Marlene vrtěla hlavou. „Nemůže se ti stýskat po něčem, co jsi nikdy nepoznala.“

(Ale ty jsi ho znala, mami, pomyslela si. Tobě se po něm stýská.)

OSM

AGENT

15

Crile Fisher ke svému údivu zjistil, že se musí adaptovat — či readaptovat na pozemské podmínky. Nenapadlo ho, že se Rotor, během necelých čtyř let, stal tak interní součástí jeho osoby. Byl to nejdelší časový úsek, po který byl mimo Zemi, ale bezpochyby ne dost dlouhý na to, aby mu Země připadala cizí.

Její nezměrná velikost a vzdálený horizont, který se ostře rýsoval proti obloze, namísto aby se neurčitě vytrácel. Davy, stálá přitažlivost, v ovzduší pocit divokosti a svéhlavosti, stoupající a klesající teplota, příroda, jež se nedala zkrotit.

Ne, že by něco z toho musel skutečně zažít. Dokonce i když byl zde, ve svém bytě, věděl, že to všechno čeká venku a měl pocit, jako by jím ta nezkrotná atmosféra pronikala a zmocňovala se jeho vědomí. Nebo to možná bylo tím, že pokoj byl příliš malý, příliš přeplněný, že zvuky přicházející zvenku byly příliš nezaměnitelné, jako by na něj doléhal přelidněný, rozpadající se svět.

Zvláštní, Země mu ty čtyři roky na Rotoru tak silně chyběla; a teď, když byl zpátky, mu chyběl Rotor. Má být jeho život naplněn touhou po místech, kde není?

Rozsvítilo se signální světlo a uslyšel zabzučení. Světlo blikalo — pozemské věci rády blikaly, zatímco na Rotoru bylo všechno neměnné a až vtíravě úslužné. „Vstupte,“ řekl slabě, ale přitom dostatečně hlasitě, aby aktivoval odemykací mechanismus.

Garand Wyler vstoupil dovnitř (Fisher věděl, že to bude on) a pobaveně se na něj podíval. „Hnul ses vůbec z místa, co jsem odešel, Crile?“

„Občas. Jedl jsem. Koupal jsem se. Nějaký čas jsem strávil i na záchodě.“

„Fajn, tak to jsi ještě naživu, i když na to nevypadáš.“ Zubil se od ucha k uchu, pokožku snědou a hladkou, oči tmavé, zuby bílé a vlasy husté a kudrnaté. „Dumáš o Rotoru?“

„Sem tam si na něj vzpomenu.“

„Už dlouho se tě chci na něco zeptat, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Byla to Sněhurka bez sedmi trpaslíků, že jo?“

„Sněhurka,“ řekl Fisher. „Neviděl jsem tam jediného černocha.“

„V tom případě je dobře, že je máme z krku. Víš o tom, že už odjeli?“

Fisherovy svaly se napnuly a málem neodolal nutkání vyskočit. Přikývl. „Říkali, že to udělají.“

„Nekecali. Jsou fuč. Sledovali jsme je, jak nejdál to šlo; poslouchali jsme jejich vysílání. Příjem byl pěkně hlasitý a čistý, ale potom, ve zlomku sekundy, nabrali tím svým hyperposilováním parádní kvalt a byli titam. A všechno ztichlo.“

„Zachytili jste je, když se vrátili do normálního vesmíru?“

„Několikrát. Pokaždé slaběji. Jen co se trochu rozcvičili, nabrali rychlost světla a po třech přechodech do hyperprostoru a zpátky už byli příliš daleko, než abychom je mohli zachytit.“

Fisher trpce pronesl:

„Sami se rozhodli. Oponenty — jako jsem byl já — vykopli.“

„Škoda, že jsi tam nebyl. Měl jsi to vidět. Bylo zajímavé to sledovat. Víš, že pár skalních trvalo až do poslední vteřiny na tom, že hyperposilování je výmysl, že je to všechno podvod a kdo ví, co ještě?“

„Rotor měl Dálkovou Sondu. Bez hyperposilování by ho nemohli poslat tak daleko, jak ho poslali.“

„Podvod! To tvrdili ti skalní.“

„Nebyl.“

„Ano, teď už to ví. Všichni. Neexistovalo jiné vysvětlení, když jim Rotor zčistajasna zmizel z obrazovek. Sledovaly to všechny kolonie. Už nikdo nemohl pochybovat. Zmizel ze všech obrazovek zároveň. Zneklidňující na tom je, že nevíme kam.“

„K Alfě Centauri, kam jinam?“

„Úřad si myslí, že to nemusí být nutně Alfa Centauri, a ty, že o tom můžeš něco vědět.“

Fisher vypadal pobouřeně. „Už jsem řekl všechno, stokrát, i pozpátku. Nic jsem nezatajil.“

„Jistě. To víme. Nic, o čem víš. Chtějí, abych si s tebou promluvil jako přítel s přítelem a zjistil, jestli nevíš něco, o čem nevíš, že to víš. Třeba si vzpomeneš na něco, co tě vůbec nenapadlo. Strávil jsi tam čtyři roky, oženil ses, měl jsi dítě. Nemohlo ti uniknout úplně všechno.“

„Nešlo to. Kdyby pojali sebemenší podezření, že za něčím jdu, vyrazili by mě. Už jenom pozemský původ z tebe dělal vrcholně podezřelého. Kdybych se neoženil — nedal jim důkaz, že se chci stát jedním z nich — vyrazili by mě bez rozmýšlení. Od všeho důležitějšího a choulostivějšího mě drželi pěkně daleko.“

Fisher pohlédl stranou. „A vycházelo jim to. Moje žena pracovala pouze jako astronom. Neměl jsem možnost si vybrat, vždyť víš. Ledaže bych si dal do holovize inzerát: 'Hledám mladou ženu, značka — hyperspecialistka. To víš, že kdybych takovou potkal, tak bych udělal všechno, co je v mých silách, abych ji zaháknul, i kdyby vypadala jako hyena, jenže jsem žádnou takovou za celou dobu nepotkal. Mám za to, že nad hypertechnologií uzavřeli takový poklop, klíčové lidi si drželi v totální izolaci. Taky si myslím, že museli v laboratoři nosit masky a používat nepravá jména. Čtyři roky — a já za celou dobu nenarazil na jedinou stopu, nezjistil jediný fakt. Bylo mi jasné, že tím u Úřadu končím.“

Obrátil se vztekle ke Garandovi. „Došlo to tak daleko, že se ze mě stal normální hulvát. Pocit prohry byl prostě nad mé síly.“

Wyler seděl proti Fisherovi uprostřed nábytkem přecpané místnosti a houpal se na židli, přičemž se ale neustále přidržoval stolu, v obavě, aby nespadl.

„Crile, Úřad si nemůže dovolit žádné změkčilosti, ale úplně bezcitný taky není. Je nám líto, že s tebou musíme takhle jednat, ale musíme. A mně osobně je zase líto, že to přidělili zrovna mně, ale udělat to musím. Dělá nám starosti, že jsi zklamal a nic nepřinesl. Kdyby Rotor neodletěl, mohli bychom si myslet, že nebylo co. Jenže oni odletěli. Opravdu vyvinuli hyperposilování a ty jsi nám nepřinesl nic.“

„Já vím.“

„To ovšem neznamená, že tě propustíme nebo že se tě zbavíme. Doufáme, že nám můžeš být i nadále užitečný. A já se mám ujistit, že tvůj neúspěch byl poctivý.“

„Což znamená?“

„Musím být schopen jim sdělit, že tvé fiasko nezpůsobila žádná osobní slabost. Přece jen sis vzal Rotořanku. Byla hezká? Měls ji rád?“

Fisher zavrčel:

„Ach tak, takže se mě vlastně ptáš, jestli jsem z lásky k Rotořance úmyslně nechránil zájmy Rotoru a nepomohl jim zachovat jejich tajemství.“

„No a?“ opáčil nevzrušeně Wyler. „Nepomohl?“

„Jak se takhle můžeš ptát? Kdybych se rozhodl stát se Rotořanem, tak bych odletěl s nimi. Touhle dobou bych někde bloudil vesmírem a vy byste mě už nikdy nemuseli najít. Jenže jsem to neudělal. 'Vystoupil' jsem z Rotoru a vrátil se na Zemi, přestože jsem věděl, že neúspěch bude pravděpodobně znamenat konec mé kariéry.“

„Tvoji loajalitu oceňujeme.“

„Je v tom víc loajality, než si vůbec dokážeš představit.“

„Uznáváme, že jsi ze služební povinnosti musel opustit ženu, kterou jsi možná miloval. To by se ti samozřejmě připočetlo k dobru, jen kdybychom si mohli být jistí, že —“

„Ani ne tak ženu jako dceru.“

Wyler si Fishera zamyšleně prohlížel. „Víme, že máš roční dceru, Crile. Vzhledem k okolnostem od tebe možná nebylo chytré dovolit si takové 'rukojmí.“

„Souhlasím. Ale jsem taky jenom člověk, ne robot. Věci se občas přihodí proti naší vůli. Ale jakmile se dcera narodila a já s ní potom rok byl —“

„To chápu, ale byl to přece jenom rok. Dost krátká doba na vybudování vztahu —“

Fisher se ušklíbl: „Klidně si mysli, že to chápeš, ale nechápeš nic.“

„Tak mi to vysvětli. Pokusím se to pochopit.“

„Moje sestra. Moje mladší sestra.“

Wyler přikývl. „Ano, viděl jsem to v tvém záznamu. Rose, tak se tuším jmenovala.“

„Roseanne. Zemřela před osmi lety při nepokojích v San Franciscu. Bylo jí teprve sedmnáct.“

„To je mi líto.“

„Nepatřila ani k jedněm ani k druhým. Byla jedním z těch nevinných přihlížejících, kteří na sebe přitahují pozornost a odnesou to namísto vůdců demonstrantů nebo náčelníků policie. Aspoň že jsme našli její tělo, abych měl co zpopelnit.“