Wyler zachovával polorozpačité mlčení.

Nakonec Fisher řekl: „Bylo jí teprve sedmnáct. Naši rodiče zemřeli,“ — škrábal se za řeči na hřbetě ruky, jako by dával najevo, že o tom nerad hovoří — „když jí byly čtyři roky a mně čtrnáct. Začal jsem po škole vydělávat a staral jsem se, aby měla co do úst i na sebe, aby měla všechno, co potřebuje, přestože já neměl. Naučil jsem se programování — ne, že by se z toho dalo bůhvíjak vyžít — a potom jí bylo sedmnáct a nikdy neublížila živé duši, ani nevěděla, co mají všechny ty bitky a hulákání znamenat, prostě to odnesla —“

„Teď chápu, proč ses dobrovolně přihlásil na Rotor,“ řekl Wyler.

„Hm. Pár let jsem nebyl k ničemu. Vstoupil jsem do Úřadu částečně proto, abych se měl v duchu čím zabývat a částečně proto, že jsem si myslel, že v tom bude riziko. Dá se říct, že jsem se těšil na smrt — zvláště, když 'cestou' budu moct udělat něco užitečného. Při projednávání otázky umístění agenta na Rotoru jsem se přihlásil jako dobrovolník. Chtěl jsem vypadnout ze Země.“

„A teď jsi zpátky. Lituješ toho?“

„Trochu ano, ale Rotor mě dusil. Přes všechny nedostatky má Země aspoň prostor. Kdybys jen znal Roseanne, Garande. Nedovedeš si ji vůbec představit. Nebyla hezká, ale měla takové zvláštní oči.“ Fisherovy vlastní oči hleděly někam do minulosti, mezi obočím se mu udělala malá vráska, jako kdyby se usilovně pokoušel na něco zaostřit pohled. „Nádherné oči, ale zároveň děsivé. Připadalo mi, že do nich nikdy nemůžu pohlédnout bez obav. Její pohled tebou pronikl skrz naskrz — jestli víš, jak to myslím.“

„Abych řekl pravdu, tak ne,“ řekl Wyler.

Fisher mu nevěnoval pozornost. „Vždycky poznala, když jsi lhal nebo se snažil zatajit pravdu. Nemohl jsi promluvit, aniž aby nepoznala pravdu.“

„Chceš mi snad naznačit, že byla telepatka?“

„Cože? Ale ne. Tvrdila, že čte' výraz tváře a naslouchá intonaci hlasu. Tvrdila, že nikdo nemůže ukrýt, co si myslí. Můžeš se prý smát, jak chceš, vnitřní pocit smutku neutajíš; žádná veselost nezakryje hořkost v duši. Pokoušela se mi to vysvětlit, ale já jsem nikdy nebyl s to pochopit, jak to dělala. Byla to výjimečná bytost, Garande. Pociťoval jsem před ní bázeň. A potom se narodila moje dcera, Marlene.“

„No a?“

„A měla tytéž oči.“

„Tvé dítě mělo oči tvé sestry?“

„Ne hned, ale pozoroval jsem, jak se jimi stávají. Když jí bylo šest měsíců, už mi z těch očí běhal mráz po zádech.“

„Tvé ženě taky?“

„Nevím, nevšiml jsem si, jestli to na ni působilo, jenže nezapomeň, že ona neměla sestru, která se jmenovala Roseanne. Marlene skoro nikdy neplakala; byla pokojná. Pamatuji si, že Roseanne byla jako dítě stejná. Navíc, Marlene také nevypadala, že by z ní měla být bůhvíjaká krasavice. Bylo to, jako by se mi Roseanne vrátila. Teď chápeš, jak těžké to pro mě muselo být.“

„Myslíš vrátit se na Zemi?“

„A opustit je. Jako bych ztratil Roseanne podruhé. Už ji nikdy neuvidím. Nikdy!“

„Jenže ses vrátil.“

„Loajálnost! Povinnost! Ale jestli chceš vědět pravdu, málem jsem tam zůstal. Stál jsem tam, rozervaný, rozervaný vejpůl. Zoufale jsem chtěl zůstat s Roseanne — Marlene. Vidíš, pletu si i jejich jména. A Eugenie — moje žena — mi srdcervoucím hlasem sdělila: 'Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses nehnal tak rychle nazpátek. A v tu chvíli jsem nechtěl odejít. Prosil jsem ji, ať jde se mnou. Nechtěla. Prosil jsem ji, ať mě nechá vzít s sebou aspoň Ro — Marlene. Nechtěla. A potom, když už jsem to chtěl vzdát a zůstat, popadl ji amok a řekla mi, abych táhl. A já šel.“

Wyler na Fishera tázavě pohlédl. „'Kdybys věděl, kam máme namířeno, tak by ses nehnal tak rychle nazpátek. Takhle to řekla?“

„Ano, přesně takhle. A když jsem se jí zeptal: 'Ale? A kam má Rotor namířeno? tak mi odpověděla: 'Ke hvězdám. “

„To nedává smysl, Crile. Ty jsi přece věděl, že se chystají ke hvězdám, ale když řekla, 'Kdybys věděl, kam máme namířeno — tak muselo existovat něco, o čem jsi nevěděl. Co to bylo, Crile? O čem jsi nevěděl?“

„Co to blábolíš? Jak mám vědět, o čem nevím?“

Wyler nevšímavě pokrčil rameny. „Vykládal jsi o tomhle Úřadu, když jsi podával hlášení?“

Fisher se zamyslel. „Myslím, že ne. Vůbec jsem si na to nevzpomněl, až teď, když jsem ti začal vykládat, jak jsem tam málem zůstal.“ Zavřel oči a potom rozvážně řekl:

„Ne, tohle je poprvé, co o tom mluvím. Poprvé, co jsem si na to odvážil vzpomenout.“

„Dobrá. Takže, když se teď nad tím zamyslíš — kam měl Rotor namířeno? Nezaslechl jsi na Rotoru nějaké spekulace na toto téma? Řeči? Dohady?“

„Předpokládalo se, že to bude Alfa Centauri. Kam jinam? Je to nejbližší hvězda.“

„Tvoje žena byla astronom. Co říkala?“

„Nic. Nikdy jsme o tom nemluvili.“

„Rotor vyslal Dálkovou Sondu.“

„To vím.“

„Tvoje žena na projektu pracovala — jako astronom.“

„To ano, ale i tak jsme o tom nikdy nemluvili — sám jsem na to dával pozor. Prozradil bych se, třeba by mě strčili za mříže — nebo popravili, co já vím — kdybych otevřeně projevil přílišnou zvědavost.“

„Ale jako astronom musela znát cíl cesty. Vždyť ti to i řekla. 'Kdybys věděl — Chápeš? Ona to věděla, a ty, kdybys to věděl taky-“

Crile zůstával netečný. „Jenže když mi ona neřekla, co ví, tak ti to nemůžu říct ani já.“

„Víš to jistě? Žádné bezděčné poznámky, jejichž význam jsi v danou chvíli nepostřehl? Koneckonců, ty astronom nejsi, a ona mohla říct něco, co jsi nepochopil úplně. Nepamatuješ si na něco, co ti řekla a co tě nějak zmátlo?“

„Na nic takového si nevzpomínám.“

„Vzpomeň si! Je možné, že by Dálková Sonda lokalizovala v Alfě Centauri kolem jedné, nebo obou hvězd, které se podobají Slunci, planetární soustavu?“

„Nemám tušení.“

„Nebo kolem kterékoli jiné hvězdy?“

Fisher pokrčil rameny.

„Vzpomeň si!“ naléhal Wyler. „Existuje nějaký důvod, proč by sis měl myslet, že to myslela takhle: 'Myslíš si, že letíme k Alfě Centauri, ale my letíme k planetám, o kterých víme, že kolem ní krouží. Nebo takhle: 'Myslíš si, že letíme k Alfě Centauri, ale letíme k jiné hvězdě, o které víme, že kolem ní krouží vhodná planeta. Tak něco?“

„Nemám nejmenší tušení.“

Wyler na okamžik pevně stiskl plné rty, potom se znovu ozval:

„Crile, kamaráde, poslouchej, co ti řeknu. Teď se stanou tři věci. Za prvé — čeká tě ještě jeden raport. Za druhé — budeme muset přesvědčit kolonii Ceres, aby nám umožnila přístup na jejich asteroid s teleskopem, a s jeho pomocí velmi pečlivě přezkoumáme každou hvězdu v okruhu sto světelných let od sluneční soustavy. A za třetí — budeme muset trochu zatopit našim hyperspecialistům. Sleduj a uvidíš.“

DEVĚT

ERYTHRO

16

Jednou za čas, za velmi dlouhý čas (tak se mu to aspoň zdálo) si Janus Pitt během těch let našel chvilku, aby se, sám a nikým nerušený, uvelebil v křesle a dopřál mysli chvilku klidu. Byly to chvíle, kdy nemusel vydávat žádné příkazy, studovat žádné informace, přijímat žádná okamžitá rozhodnutí, navštěvovat žádné farmy, provádět žádné inspekce výrobních závodů, pronikat do žádných oblastí vesmíru, nikoho přijímat, nikomu naslouchat, nikomu v ničem bránit, nikomu dodávat odvahu –

A pokaždé, když taková chvíle přišla, Pitt si dopřál toho nejposlednějšího a nejobtížněji vyčerpatelného luxusu — sebelítosti.

Ne proto, že by se snad jeho život ubíral špatným směrem. Od doby, kdy dosáhl dospělosti, vždycky toužil být jen komisařem, protože byl přesvědčen, že nikdo nemůže řídit Rotor lépe než on; a teď, když se jím stal, si to myslel nadále.

Ale proč se mezi všemi těmi rotorskými omezenci nenašel aspoň jeden člověk, který by dokázal uvažovat stejně perspektivně jako on? Od Odchodu už uplynulo čtrnáct let a přesto nikdo nechápal skutečnou podstatu nevyhnutelné budoucnosti; ani když jim to pečlivě vysvětlil.