Mlčela a on dodal: „Výborně. Vidím, že ano.“ Pokynem ruky jí opět dal najevo, že má odejít.

Tentokrát odešla. Pitt, který se za ní díval, si pomyslel: Začíná být opravdu nesnesitelná.

SEDM

ZKÁZA?

13

Marlene matku upřeně pozorovala. Dávala si pozor, aby měla výraz vyrovnaný a nic neříkající, ale v duchu se cítila potěšená a překvapená zároveň. Matka jí konečně vyprávěla o událostech týkajících se otce a komisaře Pitta. Jednalo se s ní jako s dospělým.

„Já bych stejně prověřila dráhu Nemesis, bez ohledu na to, co by mi nařídil komisař Pitt,“ řekla Marlene. „Ale vidím, že ty jsi to neudělala. Tvůj pocit viny mi dává za pravdu.“

„Nemůžu si zvyknout na představu, že svou vinu nosím na čele jako nálepku,“ řekla Insignová.

„Nikdo nemůže zcela ukrýt své pocity,“ řekla Marlene. „Když se pozorně díváš, vždycky to poznáš.“

(Jiní ne. Trvalo dlouho, než Marlene konečně uvěřila, že lidé se nedokáží dívat, vnímat, že jim to je lhostejné. Nepozorovali lidské obličeje, pohyby, zvuky, postoje a nepatrné návyky.)

„Neměla by sis lidi tak prohlížet, Marlene,“ řekla Insignová, jako kdyby se jejich myšlenkové pochody ubíraly stejnými cestami. Položila ruku na dívčino rameno, aby její slova nevyzněla jako káráni. „Jsou nervózní, když na ně upřeš ty svoje kukadla. Musíš respektovat jejich soukromí.“

„Ano, mami,“ řekla Marlene a bez námahy postřehla, že matka se snaží chránit sama sebe. Byla nesvá, protože netušila, jak moc toho na sebe každým okamžikem prozrazovala.

Marlene se zeptala: „Jak je možné, že jsi navzdory pocitu provinění vůči sluneční soustavě nic neudělala?“

„Z mnoha důvodů, Molly.“

(„Molly“ ne, zasténala v duchu Marlene. Marlene! Marlene! Marlene! Tři slabiky. Přízvuk na druhé. Dospělá!)

„Jako třeba?“ zeptala se Marlene nakvašeně. (Copak si matka nevšimla, jak jí projela vlna nepřátelství pokaždé, když ji oslovila jejím dětským jménem? Určitě jí to zkřivilo obličej, zlostně zúžilo obočí, křečovitě stáhlo rty. Proč jsou lidé tak nevšímaví? Proč se nedívají?)

„Třeba proto, že Janus Pitt umí být velmi přesvědčivý. Jakkoli odtažité se ti zdají jeho argumenty, jakkoli k nim pociťuješ odpor, nakonec tě vždycky přesvědčí o tom, že má ke svým názorům pádné důvody.“

„Jestli je to pravda, tak potom je nesmírně nebezpečný.“

Insignová jakoby se odtrhla od svých myšlenek a udiveně na dceru pohlédla. „Proč si to myslíš?“

„Pro každé tvrzení může existovat několik pádných důvodů. Když je někdo dokáže rychle rozpoznat a přesvědčivým způsobem podat, může kohokoli přesvědčit o čemkoli, a to je nebezpečné.“

„Janus Pitt takové schopnosti má, to připouštím. A jsem překvapená, že rozumíš takovým věcem.“

(Marlene si pomyslela: Protože mi je jenom patnáct a ty jsi zvyklá o mně přemýšlet jako o dítěti.)

Nahlas řekla: „Pozorování lidí tě hodně naučí.“

„Ano, jenom pamatuj na to, co jsem ti řekla. Nepřeháněj to.“

(Nikdy.) „Takže tě pan Pitt přesvědčil.“

„Přesvědčil mě o tom, že chvilkový odklad nemůže nikomu uškodit.“

„A ty jsi ani nebyla zvědavá, kam Nemesis směřuje? Muselas přece být.“

„Byla, ale není to tak snadné, jak si myslíš. Observatoř je v nepřetržitém provozu. Na použití jejího vybavení existuje pořadník. A přestože jsem v jejím čele, nemohu ji používat, jak mě napadne. O všem se ví. Já také vím, proč a kdy ji kdo používá. Je velmi nepravděpodobné, že bych mohla zhotovit opravdu podrobné spektrum Nemesis a Slunce nebo provést potřebné výpočty na hlavním počítači tak, aby se o tom okamžitě někdo nedozvěděl. Navíc mám podezření, že Pitt měl v observatoři pár svých lidí, kteří na mě měli dávat pozor. Kdybych udělala jediný krok proti, úmluvě, okamžitě by se o tom dozvěděl.“

„Přece by ti za to nemohl nic udělat, nebo snad ano?“

„Jestli máš na mysli, že by mě mohl dát zastřelit za velezradu, tak ne — něco takového ho určitě nikdy ani ve snu nenapadlo — ale mohl by mě zbavit funkce a přeložit na práci na farmách. A to bych nechtěla. Bylo to tehdy krátce poté, co jsme měli s Pittem menší rozhovor týkající se objevu planety — nebo průvodce — Nemesis. Až do onoho dne jsme nevěděli, jak ji máme nazývat. Nemesis je od ní vzdálena pouhé čtyři miliony kilometrů a objekt nevyzařoval nic ve viditelném spektru.“

„Mluvíš o Megas, že, mami?“

„Ano. Má to být nějaké archaické slovo znamenající 'velký. Na planetu je opravdu velká, podstatně větší než největší planeta sluneční soustavy, Jupiter. Ale na druhou stranu je velmi malá na hvězdu. Někteří Megas považují za hnědého trpaslíka.“ Zarazila se a kradmo pohlédla na dceru, jako by si náhle nebyla jistá, zda je schopná ji sledovat. „Víš, co je to hnědý trpaslík, Molly?“

„Jmenuji se Marlene, matko.“

Insignová malinko zčervenala. „Jistě. Promiň, čas od času na to zapomenu. Nemůžu si pomoct, víš. Měla jsem kdysi roztomilé malé děvčátko, které se tak jmenovalo.“

„Já vím. Až mi bude příště šest, můžeš mi říkat Molly jak se ti zlíbí.“

Insignová se zasmála. „Víš, co je to hnědý trpaslík, Marlene?“

„Ano, vím. Hnědý trpaslík je vesmírné těleso podobné malé hvězdě, jehož hmota je příliš malá na to, aby na něm vznikla teplota a tlak potřebný ke vzniku vodíkové fúze v jeho nitru, ale dostatečně velké na to, aby na něm vznikly druhotné reakce, které udržují teplotu.“

„Správně. To nebylo špatné. Megas je na rozmezí. Buď je to velmi horká planeta nebo velmi matný hnědý trpaslík. Nevydává žádné viditelné světlo, zato má bohatou infračervenou emisi. Nepodobá se ničemu, co jsme měli doposud možnost studovat. Bylo to první extrasolární planetární těleso — tedy první planeta vně sluneční soustavy — které jsme mohli podrobně zkoumat a observatoř tím byla naprosto vytížená. I kdybych chtěla, nemohla bych se dostat k výpočtům dráhy Nemesis a abych řekla pravdu, na čas jsem na to docela zapomněla. Megas mě zajímala stejně jako ostatní, chápeš?“

„Hm,“ řekla Marlene.

„Ukázalo se, že je to jediné větší planetární těleso kroužící kolem Nemesis, ale nám úplně stačilo. Byla pětkrát větší —“

„Já vím, mami. Pětkrát větší než Jupiter a třicetkrát menší než Nemesis. Tohle mně počítač prozradil už dávno.“

„Ovšem, drahoušku. A není o nic víc obyvatelnější než Jupiter; když, tak méně. Bylo to zprvu tak trochu zklamání, přestože nikdo z nás ani v nejmenším nepředpokládal, že bychom u rudého trpaslíka našli obyvatelnou planetu. I kdyby se u Nemesis nacházela planeta dostatečně blízko, aby se její voda udržela v tekutém stavu, slapové vlivy by ji donutily mít jednu stranu neustále přivrácenou k Nemesis.“

„To je to, co dělá Megas? Že má jednu stranu pořád obrácenou k Nemesis?“

„Ano. Znamená to, že má teplou a studenou stranu, přičemž ta teplá je teplá až příliš. Byla by dokonce žhavá, nebýt cirkulace husté atmosféry, která poněkud obě teploty vyrovnává. Proto, a také kvůli vnitřnímu teplu planety, je i studená strana poměrně teplá. Na Megas je toho více, co je z astronomického hlediska jedinečné. A potom jsme zjistili, že Megas má měsíc, nebo chceš-li Megas považovat za velmi malou hvězdu, tedy že má planetu — Erythro.“

„Kolem které obíhá Rotor, já vím. Ale to už je víc než jedenáct let, co se kolem Megas a Erythro dělal takový rozruch. Za celou tu dobu jsi nenašla čas, abys ses nějak dostala ke spektru Nemesis a Slunce? Abys vypočítala její dráhu?“

„No-“

Marlene chvatně dodala: „Já vím, že ano.“

„Podle mého výrazu?“

„Podle všeho.“

„Mít tě nablízku může být někdy velmi nepříjemné, Marlene. Ano, udělala jsem to.“

„A?“

„Ano, míří ke sluneční soustavě.“

Odmlčela se. Marlene se potichu zeptala: „Zasáhne ji?“

„Ne, podle mých výpočtů ne. Jsem si celkem jistá, že nezasáhne ani Slunce ani Zemi ani žádnou jinou významnější součást sluneční soustavy. Není totiž třeba. Pravděpodobné Zemi zničí, i když ji mine.“