14

Marlene bylo jasné, že matka o zničení Země mluvila nerada, byl v ní jakýsi vnitřní rozpor, který jí v tom bránil. Kdyby to bylo na ní, zmlkla by nadobro. Její výraz — to, jak se od Marlene malinko odtáhla, jako by chtěla raději odejít; to, jak si opatrně přejela jazykem rty, jako by se snažila odstranit pachuť svých slov — byl pro Marlene otevřená kniha.

Nechtěla, aby matka přestala mluvit. Musela se dozvědět víc.

„Když Zemi mine, jak ji může zničit?“ nadhodila opatrně.

„Vysvětlím ti to. Země obíhá kolem Slunce tak jako Rotor kolem Erythro. Kdyby sluneční soustavu tvořila jen Země se Sluncem, obíhala by Země navěky po téměř stejné dráze. Říkám 'téměř, protože při každém oběhu vyzařuje gravitační vlny, které oslabují její pohybovou energii, čímž se její dráha pomalu, nepředstavitelně pomalu stáčí do Slunce. To můžeme pominout.

Existují další komplikující faktory, protože Země není sama. Měsíc, Mars, Venuše, Jupiter; působí na ni každý blízký objekt. Ve srovnání se Sluncem jsou jejich vlivy vedlejší a tak si Země udržuje víceméně stále tutéž orbitu. Nicméně tyto vedlejší vlivy, značně se různící směrem a intenzitou, způsobují drobné změny její oběžné dráhy. Země se nepatrně vychyluje, stejně tak se mírně mění její axiální sklon otáčení, excentricita a tak dále.

Jde dokázat — bylo dokázáno — že všechny tyto drobné výchylky jsou cyklické. Nepůsobí v jednom směru, ale střídavě na jednu a na druhou stranu. Důsledkem toho je, že se Země při svém oběhu kolem Slunce nesčetněkrát slabě zachvívá. Dělají to všechna tělesa sluneční soustavy. Pozemské chvění nebrání zachování života. Přinejhorším může dojít k době ledové nebo naopak k rozehřátí ledovců a zvýšení mořské hladiny, ale za více než tři miliardy let život na Zemi vždycky nějak přetrval.

Řekněme, že Nemesis se přiřítí, proletí kolem a nepřiblíží se víc než na jeden světelný měsíc. To by bylo něco méně než bilion kilometrů. Při svém průletu — a ten potrvá léta — udělí celé soustavě gravitační impulz. Tím se zvýší intenzita chvění, ale to se potom, až bude Nemesis pryč, ustálí.“

„Působíš dojmem, že je to mnohem vážnější, než z tvého popisu vyplývá,“ řekla Marlene. „Co je tak hrozného na tom, že Nemesis způsobí sluneční soustavě pár větších zachvění, když se to stejně nakonec srovná?“

„Ano, ale srovná se to na původní stav? V tom je problém. Když se stabilizovaná poloha Země mírně posune — o něco dále od Slunce, o něco blíže, když bude její oběžná dráha excentričtější nebo její osa získá o něco odlišný sklon — jak to ovlivní pozemské klima? I nepatrná změna z ní může udělat neobyvatelný svět.“

„Mohla bys to dopředu vypočítat?“

„Ne. Rotor na to není vhodné místo. Také se chvěje, a to značně. Než bych ze zdejších pozorování přesně vypočítala trajektorii Nemesis, zabralo by mi to podstatně víc času a musela bych provést podstatně víc výpočtů — a stejně bychom si nemohli být jisti dřív, než se dostane podstatně blíž ke sluneční soustavě — a to už budu dávno po smrti.“

„Takže nemůžeš přesně určit, v jaké vzdálenosti Nemesis mine sluneční soustavu.“

„Ne. Je třeba vzít v úvahu gravitační pole všech okolních hvězd v okruhu tak dvanácti světelných let. I ten nejnepatrnější nezapočítaný vliv může způsobit během dvou světelných let takovou odchylku, že z průchodu, spočítaného téměř na kontakt, může být něco, co se ani průchodem nedá nazvat. Nebo naopak.“

„Komisař Pitt tvrdil, že do příchodu Nemesis bude celá sluneční soustava schopná evakuace. Má pravdu?“

„Může mít. Ale jak můžeme vědět, co bude za pět tisíc let, k jakým historickým obratům dojde a jak to ovlivní vývoj událostí? Můžeme jen doufat, že to všichni přežijí.“

„I kdyby je nikdo nevaroval,“ řekla Marlene, pociťujíc trochu rozpaky nad tím, že právě matce říká takové astronomické banality, „přijdou na to sami. Musí. Nemesis bude stále blíž a blíž a po čase bude nepřehlédnutelná, takže budou moci vypočítat její dráhu mnohem přesněji.“

„Ale budou mít mnohem méně času na evakuaci — bude-li jí zapotřebí.“

Marlene se dívala do země. „Mami, nezlob se, ale mám dojem, že bys nebyla spokojená, i kdyby se všem podařilo ze sluneční soustavy šťastně uniknout. Je v tom něco jiného. Pověz mi to, prosím.“

Insignová zvolna odpověděla: „Nelíbí se mi představa, že by měli všichni Zemi opustit. I kdyby se to provedlo systematicky, beze spěchu, bez obětí, stejně se mi ta představa nezamlouvá. Nechci, aby byla Země pustá.“

„Řekněme, že je to nutné.“

„Tedy ať se stane, co se má stát. Dokážu se smířit s nutností, ale líbit se mi to nemusí.“

„Ty jsi sentimentální vůči Zemi? Protože jsi tam studovala?“

„Dělala jsem tam svou astronomickou praxi. Země se mi nelíbila, ale na tom nezáleží. Je to místo, odkud vzešel lidský rod. Chápeš, co tím myslím, Marlene? Přestože se mi tehdy nezamlouvala, přesto je to svět, na kterém se celé věky vyvíjel život. Pro mě to není jen planeta, ale princip, abstraktní pojem. Chci, aby existovala kvůli minulosti. Nevím, jestli to dokážu vysvětlit.“

„Otec byl Pozemšťan,“ řekla Marlene.

Insignová mírně sevřela rty. „Ano, byl.“

„A vrátil se na Zemi.“

„Tak je to v záznamech. Předpokládám, že to udělal.“

„Já jsem potom napůl Pozemšťanka. Je to tak?“

Insignová se zamračila. „Všichni jsme Pozemšťané, Marlene. Moji pra-pra-prarodiče žili celý život na Zemi. Má pra-prababička se na Zemi narodila. Všichni bez výjimky pocházíme z Pozemšťanů. A neplatí to jen o lidech. Každé snítko života na všech koloniích, od virů po stromy, vzešlo z pozemského života.“

„Ale jen lidé to vědí,“ řekla Marlene. „A někteří jsou blíž než druzí. Myslíš někdy na otce? Třeba teď?“ Marlene na matku vrhla kradmý pohled a rychle dodala: „To není moje věc. To jsi mi chtěla říct.“

„To mě právě napadlo, ale nesmím se nechat vést svými pocity. Koneckonců, jsi jeho dcera. Ano, čas od času na něj myslívám.“ Plaše pokrčila rameny.

„Ty na něj myslíš, Marlene?“

„Nemám na co myslet. Nepamatuju si ho. Nikdy jsem neviděla žádný jeho hologram, nic.“

„Ne, tak jsem to —“ hlas se jí zlomil.

„Když jsem byla menší, divila jsem se, proč někteří otcové se svými dětmi zůstali, když došlo k Odchodu, a někteří ne. Myslela jsem si, že je třeba neměli rádi, a že otec neměl rád mě.“

Insignová hleděla na svou dceru užasle. „Tohle jsi mi nikdy neřekla.“

„Byla to má soukromá dětská představa. Když jsem povyrostla, pochopila jsem, že to bylo trochu složitější.“

„Nikdy sis to neměla myslet. Není to pravda. Kdybych to jen tušila, tak bych tě o jeho lásce k tobě ubezpečila.“

„Nerada o té době mluvíš, mami, chápu.“

„Mluvila bych, kdybych tušila, co se ti honí hlavou, kdybych si mohla přečíst tvůj obličej jako ty můj. Opravdu tě miloval. Vzal by si tě sebou, kdybych to jen dovolila. Je to moje vina, že nejste spolu.“

„Taky jeho. Mohl zůstat s námi.“

„Ano, mohl, ale teď, s odstupem času, chápu jeho problémy poněkud lépe než tehdy. Já jsem neopouštěla svůj domov; můj svět šel se mnou. Mohu být dva světelné roky od Země, ale stále jsem doma, na Rotoru, kde jsem se narodila. Tvůj otec byl jiný. Narodil se na Zemi a ne na Rotoru a řekla bych, že se nemohl smířit s myšlenkou, že by Zemi nenávratně a navždy opustil. Na to také někdy myslívám. Pomyšlení, že by Země měla zůstat opuštěná, mi nahání hrůzu. Musí tam být miliardy lidí, kterým by to zlomilo srdce.“

Nějakou chvíli mlčely, potom Marlene řekla: „Co asi otec právě teď na Zemi dělá?“

„Jak bychom to mohly vědět, Marlene? Dvacet bilionů kilometrů je dlouhá, předlouhá cesta a čtrnáct let dlouhá, předlouhá doba.“

„Myslíš, že je ještě naživu?“

„Co já vím,“ odvětila Insignová. „Na Zemi může být život velmi krátký.“ Potom, jako by si najednou uvědomila, že není sama, rychle doplnila: „Určitě je naživu, Marlene. Když odešel, byl ve výtečné kondici a touto dobou mu bude teprve padesát.“ Pak tiše: „Stýská se ti po něm, Marlene?“