Jednoho dne, dříve či později, ve sluneční soustavě někdo vyvine hyperposilování, stejně jako to udělali rotorští hyperspecialisté — a možná v dokonalejší podobě. Jednoho dne se lidstvo na stovkách a tisících koloniích vydá kolonizovat Galaxii a bude to drsná doba.

Ano, Galaxie byla obrovská. Kolikrát už to slyšel? A za ní čekaly další galaxie. Jenže lidstvo se nebude rozpínat rovnoměrně. Vždycky, vždycky se najde nějaká hvězdná soustava, která bude, ať už z toho či onoho důvodu, lepší než ostatní a tak se stane příčinou sporů a srážek. Kdyby bylo na deset hvězdných systémů deset kolonizačních skupin, všech deset bez rozdílu by se vrhlo právě na tu jednu jedinou.

Dříve či později lidé Nemesis objeví a přijdou ji kolonizovat. Přežije to Rotor?

Jen když bude mít co největší časový náskok, aby vybudoval silnou civilizaci a přiměřeně se rozrostl. Když budou mít dostatek času, může jejich vliv obsáhnout i několik sousedních hvězd. Když ne, bude jim stačit Nemesis — ale ta musí být nedobytná.

Pitt nesnil o ovládnutí vesmíru ani o ovládnutí čehokoli jiného. Chtěl jen ostrůvek klidu a bezpečí pro dobu, kdy se Galaxie ocitne v plamenech a chaosu, jako následku střetávajících se zájmů.

Jenže byl sám, kdo to chápal. Sám, kdo nesl tíhu zodpovědnosti. Mohl žít další čtvrtstoletí a po celou dobu zůstat u moci, ať už přímo jako komisař nebo jako šedá eminence s rozhodujícím slovem. Ale jednou zemřít musí — a komu potom odkáže svůj perspektivní rozhled?

Pocítil bodavý osten sebelítosti. Tolik let se lopotil, tolik let se ještě bude lopotit, a kdo to ocení — skutečně ocení? Nikdo. Všechno nakonec přijde vniveč, velkou myšlenku utopí moře průměrnosti neustále šplouchající kolem kotníků těch, jejichž zření se klene nad propastí času.

Od Odchodu uběhlo čtrnáct let a kdy, za celou tu dobu, se cítil opravdu spokojeně? Každou noc usínal se strachem, že ho nad ránem probudí zpráva o příletu další kolonie — o tom, že našli Nemesis.

Byla v něm skrytá část jeho bytosti, která si vůbec nevšímala toho, co se děje kolem něj, každodenní pracovní náplně, a jen napjatě naslouchala — v očekávání osudné zvěsti.

Čtrnáct let, a stále se nemohli cítit bezpečně. Postavili jednu další kolonii — Nový Rotor. Žili na ní lidé, ale byl to přece jen nový svět. Jak se říkalo — ještě páchl novotou. Tri další kolonie byly v různých fázích výstavby.

Počet rozestavěných kolonií se brzy — rozhodně do deseti let — zvětší a lidé se začnou řídit nejstarším ze všech přikázání — milujte se a množte se!

Se Zemí jako s výstražným příkladem a s faktem, že každá kolonie má omezenou a 'neroztažitelnou' kapacitu, bylo rozmnožování ve vesmíru vždycky pod přísnou kontrolou. Docházelo ke střetu mezi neotřesitelnou logikou matematiky, a řekněme, „nezvládnutelným“ instinktem, ze kterého vycházela vítězně matematika. Ale s rostoucím počtem kolonií přijde doba, kdy bude zapotřebí více lidí — mnohem více lidí — a spoutaný pud, který je produkuje, bude možno pustit z řetězu.

Dočasně, samozřejmě. Bez ohledu na počet kolonií není žádný problém je brzy zcela zaplnit. Populace se snadno zdvojnásobí každých třicet pět let, možná dříve. A když nastane den, kdy rychlost vytváření nových kolonií překročí inflexní bod a začne klesat, může být mnohem těžší dostat džina zpátky do láhve, než ho vypustit.

Kdo si to včas uvědomí a připraví se na to, když už tu Pitt nebude?

Dále Erythro, planeta, kolem které Rotor obíhal tak, že obrovská Megas i brunátná Nemesis vycházely a zapadaly vskutku podivuhodným způsobem. Erythro! To byla otázka od samého začátku.

Pitt si dobře pamatoval na první dny vstupu do Nemesijské soustavy. Spletité příbuzenské svazky Nemesiiny planetární rodinky se kousek po kousku, jak se Rotor řítil vstříc rudému trpaslíkovi, objasňovaly.

Megas objevili ve vzdálenosti čtyř milionů kilometrů od Nemesis, pouhou patnáctinu vzdálenosti, která dělí Merkur od Slunce. Dostávala od Nemesis přibližně stejné množství energie, jaké dostávala Země od Slunce, jen s menší intenzitou viditelného světla a větší intenzitou infračerveného.

Už na první pohled bylo však jasné, že Megas je neobyvatelná. Patřila mezi plynné obry a jednu stranu měla neustále přivrácenou k Nemesis. Její oběh i rotace trvaly dvacet dní. Věčná noc, panující na jedné polovině Megas, jen mírně zchlazovala teplo stoupající z nitra k povrchu. Věčný den na opačné polovině byl nesnesitelně horký. Ze si Megas dokázala v takovém žáru udržet atmosféru, za to vděčila pouze přitažlivosti na jejím povrchu, jež byla patnáctkrát větší než na Jupiteru, který měl proti ní větší průměr a přitom menší hmotnost, a čtyřicetkrát větší než na Zemi.

Žádnou další větší planetu Nemesis neměla.

Jenže potom, jak se Rotor přibližoval a Megas bylo vidět stále zřetelněji, se situace opět změnila.

Zprávu mu přinesla Eugenie Insignová. Ne proto, že by se o ten objev sama zasloužila, prostě jí jako hlavnímu astronomovi přinesli počítačově zvětšené snímky Megas, to bylo vše. Značně rozrušená je přinesla ukázat Pittovi do jeho komisařské kanceláře.

Snažila se ovládnout hlas, který se jí třásl vzrušením.

„Megas má měsíc,“ vyhrkla na něj.

Pitt jako vždycky nepatrné pozdvihl obočí, ale potom řekl: „To se přece dalo očekávat. Všichni plynní obři ve sluneční soustavě mají měsíce, někteří celou dvacítku.“

„Jistě, ale tohle není obyčejný měsíc. Je veliký.“

Pitt zůstával chladný. „Jupiter má čtyři velké měsíce.“

„Já mám na mysli opravdovou velikost. Skoro tak velký jako Země.“

„Chápu. Zajímavé.“

„Víc než to. Mnohem víc než jen to, Janusi. Kdyby tento měsíc kroužil přímo kolem Nemesis, slapové vlivy by způsobily, že by měl jednu stranu neustále přivrácenou k Nemesis a byl by neobyvatelný. Jenže se otáčí kolem Megas, a ta je mnohem chladnější než Nemesis. A co víc, jeho oběžná dráha je značně odchýlená od roviny megaského rovníku. To znamená, že na jeho obloze je Megas vidět pouze z jedné hemisféry a pohybuje se neustále ve směru sever — jih, v cyklu délky přibližně jednoho dne, zatímco Nemesis po obloze přechází, tedy vychází a zapadá, opět v přibližně jednodenním cyklu. Na jedné polokouli je dvanáct hodin tmy a dvanáct hodin světla. Na druhé sice také, ale během dne je Nemesis mnohokrát, celkového času až třicet minut, v zatmění Megas, která měsíc svou mírnou teplotou ochlazuje. Na této hemisféře je noční temnota zmírňována světlem odraženým od Megas.“

„Měsíc má tedy zajímavou oblohu. Astronomové jsou určitě štěstím bez sebe.“

„Není to jen astronomický bonbónek, Janusi. Je možné, že na měsíci panuje teplota odpovídající lidským požadavkům. Může to být obyvatelný svět.“

Pitt se usmál. „Čím dál zajímavější. Jenže tam asi nebude pro nás to správné osvětlení, že?“

Insignová přikývla. „To je pravda. Bude tam rudé slunce a temné nebe, bude tam chybět krátkovlnné světlo, které by se rozptýlilo v atmosféře. A krajina bude narudlá, předpokládám.“

„V tom případě, když ty jsi pojmenovala slunce a někdo z tvých lidí planetu, já si přivlastním výsadu pojmenovat měsíc. Říkejme mu Erythro, což je, pokud si dobře vzpomínám, řecký výraz pro červenou.“

Potom byl načas klid. Za orbitou systému Megas-Erythro byl lokalizován pás asteroidů dostatečně velkých, aby se staly ideální surovinovou základnou pro výstavbu dalších kolonií.

Jak se přibližovali k Erythro, vyhlídky na možnou obyvatelnost byly čím dál slibnější. Planeta měla moře i pevniny, přestože moře, podle předběžného odhadu mrakového pokryvu vyhotoveného jak ve viditelném tak v infračerveném spektru, se zdála být mělčí než pozemská a opravdu mohutné horstvo bylo výjimkou. Insignová, na základě dalších výpočtů, trvala na tom, že klima planety bude pro lidský organismus naprosto příhodné.

Mezitím se dostali na takovou vzdálenost, že mohli atmosféru Erythro prozkoumat podrobně spektroskopem. Insignová mu přišla sdělit:

„Atmosféra Erythro je o něco hustější než pozemská a obsahuje volný kyslík — šestnáct procent, plus pět procent argonu, zbytek tvoří dusík. Musí tam být ještě něco málo oxidu uhličitého, ale zatím jsme ho nezjistili. V podstatě jde o to, že je to dýchatelná atmosféra.“