hromadilo v oblastech koncentrace populace.“

„Takže na to zapomeň, Eugenie,“ řekl žoviálně Pitt. „Žádná technická civilizace tam není. Možná to Erythro trochu ubírá na výjimečnosti, ale přece bys nechtěla, abychom museli čelit jiné civilizaci, možná i vyspělejší. Museli bychom jinam a přitom není kam. Nemusely by nám vystačit zásoby energie. Jak to teď vypadá, můžeme zůstat.“

„Nicméně hojnost atmosférického kyslíku zůstává faktem, takže na Erythro existuje život. Co postrádá, je pouze technická civilizace. To znamená, že musíme sestoupit na povrch a prostudovat její životní formy.“

„Proč?“

„Jak se tak můžeš ptát, Janusi? Leží před námi vzorky života, které jsou absolutně nezávislé na životních formách, které se vyvinuly na Zemi. Hotový biologický poklad!“